Idylla.

Idylla.
Kdes v horách již, ve faře tiché, bílé, kde z oken kraj zřít na daleké míle, za léta klidno je; tam městečka, vsi, pole, louky svěží před zrakem jako na mapě mi leží, již pohodlně vidím z pokoje. Když k oknu druhému můj hled se schýlí, ves zjeví se, v ní kostel starobylý, pověstný, poutnický, kam s korouhví při zpěvu jednotvárném a chraplavém se často vleče parnem, pln pověr nadějných, lid rolnický... Ten pokoj prostý, světle vybílený po toulce dlouhé v své mne pojal stěny jak druh, jenž má mne rád: V něj záblesk jitra prodere se časně, a za měsíčných nocí stříbrojasně kruh luny z lože venku vidím plát. 67 V něj rusá dívka časem přicházívá, jak šotek veselá i švitořivá hned spustí řečí proud; pak oba při hovoru, žertu, smíchu do krajů spících v žáru, klidu, tichu patříme – prosti ostýchavých pout. A dívka štíhlá tak a horsky zdravá číš tajné rozkoše mně píti dává, ji líbám v ret i tvář – za chvíle té, kdy farář odpoledne v své jizbě na pohovku vetchou sedne a cudnými rty bručí breviář! 68