Idylla.
Kdes v horách již, ve faře tiché, bílé,
kde z oken kraj zřít na daleké míle,
za léta klidno je;
tam městečka, vsi, pole, louky svěží
před zrakem jako na mapě mi leží,
již pohodlně vidím z pokoje.
Když k oknu druhému můj hled se schýlí,
ves zjeví se, v ní kostel starobylý,
pověstný, poutnický,
kam s korouhví při zpěvu jednotvárném
a chraplavém se často vleče parnem,
pln pověr nadějných, lid rolnický...
Ten pokoj prostý, světle vybílený
po toulce dlouhé v své mne pojal stěny
jak druh, jenž má mne rád:
V něj záblesk jitra prodere se časně,
a za měsíčných nocí stříbrojasně
kruh luny z lože venku vidím plát.
67
V něj rusá dívka časem přicházívá,
jak šotek veselá i švitořivá
hned spustí řečí proud;
pak oba při hovoru, žertu, smíchu
do krajů spících v žáru, klidu, tichu
patříme – prosti ostýchavých pout.
A dívka štíhlá tak a horsky zdravá
číš tajné rozkoše mně píti dává,
ji líbám v ret i tvář –
za chvíle té, kdy farář odpoledne
v své jizbě na pohovku vetchou sedne
a cudnými rty bručí breviář!
68