Moje jaro.

Moje jaro.
Dny bez lásky se plíží v dlouhém chodu mně samotáři v tichém údolí, tam v domě bílém s tyčí hromosvodu, při němž sad vroubí štíhlé topoly. V klid salonku za jasné, ranní chvíle doznívá kohoutů křik jásavý, sbor ptactva švitoří kol v stromech čile, roj pěnkavek a špačků žvatlavý. A opodál, s těch kamenitých strání, kde těžce půdu v hroudy ryje pluh, švih bičův, oráčů pak pobádání zní táhle v zavlhlý a vlažný vzduch. Proud bystré říčky valí vlny vzdmuté – dřív led ji pláštěm bílým tiše kryl – a na lukách zříť první květy žlutéžluté, jak dukáty by kdos v ně rozhodil. [11] Juž pryskyřice v lese dechem vane, a vršky stromů křísí slunce zář... Leč já jen tru své žití zadumané bez lásky, přátel – člověk samotář. Mám barvu zažloutlou v své choré líci, a smutné toulky jsou teď lékem mým po lukách, polích, kde lid pracující hovoří cize horským nářečím. Ó, tajemství, zem živne bujně v jaru! Horečně cítím touhu v žilách plát k rtům ženy schýlit ústa v lásky žáru a rodnou mluvou šeptat: Mám tě rád. 12