Horský květ.

Horský květ.
V nádherné třídě, v šumně vírné chodců směsi, střed roje hejskův a žen svůdně líčených já uzřel dívku ze vsi, někde mezi lesy, oděnou pestrým krojem dálných krajů svých. Sukénka krátká, fěrtoch žhavě květovaný planoucí v slunci ohněm barev měňavým, punčochy sněžné, šátek v babku navázaný – toť pastva pro oči všem hejskům toulavým. V kytici městských žen, těch umělých jen růží s parfumu vůní, divnou náhodou se vplet a skromno, stísněně a cudně se jen druží hor lesnatých a lučin svěžích květ. Však zjev ten vzbudil ve mně dumavých snů sbory, snů libým vínem spit já vlek’ se ulicí: Zřel drahé, tiché údolí, kol lesy, hory, a bílé městečko a šedou silnici. 36 Mně zdálo se, že jdu tam z jitra za neděle, kdy z chrámu děkanského zvony hlaholí... Vzduch modře slunný loká se, ach, volně, směle při svobodné tak toulce do luk, do polí. Po cestě, jež se hadem v dálku jasnou stáčí, lid osmahlý, jak na mši jde, já potkávám, za ruce dívky s hochy vedouce se kráčí, já samotář jich lásce v duchu žehnávám! 37