Zašlé lásky.

Zašlé lásky.
Ó často probudím v své duše hloubi za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým, své lásky, jež se v obraz jeden snoubí a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným. Zřím první lásku, vílu modrookou, tu žínku šotka, která sila žert a smích; já tajně opěval ji mnohou slokou, leč políbit, jsem dlouho měl za hrozný hřích. Pak vídám s dumným zrakem černovlásku, k níž dlouhou dobu citů zážehem jsem prah’, až strh’ jsem s líce její lednou masku a líbal, v salonu když hrávali jsme šach. Hled nořím v dívku plnou klidu, míru, a lítosti dech mojí duší zavane: s ní v objetí jsem sedal u klavíru a slouchal její řeči snivě oddané. 75 Z dnů prohlubně zas báje plyne nová: já dal se zjevem krásy řecké nadchnouti, já byl rob rozmarů, zlá slýchal slova u starých zahrad v města pustém zákoutí... Ó často probudím v své duše hloubi za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým, své lásky, jež se v obraz jeden snoubí a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným. Jak vínem spit na polštář tisknu hlavu, zřím divé orgie a cudné idylly, jsem zmámen, jak bych dlel ve květném davu, nad nímž jen víří citů mojich motýli. Všech lásek poháry jsem ve sklamání a nedopité ještě odňal chtivým rtům, pochopení nenašel v žití pláni, cit k snahám pospolný a soulad v hudbu dum. V kraj mládí zpět zřím, kladou se tam stíny, a divný, vzdušný kraj mně mizí v dálavě, ze hradů nadějí jsou zříceniny, mé srdce, slunce, zapadá tam krvavě. 76