Ó často probudím v své duše hloubi
za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým,
své lásky, jež se v obraz jeden snoubí
a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným.
Zřím první lásku, vílu modrookou,
tu žínku šotka, která sila žert a smích;
já tajně opěval ji mnohou slokou,
leč políbit, jsem dlouho měl za hrozný hřích.
Pak vídám s dumným zrakem černovlásku,
k níž dlouhou dobu citů zážehem jsem prah’,
až strh’ jsem s líce její lednou masku
a líbal, v salonu když hrávali jsme šach.
Hled nořím v dívku plnou klidu, míru,
a lítosti dech mojí duší zavane:
s ní v objetí jsem sedal u klavíru
a slouchal její řeči snivě oddané.
Z dnů prohlubně zas báje plyne nová:
já dal se zjevem krásy řecké nadchnouti,
já byl rob rozmarů, zlá slýchal slova
u starých zahrad v města pustém zákoutí...
Ó často probudím v své duše hloubi
za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým,
své lásky, jež se v obraz jeden snoubí
a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným.
Jak vínem spit na polštář tisknu hlavu,
zřím divé orgie a cudné idylly,
jsem zmámen, jak bych dlel ve květném davu,
nad nímž jen víří citů mojich motýli.
Všech lásek poháry jsem ve sklamání
a nedopité ještě odňal chtivým rtům,
pochopení nenašel v žití pláni,
cit k snahám pospolný a soulad v hudbu dum.
V kraj mládí zpět zřím, kladou se tam stíny,
a divný, vzdušný kraj mně mizí v dálavě,
ze hradů nadějí jsou zříceniny,
mé srdce, slunce, zapadá tam krvavě.