Večer.

Emanuel z Čenkova

Večer.
Kraj západu je žhavě pozlacený a vzduchem jak by vála křídla vonných per: To lučin šat za jitra posečený oddýchá pelem suchých květů na večer. Ó, klid a mír!... Níž soumrak teplý klesá, kol na mezích zvuk vřeskný cvrčků tichem zní... Hle, nad vrcholky černavého lesa juž chví se třpytně velká hvězda večerní. Mně teskno... Vzpomínám na město v dáli, na rodný dům v té šeré, dlouhé ulici, kde z večera, jak svítilny tam vzplály, u vrat na služky čekali vždy dělníci. Ach, já snad neuzřím víc řad těch domů, víc neuslyším žití ruch, jež měl jsem rád; mé tělo schnoucímu jsouc rovno stromu snad brzo v hlíně bude se tu rozpadat. – – 16 Mně teskno... Pokoj nechám otevřený pro vzduch, jímž vanou lehká křídla vonných per, by ve hrob duše mlhou zachmuřený po těžkém dnu dech květů vnikl na večer. 17