Večer.
Kraj západu je žhavě pozlacený
a vzduchem jak by vála křídla vonných per:
To lučin šat za jitra posečený
oddýchá pelem suchých květů na večer.
Ó, klid a mír!... Níž soumrak teplý klesá,
kol na mezích zvuk vřeskný cvrčků tichem zní...
Hle, nad vrcholky černavého lesa
juž chví se třpytně velká hvězda večerní.
Mně teskno... Vzpomínám na město v dáli,
na rodný dům v té šeré, dlouhé ulici,
kde z večera, jak svítilny tam vzplály,
u vrat na služky čekali vždy dělníci.
Ach, já snad neuzřím víc řad těch domů,
víc neuslyším žití ruch, jež měl jsem rád;
mé tělo schnoucímu jsouc rovno stromu
snad brzo v hlíně bude se tu rozpadat. – –
16
Mně teskno... Pokoj nechám otevřený
pro vzduch, jímž vanou lehká křídla vonných per,
by ve hrob duše mlhou zachmuřený
po těžkém dnu dech květů vnikl na večer.
17