Štědrý večer.
Ten dům byl za dne dumavý tak snivě
jak holubičí sídlo cudné idylly,
šer městských zákoutí vál tudy tklivě,
uličkou křivou lidé spoře chodili.
A když se den už oděl v temné šaty
a prošel městem jak duch černě příšerný,
řad oken v domku vzplál a nade vraty
svým chvěním vábil plamen pestré lucerny,
a kdo tam zbloudil v pozdní chůzi svojí,
zřel krásku kyprou ve bláznivém kroji,
dnů našich Sirénu, jež v dveřích čekala
na noční hýřilce a dál je lákala.
Za chmurných večerů muž mnohý sveden pudem
ach, vratkou nohou překročil ten hříšný práh...
Den co den ďábel vášně v salonku tam rudém
hrál divou orgii po měkkých pohovkách.
58
Dnes krásky tři kol bíle pokrytého stolu
ke krmi štědrovečerní si sedly spolu,
dnes paní matkou laskavou k nim byla
a z vlastního jim hody vystrojila.
Tak zdálo se, že velebný ten svatvečer
i v úkryt neřestný svůj libý vdechl vděk,
na stole ozářený planul stromeček
a pod ním – řek’ bys – že dlí matka a tré dcer.
Hle, úsměv klidný stará vyloudila rtoma
a prála: Jezte, pijte! Buďte jako doma.
To slovo doma! V tichých tónů libé směsi
nám rozechvěje ladně duší hlubiny,
ve sladké vidině my zříme známé lesy,
sbor doškových střech nízké, rodné dědiny,
to slovo půvabné nás pojme čarnou touhou,
že jdeme k dětství kolébce snů cestou dlouhou;
leč zříme pak, že obraz ten je snů jen dítě,
že dlíme ve lhostejném cizích lidí davu:
stesk trpko zahořklý nás pojme ve své sítě
a v pláči suchém ukláníme těžkou hlavu.
Tak, Irma, obraz víly štíhlý, zlatovlasý
a domu vnadidlo a hvězda první krásy
v ráz hlavu sklonila pod tíží divných dum;
skryt duše vzbouřil jí vzpomínek drzý tlum,
59
jí zdálo se, že náhle v dálku mizí
kams mezi lesy na šedavou silnici,
že opustila zlé ty družky cizí,
a tělem šíří se jí pocit blaha sladký:
Zří sebe s mladší sestrou svou u staré matky...
Ó, hrůzo! matku na loži zří – snů to hra –
jak vyzáblého, zmíravého lazara,
do oken sněhu vánice tam splývá
– vše vůkol ve bělavou rakev zapadá –
a malá sestra zimomřivě zhřívá
se u krbu, v nějž klestí spoře přikládá.
Leč matka v dálce ubohá dnes neví o ní.
(Poslední svátek spolu trávily již loni
a tehdy naposled tam jedla černý chléb,
do vody olovo se sestrou slévala,
taj budoucnosti zvědavě si zpytala;
za pár dní pozděj v město jela do služeb.)
V tom zasmála se Irmě družka stárnoucí,
tak smyslná a naduřelá černovláska:
„Snad netrápí, hle, slečnu bolesť horoucí
– je tichou vodou – netrápí ji tajná láska?“
Žal smutný Irma pocítila
nad vlastním, náhle znechuceným žitím svým
60
a při pošklebku všech slz proudy lila,
a ňadra chvěla se jí vzlykem lítostným.
(Na blízké věži zvučně půlnoc bila
a hudba zvonů na mši hlaholila,
a zdálo se, že hymnus velebný to zní
jak zvonů radosť z očistného pokání.)
Zda náhle opustila Irma hříchu svět,
když v nitru vzpučel předsevzetí bílý květ,
či rozervala jej, šla matnou nohou zpět?
Nuž tedy závěr povídky své smutné zjevím!
Ne, raděj zapru čtenáři a řeknu: „Nevím.“
61