Jarní vycházka.

Jarní vycházka.
Sta bylin v hrudi země klíčí, roste, pučí, a květem hedvábným se shýbá stromu snět, leč já jen slábnu, morový mne upír mučí, jsem v jaru svého žití vadnoucí juž květ. Co plesných zvuků kol mne šumí, jásá, zvoní, jak jemný vzduch by písní živých strun se chvěl! a pták mé duše unaven svou hlavu kloní, ten skřivan churavý, jenž náhle oněměl. Po lásce touha libá hochy, dívky chvátí a šťastné milence já často v polích zřím... Mne nikdo nemá rád... Nemohu milovati... Jsem bídný, v lásku, život, Boha nevěřím. Nad velkým blahem nebe slunné rozprostírá svůj tajně neobsáhlý, modrý baldachýn... V mé duši smutně šeří se, den chladně zmírá, par mlhy jedovaté kladou vlhký stín. 13 Ó, truchle vidím, vůkol chrám že nádherný je, ples, krása, vůně, záře planou do kola, a výsměch bičem trnitým mne hořce bije: ty v krásném chrámu – hnijící jsi mrtvola. 14