Lesům.

Emanuel z Čenkova

Lesům.
Lesy, lesy, tmavé, zasmušilé, plné šera v chladu vábném koutů svých, ty bouř ducha stiší v klidno milé spíš než modlitby ve chrámech gothických. V nich jsem předl zlacených snů roje, a když v srdce náhle zápal lásky pad’, svědky němými ty lesy moje při polibku, smíchu, šeptu měl jsem rád. Nyní balsám léčivý mně roní šumné, černé lesy do churavých plic, v záři poledne kdy silně voní schnoucí jehličí a výdech pryskyřic. Dík ó lesy: Přál bych sobě hníti volně, nejsa v kámen krypty sevřený, kdys krev mrtvou v jarní mízu líti zakopán tu v lesích mezi kořeny! 20

Kniha Eros a Psyché (1890)
Autor Emanuel Čenkov