Mlhavé dny.
(V upomínku prof. J. Kuklovi.)
Ach, v dáli nad horami mlha líná
v tak šedé kolébce teď skrývá každý den,
jenž opět v rakvi mračen uhasíná
pln chladu, větruvětru, deště – zachmuřen.
Kde v zlatu slunečna dřív zřel jsi lesy
a v moři modravém obláčků labutě, –
tam vidět černý pruh, nad nějž se věsí
lem plachty tmavé těžce, nehnutě.
A říší sychravou dech větrů letí,
přes hory žene nových mraků šerý tlum,
a slyšet šelest jen ze stromů snětí,
v nějž hučí jednotvárný deště šum...
Mne dříve chvátilo vždy udivení,
kdy žárem léta v krajině plál půvab krás:
Ó, paprsku, v kraj spusť své osvětlení,
v šer duše svůj, ó, Lásko, sešli jas!
23