Když město strávilo mne jedem víru, hřmotu,
bled, unaven jsem zajel do hor na samotu,
chtěl vyhojit se z horečného stesku
po lásce blahé s vysněným jen ideálem,
chtěl s duše strhnout jařmo spjaté na ni žalem,
křát vůní květů, září slunce v lesku
a světit prací moudrou mnohé hodiny...
Tak zavítal jsem v dům náš bílý, rodinný.
Ó, všechno lákalo i těšilo mne!
Jak zřeli by se dávní přátelé,
já miloval ty jizby mile skromné
a večery v nich trávil veselé;
mne vábil stinný, pěstěný mnou sad,
když jarem pučelo vše do poupat,
rád vídal jsem luk pásmo květné před domem,
tlum pahorkův a starých lesů černý lem...
A sám jsem žil... Rodiče moji staří, prostí,
po klidu toužíce nezvali cizích hostí;
den po dni, prost všech bouřných příhod, strastí, změn,
mi plynul v dál – den jeden všechněm podoben,
den každý – papíru arch nepopsaně bílý...
Leč pozděj chvátila mne duma divných chvílí,
jak vytryskla by v srdce zasypaná zřídla:
Já duší cítil jsem vlát, Vzpomínko, tvá křídla.
Z mých druhů nikdo listem nevzpomenul na mne;
ti při pitkách jen chvástali mně city klamné,
kdy piva rudý tok se pěnil a zněl smích,
a vtip se rodil v nocích bujně veselých;
pln hořkoty, pln němých nitra stonů
já cítil, kterak zvolna, zvolna tonu
ve vodách klidu, dálky, ticha, osamění,
kde ruka přátelská mi nápomocna není...
Ó, lásko, již jsem opustil já ze svévole,
ty v pláni mého žití jednotvárně holé
za tesklivých a zoufanlivých večerů –
jak přelud ronící v poušť barev nádheru –
jsi mučila mne upomínek bolným hlasem,
dny prchlé světlem blaha ozařujíc časem,
že tkvěl jsem v poutech výčitek a trapných snů
jak vězeň přikovaný v řetěz zašlých dnů!
Má rusovlásko, jež číst nebudeš ty řádky,
ach, nevíš, jak jsem toužil v pospolné dny zpátky,
kdy požíval jsem lásky vonné ovoce,
blíž osamělých zahrad chodil s tebou denně
a líbal jsem tě dlouze, vřele, nerušeně!
Ó, jak těch dnů jsem litoval tu hluboce!
Mně tehdy zdála se být skrovnou lásky číš,
tvůj zjev tak všední; orlem chtěl jsem vzlétnout výš.
A nyní psaní ručky tvé bych měl tak rád,
ssál parfumu dech z něho, čet v něm nastokrát:
že beze mne ti v městě smutno k zoufání,
že v duchu tvář mou zříš, hlas můj že kol ti zní,
že na mne vzpomínka tě nevýslovně blaží,
že mého příjezdu den čítáš po čárkách,
že čteš mé verše, že se jevím tobě v snách,
že budeš na mne jistě čekat na nádraží...