Dvě sloky.

Emanuel z Čenkova

Dvě sloky.
Na malém jevišti, za noční chvíle, kdes v sále pěje písně rozpustile, v nichž dvojí smysl pln je rozmarů; a piano jak souhlasem by hřmělo a zraky všech se vpíjí v její tělo tak svůdné v kroji modrých husarů... A v ten čas matka vetchá v dusné chýži se modlí růženec: neb smrť se plíží jak mlha podzimní, když krátký den. Tmou polí skučí vichřice jen divá a v jizbě malá sestra, jež se zhřívá, přikládá suché klestí do kamen. 37

Kniha Z mého alba (1889)
Autor Emanuel Čenkov