Umírající chudina.

Emanuel z Čenkova

Umírající chudina.
Pod klenbu nekmitne zář slunce svěží, vzduch léky čpí a je tu setmělý a v hmotách odporných bys poznal stěží, že lidská těla to, jež bez sil leží kol v řadě číslovaných postelí. Šat černý klášterníka se tu mihámihá, jak tiše tmavý moru duch by šel; na konci síně hrubý kříž se zdvihá a Ježíš chýlí tvářtvář, jak žalu tíha by zmohla jej a on se odvracel... Teď ruka vyhublá se v outěkoutě zvedá, zvuk chropotný zní ve vzduch setmělý; mdlé zraky třeští dělníka líc bledá, jež lekla se, že bílý anděl hledá si novou oběť v řadě postelí. 44

Kniha Z mého alba (1889)
Autor Emanuel Čenkov