Konec idylly.

Emanuel z Čenkova

Konec idylly.
Měl osmdesát let; leč byl tak čilýčilý, jak necítil by hrobu blízký chlad, sedával na slunci blíž klidné villyvilly, a když se vnuci k němu batolili, pohádku vážně počal povídat. Vždy denně sklenku uherského vína pozvolna srkal svrasklým, bledým rtem a v altánu, kol něhož alej stinná nad cestu klenbu tmavou rozepíná, spal chvíli s milým v tváři úsměvem. A z jitra na loži ho našli jednou s tím vlídným úsměvemúsměvem, jak smrti chlad by nezastřel zrak clonou neprůhlednou a nedotkl se čela stopou lednou a rty – jak chtěly by cos povídat. 74

Kniha Z mého alba (1889)
Autor Emanuel Čenkov