Jak často v samotě své hluboké
jsem o tom přemýšlel, co člověk jest,
co duše, hmota, a co jesti Bůh!
Jak každého, ty dávné záhady
do vírů bezedných mě lákaly,
a když mě závrať jala, hledal jsem
na tváři tvé, velebná přírodo,
ten snivý úsměv, jenž tak konejší.
Však na krátko vždy byl jsem skonejšen
a znova, opět marně hledal jsem,
co nikdo posud ještě nenašel,
a vlastní duch když nedal odpověď,
tu v čtení hroužil jsem se starých knih,
až přecházel mi zrak. Tak stalo se,
že jednou v noci bouřné, podzimní,
když vítr prázdným domem naříkal,
a měsíc letěl mraky jako pták,
nad divným spisem, zdolán horečkou,
nad knihou z tradic mágů složenou
jsem usnul na krátko, a divný sen,
pln toho, co jsem četl, myslil sám,
se zjevil mně tak živě, určitě,
že nikdy víc ho nezapomenu.
Mně zdálo se, na hoře Sinaji
že Mojžíše jsem viděl v onu noc,
jež byla čtyřicátá, v které bděl,
než sestoup’ dolů v poušť, by prohlásil
před lidem svým, co káže Hospodin.
A vše, co myslil, cítil, věděl jsem,
– tak ve snu bývá, – jak bych cítil s ním
a myslil s ním, jsa jím a sebou přec.
Bděl před ohněm vysoko planoucím
a šlehajícím sterým jazykem
v mrak, který visel těžce nad horou
a nízce tak, že skal se dotýkal.
V něm Jahve skryt byl zrakům smrtelným.
A Mojžíš hleděl mlčky v širý kraj,
jenž dole prostíral se. Bílá zář
jej lunná pokrývala mátožně,
a zdála se bezbarvá, bledá poušť
tak nezemská, přízraku podobná,
tak něčím jiným, než vždy bývala,
že Mojžíš ulekl se pojednou,
a nejistota, klam a smyslnost
všech našich lidských pojmů zjevily
se divně jeho duši. Otázka,
zda vskutku jest, co býti se nám zdá,
jím zachvěla a přemohla jej tak
ta neurčitost věcí, poznání,
že střemhlav s výše svatých nadšení
teď duše jeho v propast sletěla,
kde chmurná číhá, smrtná pochybnost.
Když pod horou ta zbledlá krajina
teď byla cos tak zcela jiného,
než před tím vždy, když z podob obou přec
jen jedna mohla býti pravdivou,
proč klamem nemohlo i vnitřním být,
co posud byl za boží brával hlas?
Což kdyby svět ten přec jen prázdným byl,
směs nepřátelských, slepých v boji sil?
Což kdyby snem jen bylo horečným,
co posud zdálo se mu zjevením?
Jak třásl se, že prázdný jest ten mrak,
v němž doufal, že se věčný Jahve kryl!
Krev mrazila jej v žilách, na hlavě
se vlasy zježily, a vytryskla
mu velká slza při té myšlence,
že mamem chorobného mozku byl
snad šeptající v duši onen hlas,
jenž buď se ozýval jak tichý van,
neb mocně orlím křídlem nesl jej
do výšin závratných! Že přeludem
snad lásky jeho k lidu byl ten Bůh,
jenž, domníval se, z domu otroctví
byl volal jej a celý Israel
na hrdou volnost, samo určenou?
Zřel v temný mrak a z temna němota
naň vanula jak hrozné zoufalství,
a vzkřikl zpola šílen: „Ozvi se!
Ó, promluv, Pane!“ Ticho bylo však...
„Což nejsi?“ zvolal. „Nejsi, nebo spíš?“
Hlas vyšel z mraku: „Nikdy neusnu,
a běda světu, kdybych zadříml
před časem svým na jeden okamžik!
Svět bez prodlení sesul by se v nic.“
Jak jásal Mojžíš uslyšev ten hlas!
Tak nebyl tedy klamem Jahve přec!
Až k zemi čelo sklonil, pravil pak:
„Před časem svým, díš! Přece věčným jsi?“
„Jak ty,“ děl Jahve. „Doznám proměny;
vždyť vše jí podrobeno, – jen ne On.“
Tu s podivem se Mojžíš tázal jej:
„Což nejsi Tvůrcem, Bohem jediným?“
„Jsemť,“ pravil, „stvořitelem světů těch,
jež vidět, chápat zpola dovedeš;
však nejsem víc než dechem vanoucím
z úst, kteráž nejsou, aniž dýchají.
Až dech zas vtáhnou, – věk můj pominul,
a se mnou vše, – co ve mně, tobě, vše.
Jsemť projev jedné z Jeho myšlenek,
jak lidstvo země jesti myšlenkou,
jak člověk snem jest všeho člověčství.
On ve mně jest, jak ve všemíru já –
a ty a já a vše zas bude v něm.“
„Jest tedy světlem, duší, rozumem?“
děl tiše Mojžíš, jehož mysl teď
se hroužila do hlubin myšlení
jak v moře lastura, a Jahvův hlas
mu odpověděl: „Není rozumem,
ač jeho příčinou a původcem,
ni světlem ani duší, ačkoli
jich obou jesti věčnou příčinou.“
A Mojžíš na to: „Tedy pověz mi,
ó, pověz Jeho jméno, vyslov je,
by duše moje pochopila taj!“
„To nelze,“ zněla z mraků odpověď.
„Tak čisté jest to jméno, prosté tak,
že v lidské slovo vejít nemůže.
Jen tušit možno pravdu nejvyšší!“
Tu znovu Mojžíš zamyslil se zas
tak hluboce, že něm byl, hluch a slep,
a bezdnem záhad, v které nořil se,
cos jako úsvit vstříc mu kmitalo,
kus po kuse když snímal představy,
jež tvářnost měly lidskou, s pojmutí
té pramyšlenky, která nemůže
nic společného míti s člověkem
a s žádnou bytostí, jež stvořena,
leč býti neluštěnou hádankou.
A když byl všechno lidské odňal jí,
co na ní viselo jak marný šperk
na idólu, jejž modlář zdobit chce,
tu ohlas toho jména čistého,
jež vysloviti nelze po lidsku,
se v jeho nitru ozývati jal,
ten ohlas, který k svému prazvuku
se měl, jak stín se šerý k světlu má,
a ohlas ten zněl děsuplně: „Nic!“
Bol zoufalý zas zachvěl Mojžíšem
a probudil jej z mučících ho dum;
a hleděl kolem. Oheň shasínal,
mrak byl se rozplynul. Kde Jahve byl?
Již nebyl zde, a přec byl přítomen!
Vždyť Mojžíš v sobě cítil Jej, a hle,
což nehleděl naň zdola, s pouště té,
kde ranní přísvit kouzlem mladistvým
se rozléval? Poušť velká, mlčící
svou tklivou tváří zřela k nebesům,
a duše v hmotě byla zřejmá tak,
že Mojžíš blahou cítil útěchu,
a velebil tu duši prostější,
a mnohem bližší svému původu,
než duše lidí hříchem bloudících;
a pravil si: „Jak všude Jahve jest,
a nikde přec, tak ono živé „nic“
jest také „vše“. Neb „ano“ v něm jak „ne“.
Teď s hory sejdu, čeká na mne lid,
a povím mu, co zjevila mi noc –“
Však zarazil se. „Jak to povědít,
když jasně myslit nedovedu to,
když každým slovem, v které těsnám to,
krok činím odbočný a nejistý?
Oh, každé ucho, jež mne uslyší,
dá jiný smysl slovům mlhavým,
a v šeru neurčitých pojmutí
sto nových model, tisíc, bezčetno
se zrodí vinou mého jazyka!
Ne, Jahve, s pololidskou tváří svou,
jak žije v pojmutí mých bratří dnes,
jest Bohem nejmožnějším, jediným,
a toho jedině jim zjevím teď.
Vše ostatní v své srdce pochovám!“
V tom vyšleh’ první slunce paprslek,
jak zlatý výkřik zrozeného dne,
a Mojžíš stoupal zvolna v nížinu
před čekající lid svůj Israel;
však líce zahalil dřív závojem,
by neviděli bledost zsinalou,
by na čele mu čísti nemohli,
až prohlásí, kdo Bohem jediným.