Kaditelnice.
Vše, co zde sleduje, napsáno jest
jazykem syrským v starý palimpsest,
který jsem pouze přepsal. Kdo tu vidinu
na poušti měl a vepsal v listinu,
neznámo mi... Tak zní ta chmurná zvěst:
* *
*
„Já v poušti potkal svého lidu anděla.
„Byl bledý, truchlý, v oku slzu měl,
„ta jako požár pod řasou mu hořela,
„jak kotouč dýmu háv se jeho tměl.
„Rty moje chvěly se, když tak jsem děl:
„Proč truchlíš, duchu? Jakou hroznou zvěst
„ze středu lidu neseš ku bohu?
„Což neslaví dnes radost slavný vjezd
„v ten lepý chrám, jenž plaší mátohu
„pradávné bídy, která tížila
„můj lid a tvůj, a do kalu jej nížila?
„Tak dlouho máčel pusté hroudy slzou lid,
„až čarný ráj z nich vykvet’, a v něm ustrojil
„své důstojnosti dům. Mramoru bílý svit
„a zlata zář a věčné krásy smavý klid,
„vše uved’ v soulad, který zatmelil
„pak krví ze srdce mu prýštící,
„a na průčelí k nebi čnějící
„své jméno hrdě napsal v klenbu duh –
„juž veřej dokořán: Ať vejde bůh! –
„Tak zvolal jsem a Seraf smutně děl:
„Na rozkaz boha ku chrámu jsem spěl
134
„a zničil ohněm lidu tvého pýchu.
„To buď mu očistou velkého hříchu!
„On buduje svůj dům, před modlou nečistou
„své čelo bil, a rouhaje se bohu
„té modly líbal kopající nohu.
„On slunce zář chtěl pojit s noci tmou:
„do chrámu vešel s písní rouhavou,
„jež nestoudně tu modlu chválila,
„co mečem vaše otce dávila.
„Bůh zavrh’ chrám, ne oltářem mu byl,
„leč kaditelnicí, z které se valí kouř
„a blesky šlehají a hluše hučí bouř.
„Juž zmizel lepý dům, vám rum jen zbyl
„a puklé sloupy, které jako bílá žebra
„na stepi ztlelé zvěře v prázdno ční
„z černého trupu, větru lup a vedra.
„To zbylo vám, a kolem poušť, jíž nářek zní!
„Tak končiv odlét’ anděl, šumě perutěmi,
„mne ale schvátil bol a pad’ jsem s pláčem k zemi.“
135