Vše, co zde sleduje, napsáno jest
jazykem syrským v starý palimpsest,
který jsem pouze přepsal. Kdo tu vidinu
na poušti měl a vepsal v listinu,
neznámo mi... Tak zní ta chmurná zvěst:
„Já v poušti potkal svého lidu anděla.
Byl bledý, truchlý, v oku slzu měl,
ta jako požár pod řasou mu hořela,
jak kotouč dýmu háv se jeho tměl.
Rty moje chvěly se, když tak jsem děl:
Proč truchlíš, duchu? Jakou hroznou zvěst
ze středu lidu neseš ku bohu?
Což neslaví dnes radost slavný vjezd
v ten lepý chrám, jenž plaší mátohu
pradávné bídy, která tížila
můj lid a tvůj, a do kalu jej nížila?
Tak dlouho máčel pusté hroudy slzou lid,
až čarný ráj z nich vykvet’, a v něm ustrojil
své důstojnosti dům. Mramoru bílý svit
a zlata zář a věčné krásy smavý klid,
vše uved’ v soulad, který zatmelil
pak krví ze srdce mu prýštící,
a na průčelí k nebi čnějící
své jméno hrdě napsal v klenbu duh –
juž veřej dokořán: Ať vejde bůh! –
Tak zvolal jsem a Seraf smutně děl:
Na rozkaz boha ku chrámu jsem spěl
a zničil ohněm lidu tvého pýchu.
To buď mu očistou velkého hříchu!
On buduje svůj dům, před modlou nečistou
své čelo bil, a rouhaje se bohu
té modly líbal kopající nohu.
On slunce zář chtěl pojit s noci tmou:
do chrámu vešel s písní rouhavou,
jež nestoudně tu modlu chválila,
co mečem vaše otce dávila.
Bůh zavrh’ chrám, ne oltářem mu byl,
leč kaditelnicí, z které se valí kouř
a blesky šlehají a hluše hučí bouř.
Juž zmizel lepý dům, vám rum jen zbyl
a puklé sloupy, které jako bílá žebra
na stepi ztlelé zvěře v prázdno ční
z černého trupu, větru lup a vedra.
To zbylo vám, a kolem poušť, jíž nářek zní!
Tak končiv odlét’ anděl, šumě perutěmi,
mne ale schvátil bol a pad’ jsem s pláčem k zemi.“