Co slza zmůže.

Co slza zmůže.
Byl sladký čas, kdy hory dštily mstem a stromové se k zemi shýbali pod tíhou pestrých darů jeseně, kdy zahrada, kdy pole, vinohrad jen zpěvem hlaholily, smíchem žen a mužů nevázanou radostí. Za každou révou zářil temný zrak pln bujnosti, jak démant jiskřící, jak hvězda plál pod brvou smědých děv pln snivosti a rozjařoval krev, víc ještě snad než medosladký mest, jenž jemným tlakem rukou čarovných se z hroznů zlatých lil co rudý tok do číší těch, kdož duši nořili do moře blesků očí vinařek. A opodál zas děti tančily a věnčily své zlaté hlavinky buď listem révy, měkkým, chladícím, neb sladkodyšným květem oranžů; zde děvčátka při vírném křepčení své tamburiny hází do větru, tam hošíci ve stínu terebinth, těch věčně zelených, na píšťaly se cvičí pastýřské, a nehledí na vyčítavé kmeta pohledy, jejž vyplašili ostrým neladem, když blaze usnul v šeru stromoví. 178 Je všude ples a všude veselí, a hluk se vznáší šťastný, radostný do výšin modrých, čistých, průzračných až k pyšným sloupům domu králova, jenž běloskvoucí svítí krajinou, jak druhé slunce s výšin Sionských. Tam v skvostné síni dlel král Šalomón. Té síně strop spočíval, hvězdnatý, na čtyřech řadách sloupů cedrových, kol kterých řezby květů rozkvětlých se vinuly v bohatém věnčení. Též řezby okřídlených cherubů a palem, plodonosných granátů se pestří ohnivými barvami po stěnách síně, shlížejíce se ve zlaté, lesknoucí se podlaze. Na stolci bílém z kosti slonové, na jehož stupních stojí s obou stran po šesti lvech ze zlata ryzího, jak slunce slavný trůní Šalomón, tak vznešený jak žádný smrtelník! Kol hlavy jeho bílá oblaka se nesou kadidla, jak duchové se vlekou pomalu ven v čarný sad, kde fontány svou rosu metají až do vrcholku palm a granátů; ty na pažit pak bujně zelený své slzy pláčou jasně stříbrné a poskytnou též vánek vějíce i hudbu sladkou tichým šelestem. Však dechů stromů nedbá Šalomón, neb pěvci právě písně zpívají tak sladké jako klokot slavíka, a provází je strunou kynórů, jež zrobeny jsou z dříví algumin: ty královna ze Sáby poskytla, 179 dar nejvzácnější štědré ruky své; jest tajůplné dříví algumin, pod kterým nebem roste, bůh jen ví, a vydává tak sladkovonný pach, a vydává tak sladkobolný zvuk, že upomínku maně vzbuzuje na oplakaný člověčenstva ráj... Tu padne vnadný stín na zlatý práh a královna se zjeví ze Sáby ve slávě smědé krásy zářící: jak eben tmavé plynou vlasy jí na sněhobílou řízu řasnatou a démantů a perel jiskrodéšť na skráni jí a ňadrech shasíná u porovnání s deštěm jisker těch, jež dlouhé její oči mandlové zpod tmavých řas na krále sýlají. O silnou páži černých otrokyň se podpírá, jež klečí s obou stran, a dlouhou vlečku barvy purpurné jí nesou dívky květy věnčené, a jiné vějí vánek vějíři z per sněhotřpytných ptáků severních. Tak stojí zde jak palma ztepilá a spanilá jak tmavé růže květ, a vznešená jak luna plující, co vévodí celému voji hvězd. Se svého trůnu zved’ se Šalomón a jde jí v ústrety a kloní se: „Co velíš, paní moje?“ táže se. A ona odpoví mu s úsměvem: „Já po zahradách tvojich bloudila a nořila se v libovonný chlad, a naslouchala ptákům podivným. již na větvích se stromů houpají, jak lesknoucí se drahé kameny 180 na uších hrdých, krásnovlasých žen, a lijou čarozvuky zpěvů svých do šumu vod a listí ševelu. Pak zase obdivem mne plnila ta hojnost zlata, pyšná nádhera a nevídaná krása budov tvých, a nutilo mne sobě přiznati, že takového učiněno nic nebylo posud v žádných královstvích. A tak jsem duchu svému pravila: To vše, co vidím s podivením zde, dal mocný, velký Israele bůh co odměnu do rukou královských za poctu zvláštní, kterou klaní se před svatou jeho tváří pokorně ten velký král a všecek jeho lid. Však duch můj na to odpověděl mi: ,Ty mýlíš se a křivý je tvůj soud! To zlato král si veze z Ofiru, to drahé kamení, ta roucha, zbroj, ty věci vonné, pávy, opice, to vše mu skytnou země vzdálené; on béře jen, co jiní berou též, již jméno boha jeho neznají. Když poctou zvláštní boha svého ctí, a bůh ten zvláštní nad bohy má moc, co zvláštního mu bůh ten za to dal?‘ – Tak pošetilý duch můj promluvil, a nedovedlo srdce moje odvětit, a k tobě, králi, spěchám, přemoudrý, bys slovem závažným mi vysvětlil, co nedovedu sama rozluštit. Mým pochybnostem učiň konec ty a mluv, neb duše moje naslouchá!“ „Má královno,“ dí na to Šalomón, „mne bohatstvím můj tak obdařil bůh, že těžko mi ti všecko jmenovat, 181 co podivného chovám v kobkách svých; chtěj sama zřít a sama posoudit.“ Pokynul hlavou moudrý Šalomón, a ze síně se hrnou knížata, by cestu vedli k vratům železným, za kterými se v kobkách podzemních jen poklady a divy skrývají. A vešel Šalomón a jeho hosť a celé jejich skvělé komonstvo po stupních bez počtu do lůna skal, na kterých pyšně stojí králův dům. Když dostoupili k dveřím stříbrným, tu svítilny své shasli otroci, a černá tma v klín vlhký jímá vše. Pak vyšleh’ blesk ze dveří stříbrných, neb dokořán teď stojí veřeje a výkřik podivu se rozlehne po chodbě jasem nyní plněné, a oslněna stojí královna. Do výše pne se klenba z křišťálů, tak průhledná jak voda nejčistší, a se stropu na zlatém řetězu tam visí ruděrudý karbunkul a svítí jako slunce krvavé, a čarosvětla jeho pablesků se o hranoly lomí křišťálů a na tisíce tvoří zářných duh. „Ó králi můj, odkud ten světa div?“ dí královna a zrak si zastíní, a Šalomón jí praví v odpověď: „Ten karbunkul, ó hosti vznešený, kdys osvěcoval noci strašlivé, jež Noe trávil v úzkém korábu na vlnách vod, kdež pohřben ležel svět. 182 Ten karbunkul své světlo líval ven do klína vírných moře peřejí, a bledé zbytky lidstva zašlého na čnících shromážděné skalinách, a čekající již již hroznou smrt, ty zřely zoufale na rudou zář, teď klesající v tmavý vody klín, teď zase z vln se vynořující, jak přízrak slunce vražděného tmou! A Noe pak a jeho synové na lodi slýchali, jak šumem vod tu žen a dětí znělo volání: „Hle, hvězda pluje! Spásy anděl snad?“ tu mužů zase hrozné rouhání: „To pekel bludička je, chrlená tím močálem, jenž shltil celý svět a přesytil se hnusnou hnilobou! To není hvězda, to je posměch jen a boha vraha úsměšek jen psí! Ó kéž by též se naším životem tak přesytil ten nenasytný bůh, že zhynul by a spadl dolů sem i se sluncem a všemi hvězdami v ten velký, zívající vlhký hrob, kde přivítali by ho tvorové, v tvář jeho plvajíce satanskou!“ A sebravše pak síly poslední po balvanech se do vod shýbali a metali je mocně na koráb, že z hloubí zaduněl a zachvěl se od základu až k vrškům nejvyšším. A později, když zalidněn zas svět a Abraham žil v zemi Kanaan, tu karbunkul ten sluncem jasným byl ve městě železném, jež vystavěl pro svoje ženy, krásné plenice, ten mého lidu velký praotec. On žárliv byl na krásu svojich žen 183 a nedovolil ani paprskům, jež s modré klenby nebes padají, by tváří dotkly se těch krasavic, a proto vysoko nad město své strop sklenul železný a zasadil ten karbunkul, by ženám svítil tam a věčnou noc jim krátil jasem svým, by slzy sušil v zracích unylých, jež prolévaly, vzpomínajíce na slávu slunce a na luny třpyt... Nuž mezi všemi svými klenoty co nejvýše si cením kámen ten – však tvoje tvář, ó paní vznešená, se zasmušila! Z jaké příčiny?“ Ven královna pospíchá z podzemí a nezastaví kvapné kroky své až v zahradě, když uzří slunce zář, pak obrátí se mluvíc ku králi: „Tvůj karbunkul, ó pane, děsí mne, a bůh tvůj jesti bohem strašlivým! Já jiný drahokam znám, světlejší... Žil velký král kdes v zemi vzdálené na břehu svatých řek, kde kolíbá se lotos tiše v záři měsíce. Ten král byl druhem slunce samého, a přítel Slunce k němu přicházel v žhavého pídimuže podobě, když ukončena byla denní pouť. Ten pídimuž s rudýma očima na hrdle drahý kámen nosíval, a podal dar ten králi příteli. Měl drahokam ten zvláštní čaromoc: před žárem jeho šelmy prchaly, a požár shas’, a zločinci a hlad, a čaroděje kletby hrozivé, to neobstálo vše, kde svítil on. Však běda tomu, kdo by drahokam 184 na hrdle nosil, ctnosti nedbaje! Ten zhyne hned! A takto působí ten klenot povždy blahodárně jen!“ Tou řečí nelibě je dojat král, neb hrd byl posud na svůj karbunkul, a nese těžce jeho zhanění. Však nereptá a tlumí nevoli a snaží se, by volně obrátil na jiné věci hostě pozornost, a proto takto mluví královně: „Na sklonku stojí slunce podzimní, a večer krásný zlatí krajinu, což nechce paní moje vyjeti do vinic zelených, kde radost dlí?“ A ona svolí k jeho žádosti. Hned přivedou jí slona bílého, na jehož hřbetu mocně širokém se pyšně nese z nachu baldachýn na sloupcích z průhledného křišťálu, a třapce těžké z perel nejdražších se houpají na římsech ponebí a zvoní jasně narážejíce na velké safíry a démanty, jež jiskří se na opon záhybech. Tam usedne uprostřed svojich žen na sedadlo z perletě stavěné ta smědá kráska zemí východních, a závoje jak ze mhy utkané jí halí sluncem pozlacenou tvář. Na druhém slonu trůní Šalomón, král velmocný uprostřed knížat svých; jak blesky boží svítí koruna, již posadil na čelo vznešené, a jako sníh na horách libánských mu bílá říza plyne s ramenou, a jako hvězdy hoří smaragdy 185 mu v náušnicích dlouhých, visících až na prsa mu hrdě mohutná. A kolem slonů vážných, vysokých na ořích z Egypta a na vozech ze stříbra ryzího a na mezcích jak mléko bílých, černých jak noc se ženou pestré davy vojínů jak mléčná dráha, třpytná, bez konce, a zlato pavéz, stříbro štítů, měď a kov a ocel, vše to hlaholí, a pojí se ve soulad nádherný, a zvoní čistým vzduchem večerním, a valí se po nivách zelených co neodolatelný zvuků proud, co hudba mocná, divá, válečná. Tu odevšad hned vyhrnul se lid a pustnou zahrady i vinohrad, neb nikdo nedbá radovánek víc, jen slávu krále vidět dychtí dav těch mužů silných, krásných těchto žen. Ve vzduchu vlajou bílé závoje, na zemi vzácná roucha pestří se, jež na dráhu tam stelou mužové do prachu, kudy bráti má se král, a děti výskají a metají své věnce, kvítí, zlaté hrozny též pod nohy slonů vážně kráčících. Jak moře hluku zní to ze všech stran a každý žehná králi posuňkem a blažen jest, kdo viděl jeho tvář. Tu k svému hosti kloní Šalomón se v radosti a zvolá v její stan: „Ty odvrátila’s oči, královno, od mého drahokamu zděšena, a jiné dary vidět žádala’s, jež udělil mi mocný bůh Šadai – 186 nuž, láska toho lidu nadšená snad neděsí tě! Přiznej upřímně, že neznáš krále, jenž se chlubit smí, že takou láskou lid jej miluje! Ó přiznej přec, že žádný smrtelník, dar podobný nechová od boha!“ Tak mluví s hrdou tváří Šalomón, a královna si lehce povzdechne a pozvedne lem třpytných závojů a s jemným v temném zraku úsměvem mu tuto dává odpověď: Ó, promiň, králi, ženě bláhové, že mluví ti, jak srdce káže jí, však lháti neumím a nechci též: – nuž, nevěřím v tu lásku národa! Že veleben jsi jako z bohů kdos, že tvář tvou spatřit jest jim blaženstvím, to pravda jesti – znám však příčinu. Ty vládneš zemí velkou, bohatou, tvé žezlo sahá k moři rudému, a země Idumejská jesti tvou, a města Galilejská slouží ti, a Bálat též i Tadmor na poušti, les palmový kde kvete jako ráj! Tvé velké lodi v Aziongaber se kolíbají na azuru vod jak stádo sněhobílých labutí, jež přilétlo ze zemí báječných, by skvosty jejich sypalo ti v klín! Na stolci Israelském sedíš tak ve slávě nevídané na zemi, a oslněn tvou září hrne se lid, aby spatřil tvář tvou vznešenou. Však, králi, kdyby přišel mocnější a samozvaně překotil tvůj trůn, tak že bys bloudil oloupen a chud? 187 Pak kdybys skrýval v lesích, v pustinách svou hlavu, v slujích, jako plachá zvěř, a kdyby neštvali tě od sebe jak provinilce, jako proklatce, že osměluješ, bídný, blížit se ku prahu těch, jichž úděl štěstí jest – pak věřila bych teprv v lásky zdroj, jenž temení ze srdce národa, a nejšťastnějším bych tě nazvala i přes osudu zlého velkou tíž.“ Ta slova králi mraky stahují na čelo jasné, avšak pomlčí a úcta k hosti tlumí nevoli, jež ze srdce se déře na rty již, kde úsměv dlí, jejž srdce necítí. A mlčky jedou dále večerem pod stínem révonosných pahorků, kol vánkem šeptajících terebinth a stříbrolistých oliv vonících, až zastaví se pádný slonů krok u šedé zdi z balvanů velikých. Ta agávou a trpkou aloí jest zarostlá a tvoří pevný val, by škůdce nevešel ni divá zvěř v tu nejvzácnější krále vinici; a věž tam stojí, vznášející se nad vrcholky šumících sykomor. V ní strážci najatí se střídají a pozorují s oken vysokých, co děje se po celém prostoru, a střeží ji jak zřítelnici svou. Tam nyní sestoupivše se slonů se béře pěšky král a jeho hosť u společnosti svého komonstva. Na místě tom, jak odlesk Edénu, jak věčně krásný úsměv, půvab dlel; jak cedry rostly vinné kmeny tam, 188 jak chodby klenuly se vysoko, jak sloupořady pyšných paláců, a libé stíny spočívaly v nich, a zelenavý soumrak bydlil tam, v jehožto chlad jak hvězdy svítily ty jantarové hrozny, ronící déšť sladkovonný medné rosy své; a vánek libý šeptal révami a přinášel jim vláhu z potoků, jež stříbrnými tekly žilami ze slují skal a hřmotně padaly ku patě slunných, vzdušných pahorků. Těch listošeptných chodeb na konci ve slávě rudé právě zmíral den a házel plnou hrstí zlato své na klenby rév, a žlutý, žhavý jas do šera vnikal listím jako déšť. Král Šalomón s královnou ze Sáby ven spěchali teď v širou zahradu, by viděli, jak slunce zapadá. Teď noří v páry se a zachází jak rudá jiskra v šedém popeli. A obloha zaplane purpurem, pak ale náhle zhasne žhavá ruď a temné modro kryje nebesa, a velké stíny na zem padají a tma zavládne širou krajinou. Však vláda její dlouhá nebyla: neb nové světlo vzchází z propastí a šíří se, a výš se nese, výš: to plavá luna vstoupá na obzor. V tom zazní křivých rohů divný zvuk a z nedalekých pahorků zní zpěv: „Ó Levano, Astaroth, bohyně! Ty nebes královno, buď vítána! Ty tiše po obloze plující, 189 buď milostivá, slavná bohyně! My k tobě ruce svoje vznášíme, a tváře naše obráceny jsou tam k městu Tyru, tvůj kde stojí chrám! Jak nyní pluješ modrým étherem, tak po zemských jsi nivách kráčela, a jako dívka zastaví se snad u prostřed květnatého palouku, by utrhla pro milce svého květ – tak sáhla’s, velemocná bohyně, po hvězdě jasné, s nebes stržené, a věnovala’s městu Tyru ji! Jak šumící se moře touhou dme po tobě, ó bohyně velebná, tak srdce naše sladce chvěje se při pohledu na jasnou tvoji tvář! Buď vítána, Levano, Astaroth!“ Na blízkých horách pěly ženy tak, jež jako hejno plachých holubic pod perutí se shromáždily tam té tiché, snivé noci, slavíce po zvyku starém jasnou bohyni, již Jehova byl z země vypudil... Královna ze Sáby se zamyslí a takto mluví Šalomónovi: „Ó, ze všech darů, jimiž bohové nás obdařili, nejvíc vážím si já daru zpěvu; duše bez něho jen sirá poušť, bez vláhy květina!“ A král ji na to vezme za ruku a vede mlčky hosta k studánce, jež okem jasným hledí na lunu a tichou hrou svých bublajících vln kmen vinný potěšuje, v samotě jenž vyrost’ tam jak palma mladistvá, a tato slova ze rtů plynou mu: 190 „Jak tobě jest mi milý zpěvu dar, ó královno, a proto slov mých slyš, a věz, proč přived’ jsem tě k révě sem, jež stojí zde jak palma mohutná a zlatých hroznů nese břemeno. Já zahradou kdys bloudil zadumán a sed’ u kraje toho zřídla zde do trávy květnaté, a duch můj vzlet’ do výšin nedostupných člověku leč na peruti zpěvů velmocných, jež David král, můj otec, zanechal na věky lidu svému k útěše, a jimiž skvěle zapsal jméno své do nehynoucí lidstva paměti. Tu ozval se v mém srdci tajný hlas, já zatesknil, že přáno není mi též zpívat, jako zpíval otec můj. Vždyť zřejmě cítil v duši jiskru jsem, jež vyšlehnout si přála v plameny, tu nebedajnou jiskru nadšení, jež jako bůh zná utvořit si svět! A přece neuspěl jsem probudit tu sílu bohem danou ze spánku! A smutkem svým a bolem unaven jsem do trávy svou hlavu ponořil a ronil slzy touhy v studánku, a padl posléz v těžkou dřímotu... Tu zjevil se mi boha velký stín; jak černý mrak se vznášel nad zemí, a vichřice z něj hučela a hrom, a „Šalomóne!“ zvolal velký hlas. „Zde, pane, rab tvůj!“ odpověděl jsem. a boha hlas zněl zase z mrákavy: „Já milostným chci býti tobě dnes, tvé vzdechy dostoupily před můj trůn; buď ukojena žízeň duše tvé!“ Já probudil se, hle, a přede mnou stál jinoch krásný a podával mně cos jako ratolest; já nechápal; 191 a jinoch s úsměvem pak zasadil ji vedle studánky a zmizel zas. Hned vyrost’ z ratolesti silný prut a z prutu tento vzácný vinný keř, a zlaté hrozny ihned kynuly, jak teď je vidíš v světle měsíčném. Já neváhal, já smělou rukou vzal to divem vzniklé vonné ovoce, a šťávou jeho ovlažil svůj ret. Krev v burném reji zakypěla hned a mocný myšlenek jsem cítil proud, jak ze srdce mi stoupal do mozku a rtoma letěl v širý boží svět, já zazpíval, jak píseň pěje pták, jak slavík v lese, skřivan na luzích, a vytrženě naslouchal můj lid, a píseň písní nazývají teď, co tenkrát pěl jsem z vroucí duše své. Ó královno, můj karbunkul tě děsil, ty v lásku mého lidu nevěříš, však nyní přiznej, daru většího než toho, jejž bůh vlastní rukou dal, že v světě není šíroširokém! Ty sama znej však nadšenosti proud, jenž duší bouří smrtelníkovou, když jeho rty to sladké víno vlaží, to víno, temenící z Edénu!“ Kýv’ Šalomón, a pohár podali, ten řezán byl z jednoho rubínu a sršel rudé jiskry do noci a blýskal se jak žhavý meteór. Teď mocným vzmachem ruky SalomónŠalomón v číš rdícího se vína jasný proud lil z kouzelných těch hroznů zářících a podal královně. Ta přijala, však vykřikla a odvrátila tvář, neb v poháru ne víno rdí se víc, jen hořká žluč se černá v rubínu!... 192 „Ó Adonaj’!“ tak zvolá Šalomón, „ty snižuješ mne v očích hostě dnes! Proč hněv tvůj drtí mne? Co spáchal jsem? Já zbožně zlatý dům ti vystavěl, tak slavný jako žádný na zemi, a dým se nese žertev zápalných co den k tvé poctě vzhůru k nebesům, krev skotů nejtučnějších lije se do nádob zlatých, tobě na počest, a zpěv a hudba hlásá slávu tvou po celý den do úhlů světa čtyř! A přece sluhy nedbáš, bože můj, a hanbíš jej před světem veškerým?“ Tak zvolal s bolestí a odhodil do temna noci rubínovou číš, že o tvrdost se skály rozpukla; pak zakryl tvář do svého pláště řas, do hlubokého smutku pohroužen. Dav dvořenínů zbledlých hleděl něm a útrpně si vzdychla královna, a úžas jímal srdce každého, a zahradou se ticho šířilo, jen vánkem noci někdy rušené. Tu rázem zjasnila se dvojnásob ta lunná noc a stařec podivný, jak přízrak bledý, s vousem zcuchaným a okem temným, žhavým, jiskřícím, se zjevil náhle jako divný sen, a chmurná jeho tvář se obrátila ku králi, jež takto pokáral: „Ty bohu svému, smělče, vytýkáš? Jest bůh tvůj milostnicí prodajnou, jež neustálým splácí úsměvem ti perly tvé a drahé kameny? Co Hospodinu chrám – co zlatý dům? Co zpěvy mu a sláva u lidí? Jen žlutý prach a prázdný hlahol jen! 193 Ty boha neznáš, klaníš modlám se, jež sám si tvoříš ze svých myšlének, jak jiní ze dřeva neb kamene! Ty tážeš se, jakou že vinu máš? Ty, pošetilče s bohem účtuješ? Ty divíš se, proč šťáva hroznů tvých se proměňuje z vína v hořkou žluč? Nuž, naslouchej a hned zvíš příčinu! Zde v Judských horách, nocí hledících tak velebně sem v tuto zahradu, u tichých vod na pastvě zelené bez bázně páslo dítě rozmilé své stádo koz a bílých beránků. Ty v pýše své, ó králi přeslavný, mníš, vyvolencem boha že snad jsi! Však mýlíš se! To srdce dítěte, – to prosté, malé srdce dítěte, to hledící jak tichá květina na boží svět jen s věčným úsměvem, a milující bez rozdílu vše: své bílé kůzle jako bratry své, a malé ptáče jako anděla – to malé srdce tisíckrát je blíž a přístupnější bohu svatému, než ty a vyhlášená moudrost tvá! To dítě tedy, malý pastýř z hor, se včera dolů bralo k matce své do chatky ležící na Kidronu. Den parný byl, je vedro tížilo, a chlad hledaly nožky znavené a odpočinek krátký pod stromem, a malá ústa práhla po vláze. Tu zhlídne dítě zde tvůj vinohrad a plných hroznů krása kyne mu přes hradby šedé z mocných balvanů, Zeď vysoká se zdá být dítěti, v tom přelítne ji pták a chutě hned 194 do hroznů dá se, zdálo se, že tak zve do vinice svého druha z hor. Tu zasměje se prosté pachole: „Co ty dokážeš, ptáče, svedu též!“ a perle svého smíchu sypajíc jak druhé ptáče hbitě šine se to dítě vzhůru a usedne pak ku společnému kvasu s ptáčetem. Však sotva dotekl se jeho ret té svěží vláhy hroznů purpurných, tu radost jeho kazí hrubý hlas: „Toť krále Šalomóna vinice! Co pášeš zde, ty dítě bezbožné? Za drzý zločin svůj měj tento trest!“ Tak tvoji, králi, strážci zvolali, a vzduchem prut zašvihne jako had, po smíchu je a tekou slzy teď, ty na zelené révy padají – nuž, tážeš se, proč žlučí víno tvé? Před trůnem božím anděl vznáší se, ten v ruce třímá váhu obrovskou, jí vážil zlato, drahokamy, vše, co bohu za oběť jsi, králi, dal: tu tekly slzy toho dítěte a měnily se v moře, v potopu, a padaly na váhu odplaty a zvážily tvé zlato a tvůj chrám!“... Tak promluvil ten stařec tajemný, pak králi hlavou kyne vznešeně, a odchází a zmizí v temnotě... 195