OLGERD GEJŠTOR.

OLGERD GEJŠTOR. PANÍ BOŽENĚ FRÍDOVÉ.
[43] Ve „Hvězdě“ jednou, v staré oboře tak bohaté na různé vzpomínky jak na šumící stromy dumavé, já s knihou bloudil. Pošmurný byl den, juž pozdě na podzim. Jak těžký vzdech lkal vítr v dubech. Zaplašiti tesk svůj chtěl jsem čtením. Knihu otevřel jsem na zdařbůh – tu zavadil můj zrak o jméno Anny, české králové, té Anny z Jagellonců rodiny, již zajisté svým šumem byly kdys těch kolem stromů dědy těšily, a jméno to já našel ve knize, kde nejméně jsem tušil nalézt je: Bandello byl to, starý povídkář ten vlaský, z jehož studny před věky sám Shakespeare někdy čerpal, ovšem že vždy vodu divem v nektar proměnil. Jak podivně to jméno v knize té a na tom místě se mne dotknulo! [45] Jak dychtiv četl jsem tu povídku při dubů hučení! A s pošmurnou tou hudbou vešla hlubě v paměť mou, kde dlouho choval jsem ty příběhy. Dnes na základě jejich zbudoval jsem částečně svou vlastní povídku, ač podobnou, přec zcela rozdílnou. Bandello kratochvilně napsal ji – on Čechem nebyl. Samá pohoda u něho usmívá se z blankytu. Já přítmí zvolil. Stará obora a podzimní ten den je vnukly mi, a oné doby chmurný, těžký mrak. Já rázem cítil obrys básně své, děj přenášeje do Čech, za reka pak seveřana voliv; jasno vše hned bylo mi, co o něm povědít – zjev královny však povždy zdál se mi tak neurčitým, matným v kronikách, jak některá z těch postav líbezných na malovaných oknech v kostelích, jež dlouhých věků prachem ztemněly. Hned tušíš leposť jejich barvitou a toužíš, aby zlatý paprslek v nich zahořel, tak duši dadouc jim, 46 a života zář plnou, kouzelnou. Mně zahořel ten zlatý paprslek, on zazářil daleko od „Hvězdy“, též v oboře, však z lepých pinií, když jednou blízko Říma bloudil jsem, a Margheritu potkal Savojskou, to zbožňovanou Vlachů královnu, když viděl jsem tu výsosť bez pýchy, ten vlídný půvab pro trůn zrozený, tu královnu, jež lid svůj miluje tak velkým srdcem, plným milosti. Ó, Anno Jagellovno, dobrá ty a vlídná, jasná! Tenkrát uhod’ jsem tu sladkou tvoji bytosť vnuknutím, ty v plné slávě stálas přede mnou, ó, královno, jež lásku měla jsi pro Čechy své! A kloně hluboce se před Markétou, hvězdou Savojskou, já zároveň se klonil před tebou – ne proto, že jste obě královny, však proto, že vás vyšší majestát, ji živou, tebe v hrobě, halí v zář: – žen dokonalých svatá veleba. Ó, odpusťte mi, světlé královny, že jména vaše vzývám v pokoře, 47 vždyť smíme k hvězdám povznášeti zrak! Ty téžtéž, Bandello starý, odpusť mi, že z tvého beru dle své libosti – však s jinými sám jinak nečinils! Ty „Amen“ voláš s dobrým úsměvem? Tím posilněn začínám povídat. *** Ruch velký na ulicích Pražských měst a nevídaná posud nádhera, hluk radostný a hlahol zvonů všech na jevo dávaly, že blízko juž král Ferdinand, král nově zvolený, a z Jagellonců Anna, jeho choť. Tou jásající Prahou bloudil muž bez účelu, byl bled a smuten byl, a mnohá dívka, jež ho viděla, se zahlídla v pošmurnou jeho tvář, a náhle zamyšlena tázala se sousedů, kdo as ten jinoch jest, a často zněla takto odpověď: „Ó, rytíř jest to paní Chudoby!“ A jeden z radních, v šatu hedvábném, své dceři opakoval výrok ten, 48 jejž sám byl víc než jednou uslyšel, a nadmul tvář a dodal s pohrdou: „Jest příbuzný prý s panem purkrabím, a přišel do Čech, nevím odkud juž, by naplnil zde prázdný měšec svůj, tak právě jako sám pan purkrabí, pan Zdeněk LevLev, ten z Rožmitála pán, jenž lépe své než zemské peníze zná spravovat.“ Tak hlučně mluveno na trhu veřejném, bez ostychu, a Olgerd Gejštor, mladý onen muž, jenž smutně bloudil Prahou radostnou, těch úsměšků si nebyl povšiml a netušil, jak nectně soudili ti zahalčivci v bujném rozmaru o tom, co přivedlo jej do Prahy. Byl Olgerd Gejštor chud, však jeho rod na Litvě čestně slul. Stál jeho dvůr, jen slamou krytý, nízký, dřevěný, na půdě žmudské, v lesích prastarých, na mýtině jak smaragd zelené. Ves byla opodál a pole též, 49 jež předky jeho byla živila. Od domu zahrada se šířila až na kraj lesa. Hlohy kvetly v ni a bílý bez, a břízy šuměly po celé léto v ní jak dívčí smích; tam milo bylo slyšet slavíky ve hlohu hnízdící, a milo též, pod velkým, černým křížem dřevěným, jenž temně ode pňů se lišil bříz, se oddávati zbožným myšlénkám ve sladkém letních nocí soumraku. A za sadem hned mírně stoupal vrch, na jehož chlumu starý javor stál: kdo pod ním seděl, viděl přes lesy pruh modrý moře v lesku slunečném, kam volně plula vzdušná oblaka. To útulný byl domov Gejštorů, v němž Olgerd vyrost’. Dobrý, prostý byl jak dítě. Vychovala matka jej, a pozděj jakýs český vyhnanec, kmet vážný, jejž na Litvu náhoda kdys zavála jak vítr semeno. Co dítě od úst matky Olgerd ssál ta stará lidu svého podání, 50 v nichž tajilo se posud pohanství, ač nikdo z věřících to netušil, a nejméně snad dobrá Nojola, ta starostlivá matka pečlivá. Jak v lese drozdu píseň přichází, a sladce z hrdla, libě plyne mu, a pták to neví, odkud, jak a proč, tak vyprávěla matka Olgerdu o dávných časech, zvycích prastarých: tak chtěla, aby duby v úctě měl, ty obrovské, jež čněly do nebes, neb mluvívali s jejich vrcholků prý se svým stvořitelem pradědy jak s bratrem rodným, v dobách šťastnějších, když ctnosti více bylo u lidí. O velkém mluvila též království, jež posud v oblacích se nachází. Jest královnou tam panna, bělostná jak všechny její družky, mužové však modří jsou, a děti šedivé, a bílé panny letí chmurami jak orlové, a často zatouží po zlatovlasých dětech pozemských 51 a bleskem řítí se pak z oblaků, by vichrem cizí děti schvátily. A ve soumraku někdy Nojola, když smutek na ni přišel jako mha, a sama nevěděla, co jí jest v té její sirobě a samotě, o lidech promluvila „večerních“, jak dlouzí, z vlhké trávy vstávají, když v noční tmu se šero promění; jsou stíny to, jež slunce kladlo tamtam, když zmíralo... A Olgerd zachvěl se, těch neurčitých mátoh příšernosť mu vlasy ježila, on viděl je, jak němy, hrozny tmou se plížily jak vlhké zmije šeré, nesmírné, a skulinami vedraly se v dům, by při ohni svůj mrtvý hřály chlad... Tu šeptajíci, bledá Nojola, by zaplašila svůj i jeho strach, pak o jasnějších zjevech mluvila: o javorech, již stojí na stráži u strumenů, jak stříbro blýskavých, v nichž myjou denně slunce dcerušky své zlaté líce, a kde provází 52 při svitu luny bohů synové rej s nimi v letních nocích kouzelný. Neb o staré mu lípě mluvila na kraji slunné cesty, kde svůj pás co večer slunce věšelo, pak šlo na chlum si odpočinout, mezi tím co svoje koně v moři brodilo, za zlaté uzdy pevně držíc je. Pak teprv šlo za moře v cizí kraj své mnohé dary štědře rozdávat, sirotky ohřívat a pastuchy na samotách a stepích ponurých. Též vysvětlila, práh proč posvátný, a proč nepříteli bránívá, by přes něj kráčel: on by znesvětil to místo, kterým vchází v chaty Bůh. A šeptem úcty plným svěřila mu jednou, zakopán že jesti kříž, pod prahem jejich domu, svatý kříž, jejž na hrdle svém žena nosila jak lilije bílá, avšak nešťastná, neb zavrhla ji její rodina, když jeden z Gejštorů ji miloval, a ona lásku láskou splatila a ze své české vlasti unikla 53 s tím dobrodružným, krásným Lubartem, tou posud pýchou rodu Gejštorů. To Olgerdův byl děd, a v ložnici nad malovanou jeho postelí, tam věrný obraz visel milostné a neblahé té ženy, která v hrob před časem klesla, teskníc po vlasti, kam vrátiti se bylo nemožné. Tam Olgerd často seděl zadumán a hleděl na ten sladký obličej, na snivé oči její hluboké, a postava ta luzná jímala ho čarnou mocí jako pohádka, a dětská jeho mysl dálnou vlasť té ženy, která jako světlý stín se byla mihla žmudským pralesem, a starým domem prošla jako zář, tu vlasť si mysl jeho dětinná tak zlatým, rajským čarem oděla, že po ní tesknit začal blouznivě, tak jako ona, bledá lilie, a vzdychával a tajně stanovil, že jako Lubart, dobrodružný rek 54 a výkvět rytířstva, na pouť se dá za lesy, v širý, divů plný světsvět. A pokaždé, když vstoup’ na domu práh, na bílou vzpomínal si lilii na Lubartovou, a na svatý kříž ten její, který chránil otcův krov, a pokaždé těm čápům záviděl na střeše hnízdícím, že na křídlech tak volně plouti mohli blankytem, a přál si, aby južjuž mužem byl tak silným jak ten žmudský bohatýr, ten slavný Garhán, v zkazkách matčiných, jenž divotvorným vzmachem šavle své vždy rázem tisíc Němců skolil v prach, a vítězství svá, pěvec slavený, pak hlasem opěvoval mohutným, jak tura řev... Tak malý Olgerd snil v své žmudské samotě, kde matčin um zdroj jediný byl jeho poznání. Vzruch nový v jeho duši povstal pak, když český onen přišel vyhnanec pod pohostinnou střechu slaměnou, kde kmeta přívětivě Nojola 55 co hosta vítala, a později jej prosila, by od nich nešel víc; vždyť poznala, že velký jeho duch, a že zná víc, než ona chápala, a viděla, jak dítě miloval, jak ono láskou k němu přilnulo. Kmet zůstal rád v tom hnízdě útulném a celou moudrosť svou i zkušenosť v tu měkkou duši zasil Olgerda, a matka k andělům se modlila, by zlatá vzešla někdy boží žeň. A Olgerd každé slovo lačně ssál, jež vycházelo učiteli z úst, a duše jeho plamem hořela, když o těch velkých činech uslyšel, o bojích obrovských tam ve vlasti své báby, Lubartové lilie, a česká sláva sluncem byla mu, a českých bratrů ctnosť a učení mu sladké slzy v oči lákaly, a mluvil českým jazykem jak Čech. A pozděj malovat na pergamen se naučil, až matka jásala, když její modlitby jí ozdobil, tu andělem se zlatou glorií, 56 tam bílým květem, rajsky spanilým, tu zpěvným ptákem zas na haluzi. A jinochem když byl juž vysokým jak mladý štěp, tu kmet jej vyučil se zbraní zacházet po rytířsku, a Olgerd mužný byl jak bohatýr a jako dívka něžným, pokorným. Jen někdy zašleh’ tváří hrdý blesk, když kmet mu pravil, jaký jest to rod, ten panský z Rožmitála, na Blatné, ten slavný rod, z kterého lilie ta Lubartová, bába Olgerda, že pocházela, Gejštorů byl pych. Jak slunil Olgerd rád se v myšlénkách, že bába jeho krevní příbuznou té byla Johanny, jež sdílela trůn český s velkým Jiřím z Poděbrad! A jednou pravil matce: „Půjdu tam do slavné oné země, přemilé, kde vyrostla ta naše lilie! Já přihlásím se tam k své rodině, a někdy proslaven se vrátím zas sem pod tu nízkou střechu, předrahou, do tvého, drahá matko, náručí!“ 57 Tu Nojole se zdálo, z olova že pojednou má srdce v hrudi své, tak těžké bylo jí, a pobledla, však mlčela, a pouze uvnitř tak si pravila: „A zatím uvadnu já teskem, než se vrátíš, zemru dřív a nikdy více tvář tvou nespatřím! Však jaká pomoc! Syn když vyroste, juž matce nepatří, ta ať jde spat pod černou zem...“ A vyšla z komnaty, by neuhodl její velký bol, a v tmavém koutě úzké ložnice pod svatým obrazem si poklekla a odklopila víko skříně té, kde chovávala drahé památky své rodiny a skrovné úspory, a počítala dlouho stříbro své a vzdychala, zda vše to postačí, by synu svému koně koupila a dobrou zbraň, a jestli zůstane pak ještě něco v měšec na cestu. A stačilo, když přidala svůj šperk, ten starodávný, třikrát zděděný, a snubní prsten svůj a s hrdla kříž. 58 Tu oběť ovšem Olgerd netušil, a jásal jen, když koně přivedli, a lesklou zbraň mu dali, krzno též, a líbal matce ruce, pečlivé, a děkoval a na pouť chystal se do dálných Čech, do země jeho snů. Tou dobou ale Zikmund, polský král, král tedy jeho vlastní, s Tatary měl krutý boj, a z Litvy spěchali mu na pomoc, jak jejich povinnosť, a Olgerd náhle vzplanul bojovně a pravil matce: „Do Čech nepůjdu, vždyť rodná země na mne volá teď, bych mladý život za ni nasadil! Jdu do tábora krále Zikmunda.“ „Jdi,“ šeptala a požehnala mu, a mlčela a slzám bránila, a vetchému jen kmetu vyhnanci tak pravila, když večer v zahradě u černého se kříže potkali, pod chvějným krovem šelestících bříz: „Jak pošetilé přece matky jsou, když myslí, nejvíce že trpěly, 59 když život dětem daly, rodíce. Vždy přijde den, kdy omyl poznají, den onen, kdy jim ,s Bohem!‘ řekne syn, kdy duše jeho s duší loučí se, s níž posud jeden žila život jen.“ Tak pravila, a mlčel starý muž a pozved’ pouze ruku k nebesům, kde slavně hvězdy plály... Schýlila tu vdova hlavu tiše, v pokoře. A ráno na to Olgerd odejel na bílém koni svém, a minul rok a žádná zpráva nepřicházela na tichý dvůr, pod střechu slaměnou, kde Nojola ve smutku tesknila, kde vetchý kmet byl zemřel v zimě juž, až jednou pozdě v noci klepání se ozvalo na vrata spuchřelá, a starý sluha, který otevřel, dům celý velkým zděsil výkřikem, a Nojola, jež ještě modlila se u černého kříže v zahradě, teď svého syna, svého Olgerda před sebou viděla. Tak bledý byl, 60 že myslila, že zjevil se jí duch, až horké jeho slzy pršely na její čelo, na ruce a tvář, a jeho náruč ji tak svírala, jak by ji pustit více nehodlal. Až do bílého rána seděli, a on jí vylíčil, jak v boji kles’, jak myslili, že mrtev docela, a jak jej v poli ležet nechali, a byl by zahynul, neb Tataři by byli našli jej a zajali. Však věrný jeho kůň, ten bílý oř, dar její obětovné lásky mateřské, od něho nešel, ležel u něho a ohříval jej teplým dechem svým, když v noci křehl, a když síly měl, by za hřívu se jeho zachytil, tu odnesl jej opatrně kůň, a přišli šťastně mezi přátely, kde Olgerd v těžkou nemoc uvržen juž kráčel smrti vstříc... Sny horečné mu zjevovaly po celý ten čas, jak drahá máť tam siře tesknila v tom starém dvorci, v lesní samotě, 61 a srdce pukalo mu výčitkou, že bezstarostně zanechal ji tak... Však nyní, když se uzdravil a zpět když přišel k ní, ó, teď chtěl zůstat juž pod střechou otců, zapomenout chtěl ty dávné sny o slávě ve světě, chtěl jednu slávu jen: jí drahým být! A syn a matka spolu plakali v tak sladké radosti, a zůstal s ní. Však za rok zemřela, a Olgerd sám na dvorci nyní žil, a dávné sny se v duši jeho zase vracely. Dvě léta statečně jim odolal, však lákaly jej příliš, podlehl své touze, zavítati v onen kraj, kde Lubart, jeho děd, svou lilii byl nalezl, a nastoup’ tedy pouť, a přišel do Čech v osudný ten den, když došla zpráva, Ludvík český král že u Mohače padl, osiřen že český trůn; a hned se mluvilo o nápadnících s vášní velikou, a s obavami o dnech budoucích. 62 A mezi jmény těch, již korunu snad dosáhnouti mohli, zaslechl teď Olgerd s překvapením radostným to jméno, které do Čech vedlo jej co hvězda zářící, to příjmení, jež bílá nesla lilie Gejštorů, to slavné jméno pánů na Blatné a z Rožmitála. Přímo tedy šel do domu, nejvyšší kde purkrabí Lev Zdeněk z Rožmitála dvorem byl, a hlásil se co jeho rodu člen, a řekl mu, co povídá si lid o jeho na korunu naději, a nabízel své služby oddané co poslušný syn hlavě rodiny. Lev z Rožmítála, ctižádostivý, však v schytralosti chladnokrevný muž, se na Olgerda díval nejdříve jak na zjev z pohádky, a usmál se té staré pověsti o lilii tak zbožňované v domě Gejštorů, o které však juž nikdo nevěděl, v tom pyšném rodě pánů na Blatné a z Rožmitála... Pak se zamyslil 63 a zahleděl se v jinošskou tu tvář, jež krásná byla, čistá, světlá tak jak archanděla, vyptával se pak na život Olgerdův, na poměry, na jeho vlasť... A Olgerd vyprávěl mu prostě, vážně, s velkou vroucností o matce své, o starém vyhnanci, o dávných snech svých, ba i o koni, jenž život zachránil mu před lety a jejž byl s sebou do Čech přived’ si, a vše tak blouznivě a vzletně tak, že znělo to, zpěv jako z dávných dob. Lev z Rožmitála klidně naslouchal a tak si děl: „V těch časech převážných tak věrných srdcí bude potřebí, tak milujících duší beze lsti, a kdo ví, k čemu dobrým bude mi ten nenadálý, bájný příbuzný.“ A laskavě políbil Olgerda po otcovsku, a do Čech vítal jej, a do domu, co syna milého, a přesvědčiv se, že má schopnosti, co soukromého tajemníka hned 64 jej stanovil, a vida, jak je chud, byt vykázal mu v jednom z domů svých na Novém městě, v pusté zahradě, kde staré lindy snivě šuměly, své žluté listy na zem roníce, a plané růže vůni na jaro svých květů slibovaly budoucích. Tam Olgerd šťastně žil, a zdálo se, že život raní zorou spanilou se usmívá. A Bohu děkoval. Neb myslil, nový Jiří z Poděbrad že v Čechách zjeví se, že sám pan Lev jím bude snad, že doba nastane, o které vždy byl s horoucností snil; pak proslaví své jméno, nasadí svůj život rád pro velkou myšlénku! Čas plynul rychle, měsíc, dva a tři, a s Olgerdem se změna udála. Juž nebyl šťasten: neboť prohlédl a viděl jasně slavné království, ty Čechy nejblouznějších jeho snů že nejsou více tím, čím bývaly, a s těmi cítil bolesť velikou již v budoucnosti tušili juž pád, 65 a srdce se mu v prsou svíralo, když poznával, nejvyšší purkrabí Lev z Rožmitála, jeho ochránce, že není ryzím tak, jak věříval, a v hloubi srdce vřelé přání měl do lesů litevských se vrátit zas, a trpké sklamání své pohřbit tam v tom starém dvorci, nízkém, útulném, kol něhož ptáci pěli sladce tak a stromy šuměly, však odvahy to panu Lvovi říci nenalez’, stal se zamlklým a truchlivým, ač kolem něho vřava výš a výš se dmula jako moře. Vyvolen na český trůn byl zatím Ferdinand, a chystaly se velké slavnosti pro blízký jeho příjezd do Prahy. Lev z Rožmitála všeho duší byl, jak při volbě, tak nyní v čele stál všem podnikům a vynasnažil se, by v plném lesu on a jeho dům před králem stkvěl se, který povinen tak velice mu byl. Při slavnostech i Olgerdovi účasť vyměřil, 66 a ten se přání jeho podrobil, ne rád, však mlčky, s pevným úmyslem, hned po slavnostech že mu poví vše, své sklamání, a stesk po domově, a pevnou vůli odejíti z Čech. A vzešel den slavného příjezdu, a Prahou čilý rozvlnil se ruch, král Ferdinand a Anna jeho choť juž blížili se městu. V ulicích to proudilo jak řeka hučící, a z oken vlály drahé koberce, a hudba zněla všude veselá. A Olgerd bloudil dlouho, truchlivý, po městě, sir v té hlučné radosti, až posléz k mostu přišel náhodou. Na Staré město chtěl. Kol radních šel, již odění do drahých hedvábů pod stkvostnými čekali nebesy, by uvítali krále oddaně, pak kolem obrněných mužů šel, a nedaleko kříže zůstal stát, kde osm lidí prapor obrovský s lvem českým drželo, kde kotlů bouř a hlahol trub se třeskem ozýval, neb lidu přeradostné volání 67 juž hlásalo, že k mostu jede král. A Olgerd hleděl snivě na řeku, jak ve slunci se blýská večerním, na Petřín, který polit zlatem byl, na hrdé Hradčany, jež na nebi se chmurně rýsovaly na sivém, a vzduchem jak by stříbro lilo se, a jarní tušení juž chvělo se tím stromovím na tichých ostrovech tam dole v proudech šumné Vltavy, a zvonů hudba byla slavná tak, jak Velkonoc když slaví křesťanství, a záhadným začalo záchvěvem se srdce Olgerdovo ozývat, a pozved’ zrak a hleděl ku bráně ve věži Staroměstské, v které teď se kavalkáda právě zjevila, tak stkvělá, jak by drahokamů proud byl vytryskl a na most valil se; jí v čele hejtman hradu Pražského jel s družinou, za nimi šlechty květ na andaluzských ořích překrásných se hnal, až jiskry z dlažby tříkaly, pak v rudém rouše z Rožmitála Lev a skvělý jeho průvod důstojně 68 na koních, vážně jeli, skrocených, pak zjevila se krále družina vše černě oděna, však jako noc se hvězdnou září zlata třpytící, a šlechta z Flandru, z Brabant, ze Španěl, hned za královou přišla družinou, pak panoši, trubači, heroldi a nejvyšší království komoří, jenž nesl meč před králem, konečně sám Ferdinand ve zlatém kyrysu a černém sametovém kabátci na vraném koni v bráně zjevil se. Byl klidný, hrdý, bez úsměvu byl, zrak temný tajil blesky jako mrak. Kdo uviděl jej, umlk’ zamyšlen, chlad z něho vál na celou českou zem. Však jemu po pravici královna na bílé klisně jela, spanilá jak hvězda večerní, a prosté tak na sobě roucho měla, bez ozdob, že nejchudší se zdála šlechtičnou. Jí sídlil úsměv na rtech dojemný, a dobrota jí z očí svítila, jak slibná spása jela s manželem, jak holubice míru nesla se 69 mu po boku, a nedůvěry chlad tál svatým čarem zraků přesladkých. A lid proléval slzy radostné a žehnal jí, jež byla dědičkou tou jedinou Českého království, a květem posledním, jenž vypučel z té drahé, české půdy, jejíž klín prach jímal slavných králů domácích. A ona Prahu slzou vítala, a český lid, jenž jí tak drahým byl, a pozvedla teď zraky k Hradčanům, a vzpomínala časů minulých, dob dětství blahých, vláha stoupala do krásných očí jí, jak paprsky jí kolem hlavy vlasy svítily, a zjevem luznějším se zdála být než ženy pozemské... A Olgerd stál jen málo kroků od ní, hloubal v zrak ten její nebeský svůj vlastní hled, a bylo mu, jak by se ponořil do řeky hluboké a tajil dech, a duše jeho k nebi bouřila, a srdce pukalo mu lítostí, neb rázem cítil celý osud svůj, tak sladký a tak bolný zároveň, 70 a zachvěl se jak strom, když ucítí smrť ranou seker. Jasno bylo mu, že celý život jeho zapadl, že v beznaději srdce uvadne, neb spatřiv ji, vznešenou královnu, on bleskem miloval ji šíleně... A netušící Anna jela dál na bílé klisně své jak světice, jež na oblaku pluje do ráje, a za ní výkvět paní spanilých jel v zlatohlavu, kamy pokrytém, a zase nové davy šlechticů se na most velkým proudem valily, a posléz kopiníci cválali. Tak končil průvod... Vše když zmizelo tam v Malostranské bráně za mostem, a volnou dráhu když zas Olgerd měl, tu obrátil své kroky k domovu, a nevěděl, jak cestu našel tam, byl jako prudkou ranou omráčen. Chor klesl na lůžko a vzýval sen, však marně, by mu paměť obestřel... Ruch z ulic vnikal v jindy tichý dům, kde Olgerd ležel jako jeden z těch 71 na deskách vytesaných rytířů na hrobech v kostelích, a bylo mu, jak by ty staré lindy před oknem nad rakví jeho temná ramena ve tichém smutku k nebi zdvihaly. Noc minula, a po ní slavný den, kdy korunován králem Ferdinand, a Olgerd sebou nehnul, ráno však když po opětné noci nastalo, když rudé červánky se nítily zas v temné spleti stromů haluzí, vstal Olgerd prudce, neboť vzpomněl si, dnes Anně královně že korunu na hlavu arcibiskup postaví, a zrak mu hořel. Silným náhle byl a zašeptal si: „Bloude, spěchej tam před oltář boží, uzříš andělskou tu ženu v majestátu královském, nic svoje poznáš, smělče šílený, před glorií dvojí, kterou kolem ní Bůh roznítil, jak ohnohně v svatyni – zář důstojnosti ženy, královny! Patř na ni, bloude, a pak odejdi 72 a pohřbi se i svoje šílenství, kde nejtemněj tvé lesy šeří se!...“ A zamyslil se na to na dlouho, sám nevěděl, kde duše bloudí mu, čas však když přišel, dal se na cestu do chrámu jako na poslední pouť, již před svou smrtí koná poustevník. A u svatého Víta schoulil se jak žebrák v stínu sloupu... Slyšel šum jak mnohých vod, však tváři nepozved’, až lid si blízko šeptal: „Hlediž, hleď, juž přichází ta naše světice!“ Tu Olgerd vzdych’ a pozved’ hlavy své a hleděl tam, kam hleděl všechen lid. Jak záblesk slunce v šeru sloupení ji viděl, Annu, Jagellonců květ, háv stříbrný, sobolím roubený plál bíle kolem luzné postavy, a spodní roucho, purpur perlami jak deštěm kropený, se za ní vlek’ a drahokamy osázený lem nes’, v úctě skloněn, Jiří markrabě, 73 a dámy sledující davem ji, do jedné v šedých šatech z damašku, jichž levý rukáv stříbrohlavový byl jiskřícími poset granáty, jak letních oblaků se zdály lem, jenž kolem luny luzně skupí se a světlou šedostí svou zvyšuje zjev její bílý, vzdušnou hybností pak snivý její tichý majestát. A bylo slavno v lepé svatyni, jak v lunojasné noci. Klenula se vysoko a volně nad hlavou té luzné, bledé, světlé královny, jak dřímající, čaru plný les, a vševše, co Olgerd nyní uviděl, se zdalo mu jak vzrušná legenda na zlatou půdu štětcem kouzlena... Před oltář vedli Annu, stála tam jak lilie v bezvětří, až zavanul dech nadšení jí duší... zachvěla se lehce, sklonila se, poklekla, líc chýlíc pokorně až na dlažbu, na Boha z hloubí nitra volajíc, by hodnou učinil ji purpuru. V tom abatyše panen klášterních 74 u Jiří svatého se blížila, a nesla korunu co odpověď na vroucí, tichou tuto modlitbu, před Annou stála, temný smutku zjev, stín jako truchlý světské velkosti, a arcibiskup, stařec velebný, vzal křižmo svaté z drahé nádoby, by dotekl se šíje královny, a bílých rukou její sepjatých, jak by ji pomazával k oběti. Tu Olgerdovo srdce chvělo se tak velkou lítostí, že zastenal, ta koruna se zdála z trní být, a čekal, že se zjeví anděl snad, by prorockým ji slovem varoval! Však abatyše vedla královnu teď za clonu do stánku z purpuru; a chrámem zněly hymny prosebné, jak o návrat by slunce volaly, a když se Anna znova zjevila před oltářem, tak byla spanilá jak mladé slunce, vyšlé z ranních par, neb byli čepec z perel sňali jí a stužku z purpuru, a vlasů proud jí volně padal, zlatých paprsků 75 slap vonný, zdobící ji nádherněj než všechen šperk i brunát královský, a zas se zdála lilií vzniknuvší na stopě archanděla v Edénu, tak čistá, světlá, snivá, přesladká, a všechen lid se vrh’ na kolena, jak na znamení zvonu... Sklopila zrak nebeský v pokoře hluboké, když meč a žezlo, zlaté jablko teď přinesli, a z Rožmitála Lev když pozved’ hlasu, slavně volaje: „Hle, Čechové, před Bohem stojí ta, jež vaší zemi má být královnou! Nuž, mluvte, chcete, aby dosedla na slavný trůn, kde seděl Přemysl?“ sotva dořek’, zatřásl se chrám jak hromem, jedním hrdlem výkřik zněl: „Buď zdráva, Anno, česká královno!“ Tu arcibiskup svatou korunu na hlavu spanilou jí posadil, a sklonila ji v zbožné pokoře, pak ale vzpřímila se, vysoká a plna důstojnosti vznešené kol sebe hleděla jak rekyně, 76 jež povznáší svůj štít na znamení, že sílu cítí býti ochranou těm, které miluje... Že česká zem co na pavézu bude hledět k ní, to tušila a k Bohu volala, o zdar jej prosíc z hloubky duše své, a zraky její slzou mlžené se obracely vzhůru pomalu, a Olgerd opět cítil, tento zrak že osud jeho určil na věky, a schýlil tvář svou smutně do dlaní, a neslyšel juž lidu volání, trub víření a varhan dunění... Chrám prázden byl, a Olgerd odešel. Jak ve snu kráčel hlučnou ulicí a pravil tiše v duši sobě tak: „Juž naposled jsi viděl její líc! Jdi do svých lesů, mlčky snášej tam a zemři tiše... Jest to osud tvůj...“ Tak šeptal si, a sir a opuštěn tu jedinou vyhledal přátelskou a věrnou bytosť, kterou v Praze měl, kůň jeho bílý byl to, onen kůň, 77 jejž někdy matka byla koupila za rodinný svůj šperk a zlatý kříž, když Olgerd slávu v světě hledat chtěl. Jak vroucně nyní Olgerd líbal jej, a němý přítel, tichý, pokorný se na něj díval zrakem truchlivým, tím zrakem němé tváře záhadným, jenž srdce dojímá tak hluboce. A Olgerd šeptal: „Půjdem spolu zpět v kraj rodný náš, ty volným budeš tam, bez uzdy, beze stěn, bez žaláře, a vítr bude zase druhem tvým!“ A zdálo se, že kůň mu rozuměl, vždyť stříhal ušima, a ve zracích mu radosť blýskala, a zařehtal. V tom ale přišel posel pana Lva, by koně odved’, připomenul pak též Olgerdovi, že při turnaji dnes na večer má úkol určitý i on, jak jeho kůň, a Olgerdu to blesklo duší, až se ulekl: on ještě jednou tedy spatří ji, a tenkráte zajisté její zrak na jeho tváři chvíli spočine! 78 A všechen bol, a všechna zádumnosť se rozplynuly jak na jaře led, když slunce z mraků vyjde závistných. Svit, temenící hvězdně z oči jí na jeho tvář, ten poklad nesmírný, chtěl s sebou vzít do temných samot svých, ten postačí, by štěstím naplnil mu truchlou hruď, jak stačí jediný do pustých vod vnořený paprslek, by slunným zlatem zasypal jim klín... A vzýval večer, by juž přikvapil. – Byl onen turnaj stkvělý nade vše, co posud vídáno v tom způsobu, na večer odbýval se při světle bezpočtu valných z vosku pochodní, tak čistě jako hvězdy zářících. Po stěnách nízozemské koberce o slavných bojech římských hlásaly, a celý Olymp usmíval se s nich kol krásně zbudované tribuny, na které postaven byl zlatý trůn, po jehož obou stranách seděly ve černých rouších aksamitových a zlatem pruhovaných šlechtičny 79 jak z rodů předních v Českém království, tak ze Španěl, z Brabantu, z Německa, a jako růže, v hávu zlatitém a třpytnými posetém perlami, na trůnu spočívala královnakrálovna. A pod tribunou vířil divý rej: lesk zlata, stříbra, smaltu, kamenů, a všechny barvy suken, hedvábu a kmentu, aksamitu, atlasu se míhaly, jak kdyby tisíc duh se bylo rozprášilo najednou a dolů sprchlo k nohám královny, při hudbě vířivé: to turnaj byl, jenž představoval zápas Ctností všech na pouti zemské proti Neřestem a stkvělé jejich posléz vítězství. Ctnosť každá byla dáma překrásná, dva měla vždy po boku rytíře, ti proti pyšným jeli démonům na saracénský způsob oděným, na andaluzských koních věve zbroji, jež drahokamy jenjen hořela, a válčilo se s velkou grácií, a na konec když peklo podlehlo, tu jely Ctnosti krásné, vznešené, 80 a jejich rytíři v háj kouzelný na konci sálu, květy umělé kde pučely, a zpěv kde ptáků byl, a pršky hvězd, a bílý, vonný dým, v němž zmizely. Však dřív než v onen ráj se dali na cestu, před tribunu vždy putovali, aby královně na jevo dvorně dali poklonou, že za paní ji mají ctností všech. A s úsměvem vždy Anna chýlila svou hlavu spanilou, šeptajíc: „dík“.dík.“ Tak na svých pyšných ořích kolem ní se výkvět bral vší šlechty domácí, a naposled na koni prostém jen se povlovně blížila „Pokora“. To vnučka byla krásná pana Lva, tak mladá, že se stále rděla jen a hlavu klopila, a spanilá tak byla v prostém šatě z šamlatu, jak v trávě violka, a po boku jí nejel žádný rytíř zářící svou zlatou zbrojí. Pěšky Olgerd šel 81 a vedl koně prostě za uzdu, a třímal druhou rukou nahý meč, měl hlavu jako ona skloněnou, bez helmy byl, a zlatých vlasů proud mu vroubil bledou, snivou, mladou líc, a temné řasy clonily mu zrak. Před královnou teď hlavu ještě níž na prsa schýlil... Ach tak blažen byl, že nyní na něj zírá její zrak, však smělosť neměl, aby pohled’ k ní, na zlatý její trůn. Pak tiše šelšel, jak vzdech se nese, zmizel s dámou svou v tom rajském háji, v dymném oblaku, a tak byl úkol jeho u konce... Šel domů. Měsíc svítil na cestu, a unavený koně těžký krok po dlažbě smutně zněl... A mezi tím co Olgerd pustou kráčel ulicí, ved’ král svou choť k slavnému banketu, a usedli pod nebe z brokátu, a hudba zněla sálem rozkošná, na zlatých mísách jídla dýmala, a v pohárech se víno pěnilo, a rozhovor hlaholil veselý. 82 Však Anna zamyšlena zdála se a choti svému tiše pravila, když tázal se jí, proč tak smutna jestjest: „Ó, pane můj! jest osmnáct to let, co otec můj, král slavné paměti, na hlavu mého bratra Ludvíka tu samou svatou kladl korunu, již včera tobě biskup a dnes mně na skráně vložil... Šest mi bylo let a o tři léta Ludvík mladším byl... Když u svatého Víta prohlášen byl králem Ludvík, všichni jásali, já, nerozumné děcko, propukla však v hořký pláč, a stále volala: „Chci též být králem, též mít korunu!“ a nepřestala dřív, až otec můj, ten dobrý, laskavý, se pousmál a korunu vzal s hlavy Ludvíka a mně ji posadil... Ó žel, ó žel, to smutné bratru bylo proroctví...“ Tak šeptala a bledla dojmutím, a král tak chmurně v dumu hloubal se, že Anna polekána, v rozhovor se veselejší rychle nutila, 83 by choti s čela zapudila mrak. Vzdech potlačila svůj a pohledla na pana Lva, jenž blízko seděl jí, a pravila: „Jak krásný karrusel to láska vaše pro nás strojila! Jak luzná, ladná byla každá Ctnosť! Ta Pokora prý vaší vnučkou je? Jak vděkuplná byla, spanilá jak anděl, věru! Její rytíř též ráz prosté měl a milé pokory, i kůň ten poutal moji pozornosť, tak rozdílný byl od všech ostatních, mně zdálo se, že chápe úplně svou úlohu, já zraky odvrátit od něho nemohla, a skupina ta ladná Pokory mne nejvíce po celý turnaj zaujímala; vždy toho koně zvláštní vzezření zrak vábil zpět, když jinam bloudit chtěl. Ta celá hra nás vůbec bavila. Ať láska vaše tomu uvěří, že přátelsky vám za ni vděčni jsme.“ Tak pravila, a na to děl pan Lev: „Ó, vaše Milosť neví královská, 84 jak srdce moje plesá radostí, že karrusel té došel libosti! Ó, věru, že by Pýchou stala se ta Pokora, slov vašich uslyšíc! A její rytíř, jak by divil se, že bylo proroctvím, co pokládal za plané na vsi lidu mluvení! S tím koněm jest to věru podivné, jak stará pohádka to vypadá.“ Tím slovem vzbudil pan Lev zvědavosť všech, kteří slyšeli jej, královna pak děla: „Pane, povždy pohádky já ráda slýchala. Kéž chtěla by nám láska vaše povídati svou.“ Sám král mu hlavou kývl, a pan Lev tak začal mluviti: „Mým příbuzným, ač vzdáleným, jest Olgerd z Gejštorů, tak nezámožný, že mu přezdívá ta celá naše Praha posměšná, že rytířem jest paní Chudoby. On z Litvy pochází, má královno, a přišel pěšky sem a za uzdu ved’ svého koně, naň se posadit, to zdálo se mu hříchem smrtelným, 85 sám raděj nesl zbroj a majetek svůj skrovný na bedrách... Jest kůň ten dar a památka na matku zemřelou, a zachránil mu život v boji kdys. On miluje ho láskou velikou – a přece jednou se s ním rozloučil: když matka jeho totiž zemřela, a neměl, čím by koupil příkrov jí, a neměl, čím by pohřeb strojil jí. A seděl v tiché její komůrce, kde bledá ležela, a v sluchu mu ta slova zněla její poslední: „Tam dones mne, kam srdce teskní mé, na chlum zelené oné výšiny, kde javor stojí starý, šumící, a s bujnou travou vítr pohrává. Tam slunce nejdřív z rána zasvítí, tam zastaví se, než jde v moře spat“spat.“ A totéž slunce nyní v komůrce své purpurové růže věšelo na bílé stěny, nahé, chudobné, a Olgerd přál si být tak bohatým, jak zlaté slunce, aby nádheru kol rovu matky sil, jak ono svit svůj blyštící po světě házelo... 86 A vyšel smuten před dvůr chudobný a hleděl kolem, z které strany as Bůh pošle pomoc mu v té úzkosti... Tu z nenadání vyskytl se muž, dle kroje, mluvy šlechtic polský byl, a pravil Olgerdovi: „Pane můj, ó, snažně prosím vás, mne vyslyšte! Jsem na cestách, a pilný jest mi spěch, však nehoda mne velká zastihla. Můj kůň mi pad’ a nohu zlámal si, a nikde není blízko zvířete, jímž klisnu svou bych mohl nahradit, kůň váš jest dobrý, prodejte mi jej. Jsem bohatým, a stkvěle zaplatím vám vaši ochotu.“ Tak děl ten muž, a Olgerd uvnitř plakal lítostí, že rozloučit se s věrným koněm má, a bylo mu, jak páchati by měl tu nejčernější zrádu jidášskou. Přec kývl hlavou, odvrátil svou tvář a ruku nastavil, a cizinec mu měšec podal těžký, koně vzal a zmizel s ním... A Olgerd pravil si: „Teď důstojně svou matku pochovám.“ 87 A nesli v kmentovém ji příkrovu na slunnou výš, pod javor šumící, a na zelený její svěží rov kříž postříbřený Olgerd postavil. Pak teprv koně svého oplakal. Dvě léta minula. Tu v tichý dvůr tak z nenadání, blesk jak z blankytu, se k Olgerdovi vrátil milý oř. Na večer bylo to, když nad chlumem se slunce zastavilo, než šlo spat do moře, v jeho třpytu posledním kříž stříbrný když hořel zdobený, dle zvyku věncem prostě uvitým na poli z amarantů blankytných. Jak zjevení v té záři večerní oř na kraji se lesa vyskytl a běžel tryskem k domu, řehtaje. Byl z Polska unikl a vyhledal po dlouhé pouti, bludné zajisté, tu nízkou střechu! Olgerd zajásal, a nikdy více se s ním neloučil. Kdo onen kupec byl, to nevědělnevěděl, a proto nemoh’ koně vrátit mu. Však miloval to zvíře něžně tak 88 pro věrnosť jeho, jak by koni Bůh byl nesmrtelnou duši vdechl v hruď. A za nedlouho lid si povídal, že onen cizinec byl andělem, že k Olgerdovi přišel zkoušet jej, jak velká jeho láska k matce jest, a teď že za odměnu vrátil mu to věrné zvíře, a že přijde den, kde větší ještě rytíř odměny se dočká přičiněním zvířete. A Olgerd s úsměvem jen naslouchal těm prostým řečem. Do Čech vydal se a jako druha, jako přítele si koně s sebou vedl, miluje jej láskou vděčnou nejen za věrnosť a protože mu život zachoval, však proto též, že tenkrát pomohl mu drahou matku pohřbit důstojně... Nuž, královno, to je ta blouznivá, však hodnověrná moje pohádka o bílém koni pana Olgerda. A vidíš, že ten lid přec uhodl: 89 Kůň bílý obrátil tvou pozornosť dnes na rytíře, ty se po něm ptáš tak přičiněním oře dosáhl víc, na mou věru, než se mohlo mu kdy ve snách zdát o štěstí na zemi! Však teď ať Milosť tvoje královská i mne odmění kmitným úsměvem za pohádku mou; bylať věrná tak, neb slova vlastní pana Olgerda já tobě opakoval, snaže se smích potlačit nad jeho prostotou.“ Pan purkrabí tak končil rozmarně, a král se usmál, po něm dvořanstvo, však s udivením velkým viděl Lev, že Anně v oku slza leskla se, tak zářivá jak démant nejčistší... A druhý den, když Olgerd z Gejštorů jej prosil, aby domů pustil jej, tesk že ho jímá těžký po Litvě, tu vše mu vypravoval purkrabí, a o té slze mluvil, a pak děl: „Já lituji, že odsud chvátáš tak! Já chtěl tě prosit, abys modlitby pro královnu mi zdobil uměle, 90 tak krásně maluješ na pergamen. Co dar je chystám Anně milostné, až z Uher vrátí se, kam s chotěm svým se zítra vydá. S jarem přijde zas...“ Tu bylo Olgerdovi, jak by ráj před ním se náhle sladce otvíral, a pro tu slzu jasnou, útrpnou teď Annu dvojnásobně miloval, a za to blaho Bohu v srdci svém dík vroucí vzdával. Purkrabímu děl: „Dle tvého přání, pane, stane se.“ A vrátil se v ten tichý, milý dům, v tu strumenitou, pustou zahradu, kde staré lindy, posud bez listí, se v klenbu splítaly, jíž nebesa se sivě smála zlatem protkaná. A nově život vycházel mu tam. Teď šťastným byl! Po celý dlouhý den u okna seděl, na ni mysle jen, a na pergamen kladl hluboké a krásné citů čistých výrony, 91 a rouchem květů, pestrých arabesk své sny odíval, zjevy andělů a světic její jasnou nesly tvář, a velká jeho láska, nesmírná, zář jako zlatá jeho výtvory tak prohřála a duši vdechla jim tak dojímavě vzletnou v prostotě, že obdiv vzbuzovaly nadšený u všech, již práci jeho viděli. To byli ti, jež sám pan purkrabí do dílny jeho vodil, Olgerd však jen s nelibostí hosty vídával, neb zdálo se mu, jak by tajemství své svaté, čisté dával lidem v šanc, čímž cudnosť jeho duše trpěla, a jednou, nejvyššího komoří když vlastní přišel k němu synovec, pán pyšný z Šellenberka Petr Jošt, a žádal práci jeho viděti, tu zamít’ jeho přání, uražen jak vyzývavým jeho chováním, tak zrakem jeho nestoudným a zlým. Od doby té měl Olgerd mocného při dvoře nepřítele. Nedbal však a zahloubán v svou práci šťastným byl. 92 Tak plynul čas mu. Jaro přišlo ‘sléz, a zahrady se zelenaly juž, a s krásným jitrem jednou přišla zvěsť, že Anna jede z Uher do Prahy, a jejím hostem že jest Marie, choť někdy Ludvíka, jejž bařina tam u Mohače byla zhltila, v den nešťastný z ní vdovu učiníc a koruny ji zbavíc zároveň. A Praha hlučně paní vítala, však královny si hluku nepřály a žily tiše ve svých komnatách, a s dvorem svým jen ob čas do polí a blízkých lesů vyjíždívaly, a procházky konaly v zahradách, jež libě šířily svůj vonný chlad kol hradu za Jelením příkopem. – A každé ráno na mši chodily na tichou, časně, s celým dvorem svým, po chodbě kryté z hradu vedoucí v chrám Víta svatého, na oratoř ten krásný, který někdy vystavěl král Vladislav. Tam zbožně konaly co den své modlitby, a půvab chrám tou dobou zvláštní měl, když prázdným byl, 93 na polo šerý, sem tam zábleskem jen slunce ranního se růžověl, a byl tak slavný jako mystický les posvátný, jímž plujou andělé na křídlech lehkých, jako oblaka. To kouzlo plně Olgerd ocenil, neb putoval do chrámu každý den, když dověděl se, že tam chodí dvůr. U sloupu stálstál, než přišly královny, a když se objevily, poklonil se hluboce, jak dvornosť kázala, pak sklonil hlavu, klekl na dlažbu, však zraky jeho vzhůru bloudily na oratoř a ssály žíznivě ten sladký zjev přesvětlé královny, jak v poušti rosu osamělý strom, a prosil Boha, by mu odpustil, že se jí klaní jako modle své! A děkoval též Bohu, že mu dal to dobrodiní, toho pokladu, ten paprsek, jenž duši jeho hřál. Pak, královny když s dvorem odešly, on pokaždé též domů přímo šel, 94 sed’ ku své práci, šťasten, spokojen, a nepřál si juž víc než dočkat se dne druhého, kdy ji zas uvidí. To stačilo mu, hledět na Annu jak na hvězdu, a smělosť dodalo mu vědomí, že ona nevšímá, ni jiný kdo, si jeho pohledů. Však den co den když na svém místě stál, tu konečně se stalo, Marie že jednou na něho svou pozornosť na krátký obrátila okamžik ve chvíli roztržité zbožnosti. Zrak jeho blouznivý ji překvapil až k podivení, avšak mlčela a hanbila se za svou zvědavosť. Když ale třetí, čtvrtý, pátý den zas pokaždé jej uviděla tam, a pokaždé s tím zrakem blouznivým, tu řekla posléz Anně se smíchem, když z kostela šly: „Pohleď dolů tam na toho muže. Jest ti známým snad?“ A Anna vrhla tichý, mírný hled na blaženého dolů Olgerda 95 a v kryté chodbě řekla Marii: „Tvář tu já zajisté juž viděla, však nevím kde. Proč ty však tážeš se? A proč se směješ potutelně tak?“ Tu Marie se smála ještě víc a zvolala: „Ten jinoch blouznivý z nás jednu zajisté že miluje, neb aspoň jednu z našich dvorních dam. Toť dojemné, jak mlčky láskou mře!“ A Anna prstem pohrozila jí a zamyslila se, pak pravila: „Juž vzpomínám si, odkud znám tu tvář! Pan purkrabí mi o něm vyprávěl. Ó, věru, kdyby pravdou bylo to, že miluje snad dámu vznešenou z té naší družiny, že odvaha mu schází snad, by se jí přiblížil, já ráda chtěla bych mu pomoci, neb rytířem se zdá mi pravým být, a mužem dobrým, srdce prostého, dle toho, co jsem o něm slyšela.“ Víc Anna neřekla, však Marie, již trochu nudil život klášterní 96 na Pražském hradě, neustala víc u pátrání po onom tajemství, jež do kostela vedlo rytíře na tichou mši, a lstivě pana Lva na Olgerda se ptala, pravíc mu, že uslyšela, co se povídá o rytíři tom „paní Chudoby“, a přála si, by někdy s družinou svou do zahrad jej přivedl pan Lev, když procházka se koná na večer. Pak lichotila lstivě panu Lvu, jak by ji zajímala pohádka, již on byl vypravoval královně, a k vůli pohádce pak Olgerd sám co jeho příbuzný. A se smíchem pak Anně svěřila se, zvolajíc: „Tak aspoň zvíme, koho miluje, neb dlouho zajisté to neskryje, když blízko bude té, k níž modlí se tak vroucně jako k Bohu každý den. Ty, Anno, pak buď jeho andělem a za něj oroduj u dámy té.“ Tak laskavě se Anna usmála, že Marie ji vřele objala, 97 neb výčitek se bála poněkud pro žerty své z úst vážné královny. Lev z Rožmitála přived’ Olgerda teď pokaždé, když byla procházka ve zahradách, však marně Marie na rozluštění záhad čekala. On mlčel vždy, a vždy tak skromným byl, jak v kostele, a stranou zůstával a k žádné z dam se nepřibližoval, jen z povzdálí hleděl na královny a na dvořanky s nimi chodící. Tak šťastným byl, že často nyní zrak i v kostele, i večer v zahradách teď Annin mírně na něj zasvítil, jak bílý měsíc z výše blankytné. Neb Annu také začal zajímat pro hluboký a vroucí oka hled, pro dojemnou a snivou unylosť, již nevědomky nesl na čele. Cit jakýs mateřský ji pudil vždy, by pomohla mu. Věru dítětem ten jinoch zdál se jí a chorým též. 98 A stalo se, že růže počaly juž v sadech zkvétat, řídké byly však, a dvorský mrav tu kázal, osobám že vzácným dávala se poupata ta prve rozvitá, co čestný dar. Byl večer krásný, vonný, lahodný, svit luny měnil svět v sen stříbrný, a v Eden pravý sady královské, již dřímaly nad Prahou čnějící, háj jako velká, vážná, rekovská, tam dole z prohlubně, kde noční mhou se řeka kmitala a zpívala o staré slávě, která nezhyne. A sady lunným jasem prosvitlé jak lidské srdce láskou, v unylé a sladké dřímotě svou odpověď na píseň řeky tichým šelestem v noc šeptaly, a snivý jejich mír, ten rostlinný, do srdce vnikl všech, již kráčeli tou chvílí pod stromy, a konejšil jak tichý jarní déšť. Po lunou bílé cestě nesla se, zjev jako z lepších světů královna, 99 a naslouchala tiše, s úsměvem všem pošetilým žertům Marie, a ob čas zase zastavila se u skupin, které tvořil její dvůr, buď u fontánů, tryskajících v noc, jak sloupy z hvězd, neb kolem bílých soch, neb pod některým keřem kvetoucím. A všude s vděkem sladkým mluvila jen málo třeba slov, však milých tak, že jako dar je každý v paměť svou si ukládal a za ní hleděl, dál když zase v noc se bílá nořila, jak za ptákem, jenž s jarem odlétá. Tak bloudíc zahradou, se octla teď na kraji Jeleního příkopu. Chrám svatovítský, lunou ozářen, svých oblouků a fiál hustý les na nočním nebi bájně zjevoval a vzhůru rost’, kamenná modlitba, tak vzletu pln, tak svatě, tajemně, že Anna maně zastavila krok, a holubičím letem myšlénky že její do výše se nesly též, 100 jak oblouků těch toužné vzpínání. A stála s družkou svojí Marií ve stínu hlubokém a beze slov, však nedaleko byla skupina dam na kobercích v trávě sedících, a kavalíři stáli před nimi, a živý měli právě rozhovor o sladkém klokotání slavíků, jenž Annu z rozjímání vyrušil. Z nich nikdo nezahlídl královnu a družku její naslouchající. Hlas pana Lva teď právě ozval se: „Nuž, Olgerde, přec dámám vyhovuj, když přejí si, tvou slyšet pohádku. Kdo řekne A, ať také řekne B.“ Smích na to ozval se, a za chvilku hlas Olgerdův se zachvěl nesměle, dřív omlouval se, a pak vyprávěl, a nesmělosť ta jeho zmizela, proud vlastních slov když v dál jej unášel, a tuto dávnou zvěsť jim pověděl: „Na slunné hoře, v zemi otců mých, v té staré Litvě, drahé, rekovné, 101 žil jednou dobrý jinoch, Dajnas slul; na slunné hoře žil, a pěvcem byl tak sladkohlasým, že když vyšel v kraj, ho lidé vítali, jak na jaře se modrokřídlá vítá vlaštovka, vždyť písně jeho krásné byly tak a plné útěchy, že prchal bol, na chvíli aspoň, když se ozvaly. A za to dobrodiní žehnali mu lidé z hloubí duše. U krbu, kamkoli přišel, našel místo své, a úsměvy, a slovo nadšené. Byl Dajnas šťastným, až jej zasáhl blesk náhlý osudu. To stalo se, když jednou sešel s chlumu hory své; na sklonku byl juž den, a Dajnas šel kol modravého toho jezera, v němž kraj se shlížel, s míru úsměvem, pak dál do polí, jež se vlnila jak druhé, jantarové jezero, a slunce, které právě padalo za temný lesa lem, to zdálo se, koš jako onen zlatý, kulatý, do jehož bezdné hloubi sahá Bůh, když poli chodě s velkou korunou 102 a v plášti z klasů zralých, na nivy své požehnání seje... Večer byl to tichý, vonný, mírný... Pojednou se ozval dusot koně na blízku, a před Dajnasem stála jezdkyně, jak ze země by byla vyrostla. Rek žádný hrděj’ sedět nemohl na oři svém, než krásná dívka ta. Tma azurná jí v očích šeřila, a vlasy její, temně zářící, jak potoky se lily s temena jí bohatě na zlatem třpytný pás, do liliové řízy záhybů. Zjev její náhlý v poli zčeřeném při zralých klasů tichém šelestu, při žlutém svitu slunce na sklonku, měl nevýslovně oslonivý čar. ,Ó, ticho, ticho,‘ Dajnas dobrý děl, ,ó, nešelesť, ty vánku večerní, dech z úcty zadrž svůj, což nevidíš, dceř slunce že to jest, že zrajícím tu polem štěstí chodí zářivé?‘ Tak Dajnas pravil, rukou bílou však tu luzná dívka koně pobídla, 103 by dále nesl ji, a z oka hled ni jediný nepadl na juna. Kůň dále šel, a Dajnas sledoval, však ona stále v dál jen hleděla, a zdálo se, že juna nevidí. Tak prošli poli, stepí zelenou a tmavým lesem přišli na mýto, kde bílý dvůr stál, sadem obrouben. Před jeho vraty kůň se zastavil, a dívka zatleskala do dlaní. Hned rachotem se vrata rozlítla, a čarný děvy zjev pak zmizel v nich. Do rána Dajnas zpíval pod okny, však nikdo neozval se v stavení a nezval jej, by vstoupl... Odešel, a srdce jeho sladkou chorobou mu v prsou zmíralo... Když mladý drozd na větvích skáče břízy stříbrné, tu padá démantová rosa s ní, žal lásky v srdci když se ozývá, tu z něho smutné písně tryskají, jak slzy z očí. Dajnas zpíval tak od večera, kdy děvu uviděl, 104 že rosu lákal v zraky lidí všech, jen jedny oči vláhy neměly, jen jedno srdce chladné zůstalo, ač Dajnas z hloubí duše zpíval mu: to bylo srdce pyšné Skajstoji, té krásné dívky v dvorci na mýtě. Vše lkání jeho marné zůstalo, ať při hvězdách jí bol svůj žaloval, pod oknem jejím, neb ať při zoře při ranní u vrat jako žebrák stál o pohled jediný ji žádaje, když na svém koni jela do polí, jež zlatě zrála jí co paní své. Když viděl Dajnas, srdce kamenné že krásná panna v ňadrech chovala, tu zdálo se mu, svět že bez lásky, a život bez čaru a bez cíle. Šel smuten zpět na slunnou horu svou, když ale přišel, modré jezero kde šplounalo u nohou starých vrb, tu vrhl zoufale se do hloubi a utonul; však srdce jeho klid přec nenalezlo na dně chladných vod, duch jeho těkal jako plachý pták 105 po starých vrbách, smutně kvílících. ,Máť mrtvých‘ však na břehu seděla, jí zželelo se duše neklidné bez těla bloudící a stvořila jí příbytek ve tvaru slavíka, a nový pták ten, sladce lkající, hned letěl polem, stepí, do lesa na bílý dvůr, tam bolně klokotal při hvězdách nořících se z blankytu. Tou dobou pyšná dívka domů šla kol husté lípy, stranou stojící u bílé cesty, vzhůru hleděla, a hle, na větvi sudba seděla, ,máť tmavých lesů‘, šerá, byla to. Tu pravila jí dívka: „Sudbo,Sudbo, slyš, dej kvetoucí mi větev na vínek!“vínek!‘ A sudba na to chmurně pravila: ,Zde větev zlomená! Měj vínek si, však do rakve!‘ A na to zmizela. Šla dívka domů s vínkem na hlavě, slov sudby své nebyla slyšela, přec v srdci smutné měla tušení. 106 Tu klokot ozýval se slavičí, a dívka plakala, nevědouc proč, a láska, kterou dříve neznala, ta v jejím srdci teď se rodila, jak sladký úsvit jitra letního, tvář její, povždy bledá, zářila teď ranní zorou hvězdně čarovnou, a blankyt očí plný slunka byl. U okna stála, a tak šeptala: ,Kéž Dajnas dnes by přišel v bílý dvůr! Jak chtěla bych jej vítat, zulíbat při sladkém zpěvu toho ptáčete, jež duši moji pije unylou!‘ Tak šeptala, a zatím jezero to bledé tělo juna vyvrhlo pod šedé vrby. Lidé našli jej a s velkým pláčem koně přivedli, jenž cestu znal na bílý v lese dvůr, a položili tělo bez duše na koně toho hřbet, by dones’ je před zraky té, jež usmrtila jej. Kůň letěl hbitě stepí zelenou, jež truchle duněla a plakala 107 svou jasnou rosou, každý kámen pak, když o něj zavadila podkova, v noc slzu ronil, jiskru červenou, a ptáci na kraj lesa slétli se, když ze sna kůň je budil řehtáním, a v truchlý zpěv se dali ve sboru, a vítr vzdychal, lilje kolíbal pod okny dívky, rosou kmitavé, a šuměl v staré lípě u cesty. Tu vrata rozlítla se, spěchala vstříc Dajnasovi dívka věnčena tou větví s lípy sudbou danou jí, a zvolala: „Ó,Ó já tě miluju.“miluju.‘ Při jasném svitu hvězd však viděla, že Dajnas mrtev. Žal tu zlomil ji jak vítr květ, a padla do mdloby, a stará máťmáť, když nad ní plakala u lože klečící, tu pravila: ,Juž nermuť se, ty stará moje máť! Dům věčný vystavte mi, skryju tam tvář před sluncem, ať jiné těší svit ten jeho svatý. Obuv dejte mi, na dalekou já vydávám se pouť! Jdu na hosty, odkud se nevrátím!‘ 108 Tak pravila, a tiše zemřela při zpěvu slavíka, a ,lesů máť’ se rozplakala samou lítostí, když viděla, jak duše Skajstoji do temna hvozdu, touhou puzena se nesla za slavičím klokotem – však dostihnouti ptáka nemohla, a mezi trní klesla znavena... Tu proměnila v růži stolistou ,máť lesů‘ dívčí duši unylou; ta – věčný zákon káže tvrdě tak – vždy rozkvétá, když slavičí juž zpěv se neozývá více na nivách. To na památku lásky děje se těch neblahých na Litvě milenců.“ Tak končil Olgerd; nocí, zdálo se, že tichý plynul vzdech, ten tajemný, jejž slyšíš často, aniž uhodneš, kde vznik’ a kam se nese, věcí vzdech. A bylo ticho. V stínu Marie své družce šeptala: „Teď náhoda nám nápomocna! Vhodná chvíle to o lásce přímo mluvit s rytířem a vniknouti snad v jeho tajemství!“ 109 A Anna usmála se laskavě, a oči její od hvězd na zemi se obrátily, plny paprsků, a učinila krok, a ze stínu na světlou stezku stoupla, pozvedla pak hlasu svého, pravíc: „Pohádka ta vaše krásná jest.“ Tu nastal ruch, neb všickni vstali uslyšíce hlas ten tichý, sladký, poklonili se pak hluboce, královnu vidíce, a ona blíže šla a stanula teď před Olgerdem v záři měsíčné. Od hlavy bílý závoj plynul jí, jas linul z něho jak ze světlušek, a v rukou měla z růží kytici, a spanilejší byla nad růži, a Olgerdovi srdce chvělo se, když pravila mu: „Litva tedy jest vlasť vaše, pane? Který jest váš rod?“ „Jsemť pouze rytířem,“ jí Olgerd děl a cítil jakous trpkosť v duši své, že taká propasť zela mezi ním a slavných říší mocnou královnou. „Jsemť pouze rytířem, a majestát 110 váš nezaslechl nikdy Gejštorů as jméno neskvělé.“ Tak pravil jí a sklonil hlavu; ona děla však: „Vy pravíte, rytířem ,pouze‘ jsem! Což komu lze být více v křesťanství než pravým rytířem? Ne, zajisté! A že jím jste, to věru zdá se mi.“ To slovo velký podiv vzbouzelo, šept kolem ozval se, a Olgerdu se zdálo, že se v duši rozbřeskla mu hvězda velká, leskem zázračným. Však Anna s milostivým úsměvem tak dále mluvila: „Vy nevíte, jak vaše pohádka mne dojmula; jest Litva rodu mého kolébkou a maně často moje myšlénky tam letí ve snách... Vaše pohádka jak pozdrav zněla z luhů litevských... Já věru měla bych se odměnit vám, pane rytíři. Však nevím jak.“ A mlčela. Za chvilku s úsměvem však pravila, pozvednouc kytici svou růžovou: „Ty květy dát vám chci – pod jednou ale, pane, podmínkou: 111 jen tenkráte, kdybyste upřímně a bez ohledu na mou osobu na tuto otázku mi odvětil: Nuž, rcete, pane, komu dal byste ty růže moje, které z přítomných zde dam, neb třeba z nepřítomných též, dle toho ne, jak dvornosť káže to, dle vlastního však srdce zákona. Neb zajisté že, mlád jsa, blouznivě se podáváte citům milostným. Vy mlčíte? Ó, to jest vyznáním. Nuž, láskou vaší zaklínáme vás, by tajemství své jste nám objevil.“ Byl Olgerd jako hromem omráčen, a síly jeho opouštěly jej, smrť zdála se mu blízká, mrákota zrak jeho kryla; z šera toho však mu jasně Anna hvězdou svítila, ten sladký hlas jej volal k životu a lil mu mocné kouzlo do srdce, a sebral síly své, a promluvil sám nevěda, odkud mu přichází ta odpověď: „Ó, paní má, když Milosť vaše káže, poslechnu! 112 Nuž pravím vám, co rytíř a co muž, a zajisté že s úctou povinnou, a v pokoře před vaší výsostí, že nejen dnes a zde, ty květiny, však vždy a všudy jedině jen vám bych podal, paní, v prachu klekaje! Ne proto, paní, že jste královnou, však proto, že jste dobrá, vznešená, a rodné země pravým andělem a že jste ctí a slávou paní všech. Vás, paní, nezdobuje koruna, vy leskem větším zdobujete ji.“ Po těchto slovech Olgerd poklekl, a překvapeně Anna mlčela, pak pravila mu prostě s úsměvem: „My od srdce za chválu děkujem, a za to velké o nás mínění.“ Svou kytici pak ke rtům pozvedla a pravila: „Nuž, růže podržím, dar jako váš, mi nazpět vrácený.“ A zamyšlena tiše s družkou svou se dále brala zdřímlou zahradou. Byl Olgerd bledý, chvěl se, nevěda, jak slova její měl si vykládat, 113 snad uhodla, snad byl se prozradil svou odpovědí, která odvážná se jemu nyní zdála, přesmělá. V svém překvapení skrývala snad hněv svou vlídností, přec uvnitř kárajíc. Ó, kéž se mýlil! Slavně přísahal, že ještě hlouběj’ pohřbí lásku svou do nejtajnějších duše zášerů, jen tenkráte když mine nebezpeč! Noc celou trávil ve snách horečných, a ráno spěchal v svatovítský chrám na místo obvyklé, a královna když zjevila se, zdravil se strachem ji s velikým, hlubokou poklonou, a ona děkovala milostně svou krásnou hlavu kloníc na prsa, jak děkovati pouze na pozdrav těch v říši nejvyšších byl dvorský zvyk. Pak poklekla a zbožný její zrak od oltáře se neodvrátil víc. Tu Olgerdovi břímě valilo se od srdce. Byl víc než blažený, a sliboval, že z cesty půjde jí, by jistěji své choval tajemství, a hleděl na ty ruce bělostné, 114 jež ovinuty dlouhým růžencem zrn stříbrných a z rudých korálů, se krásně spjaly v tiché modlitbě, a přál si toužebně, by třímaly juž knihu, kterou pro ni maloval, a v kterou všechen vzlet a všechny sny své čisté, vroucí, jak do pokladny tak dlouho střádal juž... A nový vznět mu dala k práci tato myšlénka a loučiv na dlouho se pohledem, tvář od královny posléz odvrátil, chrám zanechal – a domů rychle spěl, a uzavřel se znova v komnatu a s novou pílí, šťasten, pracoval, a víc a více Annu miloval, však s city víc a více svatým snům se podobajícím, a nebažil juž ani viděti ji den co den, když toho odříkání žádalo to slavné jeho velké tajemství. Vždyť v duši jeho žila jako květ, jenž vůní svou jej blažil, věčný ráj svou luznou vidinou mu kouzlila, 115 a její hlas mu stále v sluchu zněl jak hudba nejsvětější pod sluncem. – Svět ostatní kol něho zapadl jak do mlžin, on na něj zapomněl. Tak stalo se, že tušit nemohl, jak zatím u dvora co nejtišej’ se zráda proti němu strojila. Neb závisť sledovala jako stín té velké přízni, kterou královna na jevo byla dala tenkráte na večer zahradě, a závisť ta jak zmije rostla, která živí se svým vlastním jedem. Sítě tajemné se přely kolem jeho osoby, lež, ploužící se neurčitě tmou, bez jádra, matná, věčně měnivá – vždy ale záhubná, jej třísnila svou slinou žíravou a úmornou. Jen šeptmo na počátku syčela ta příšera na jméno Olgerda, až slovo „pikhart“ jednou vyslovil pán pyšný z Šellenberka, Petr Jošt, ten dávný jeho tajný nepřítel. Hned tisícerým echem dunělo to nařknutí, a nikdo nepátral, 116 zda pravdu opakuje nebo lež. To bylo v době, když král Ferdinand do Prahy přijel, mraky hrozivé když se všech stran se v Čechách jevily, a o piklech když právě pikhartských se nahlas mluvilo, a Ferdinand když jako bouře hleděl na Čechy. Jak anděl světlý Anna stála tu před chotěm přísným, lásky pavézu nad národem svým mocně pozvedla, své duše sladkosť králi kanula jak zlatou mannu v mysl dráždivou, a celé Čechy Anně žehnaly, a lid se tlačil, by ji uviděl, když zjevila se někde veřejně. Však Anna vidouc, král že žárliv jest na lásku, kterou projevoval lid tak nadšen, tak vřele, upřímně, se neukazovala nikde víc, ba ani na mši nechodila juž, a doma konala svou pobožnosť. Tou samou dobou Olgerd dokončil svou práci, s nadšením pak uslyšel, 117 jak znova Annu slavil český lid co přímluvnici svou, a zatoužil tu sladkou zase uviděti tvář. Byl zklamán, když ji v chrámu nenalez’, a snažil se o přístup ku dvoru – tu poznal teprv piklů temnou síť, a úžas jal jej... Spěchal do domu hned pana Lva, i ten však chladným byl, vždyť v starostech o české království a o vlastní u krále pověsť svou byl na O!gerda, věru, zapomněl, a teď mu pravil klidně: „Olgerde, ty přece jenom pravdu tenkrát měl’s, když jsi na Litvu svou se vrátit chtěl! Já lituji, že jsem tě zdržoval. Zde nekyne ti žádná budoucnosť. Tou chvílí nemohu ti pomoci: u dvora dvéře jsou ti zavřené. Sám neseš vinu, prosté děcko, ty! Proč nedovedl’s lépe kořistit, když chvilku přízeň na tě smála se? Jdi do svých lesů. Přízeň minula.“ Stál Olgerd zničen, s duší raněnou, do očí jiskry hněvu draly se, 118 však mlčky šel, jak v těžké mrákotě, sám nevěděl, kam kroky nesly jej; až za Prahou, když vítr podzimní přes strní kvilně vál, a temný les mu smutně šuměl vstříc, si vědom byl, kam zavedla ho bludná jeho pouť. To Hvězda byla, stinná obora, z níž zámek trčel, jenž jí jméno dal. Mrak nad ní visel; šerá, tajemná, hvozd, jako v starých zkazkách zakletý, jej lákala svým kouzlem ponurým. Zeď byla nízká, snadně přešvih’ se, v mech vlhký lehl pod hučící dub, jenž s větrem zápasil jak o život, a hleděl vzhůru na ten divý hon, jejž mraky s vichrem měly na nebi. A hučení těch stromů úpících ho konejšilo, myslit nemusil, do vřavy bouře duši pustil svou, by v neurčito odnášela ji. Slasť bolná, trpká, věru, byla v tom, tak jako mrtvý ležet pod stromy bez vlastní myšlénky, a totožným se cítit s bouří, která nad světem 119 jak štvaná řvala, poraněná zvěř, a kvílela a hořce plakala jak matka oloupená o děti. Tak ležel dlouho, vichr umírnil však divokosť, jak stářím přijde klid, a lkal jen ještě v dubů korunách, jak nad životem, jejž kdo marně žil. „Tak jako já,“ si Olgerd zašeptal, a pod ním jak by náhle prohlubeň se otvírala temná jako hrob, do něhož celý život zapadal. V okamžiku dusot ozval se, dva koně náhle lesem hnali se a vyrušili z dumy Olgerda. Byl překvapením v kámen obrácen. Král Ferdinand a Anna pasekou to jeli bez průvodu, blížili se rychle místu, kde byl bolně snil, a takto zbuzen, Olgerd z mechu vstal a pozdravil je němým úklonem. Král neviděl ho. Smuten, zadumán, a mlčky seděl, s hlavou sklopenou, 120 však královna mluvila horlivě, ač tiše, její vždy tak hvězdný zrak na chotě upřen byl, přec odvrátil se na okamžik, těkal stromovím a s hledem Olgerdovým setkal se a spočinul na jeho tváři pak – bez známky ale laskavosti byl, tak cize hleděla dnes královna na Olgerda jak na věc lhostejnou, a minula, aniž by na pozdrav mu byla děkovala... Nebyla jej v pravdě viděla, neb o život, o život propadlý juž zákonům, o milosť pro pikharta prosila v tom okamžiku právě manžela, a ve vroucnosti snažných proseb svých jak slepa byla pro ostatní svět, ten jediný před zrakem majíc cíl. Tak minula, a Olgerd k smrti zbled’, a srdce jeho zastavilo tluk, on netušil, že pouhou náhodou jej neviděla, jemu zdálo se, že ze zraku jí sršel na něj hněv, že nemilosť svou dala na jevo, 121 a cítil, dál že žíti zbytečno. Stál chvilku tiše, tasil dýku pak, však zahodil ji, hříchu lekal se, a rána v srdci jej tak bolela, že věděl, že z ní vzejde brzká smrť. Ku domovu se tedy obrátil, vrh’ na lůžko se zničen, zoufalý, a choroba jej těžká schvátila. Žár horečný ho žehl úmorný, den každý zdál se krutým úpírem, jenž sílu jeho ssál a každá noc muk strašných byla peklem, bezsenná. A přece žil, a přece zase vstal, a zase myslil, zase přemítal, a s bolnou slastí ryl si v ranách svých. On viděl celý život zničený před sebou ležet jako svadlý luh, jejž znoje léta byly spálily, on vidělviděl, za snem že byl putoval hned od počátku svého života, že za přeludem pouhým vždy se hnal, za bludičkou... Ó, přelud zrodil se juž tenkrát v době mládí útlého, když poprvé byl, děcko, uslyšel 122 o Lubartově bílé lilii. Snem neurčitým, luzným, kouzelným ta vidina jej z domu lákala, jak někdy Lubart z vlasti nevěstu! I tenkrát, o slávě když v dáli snil, i tenkráte to byla ona jen, jež vábila ho leskem mámivým. Jak sudba jeho do Čech vedla jej, kde jako Lubartovi, jemu též, však nad propastí kvetla lilie. A Olgerd zaštkal... Ženu jiného a královnu, tak svatě vznešenou byl v šílenství svém slepém miloval, a, bloud! byl myslil, že Bůh dopustí, že s takou láskou zemře blaženě. Teď trest ho stihl... Ona netušíc, jak velký jeho hřích a odvaha, pro pouhé nařknutí mu milosť svou juž byla odňala... Jak teprve by vzplanul její spravedlivý hněv, kdy celou pravdu by jí zjevil kdo! Kles’ na tvář zlomen touto představou, a bleskem duši jeho zakmitlo. „Snad ale víví, a proto tresce mne! 123 Snad uhod’ kdosi moje tajemství tak pracně skrývané a zradil mne!“ Mráz pojal jej při této myšlénce, jež náhle se mu stala jistotou, a znova schvátila jej horečka, a znova trpěl muka bez konce. Bouř minula však, klid se dostavil, juž netrpěl, jen sláb až k smrti byl, a byl si jist, že takto vysílen v hrob brzy klesne. Úsměv přilétl na bledou tvář, tak snivý, smutný byl, neb znamenal: „Vždyť sir jsem, opuštěn, ni jedna slza nepadne na rov můj v cizí zemi. Není bytosti, jež se mnou cítí.“ Hlavu sklonil pak a šeptal zas: „Ó, ona uhodlauhodla, a proto tresce mne. Jest spravedliv ten její hněv“...hněv...“ A hlavu chýlil níž, a z lůžka vstal, dovlek’ se do sadu pod staré lindy, sluncem zlacené; ty šuměly, juž žluté podzimem, 124 a on si vzpomněl na ten starý dvůr tam daleko, ten nízký, dřevěný, kol něhož také stromy hučely tak konejšivě, hlasem hlubokým, a viděl matku svou, jak u kříže se za něj modlívala v zahradě; tesk plnil srdce jeho, halil tvář do svého pláště v smutek ponořen, a dvojnásob se cítil opuštěn. Tu zasáh’ náhle tvář mu horký dech a zachvěl se a vzhléd’ – hle, bílý kůň, dar drahé matky, před ním v trávě stál, tak tiše, pokorně, a hleděl naň s tak věrnou láskou, prostou, dojemnou, že Olgerdovi slze vyhrkly, a líbal jej a jako dítěti mu šeptal sladká slova lichotná, a usmíval se na něj slzami co na posla, jejž matka posýlá pro útěchu v té chvíli přehořké... Pláč ten mu ulevil... Jak slunný svit do nitra jeho vnikal boží klid. „Když uhodla,“ si pravil, „nuž ať zví, 125 jak velká moje láska byla k ní. Ne hříchem byla, ale osudemosudem. Bůh touto láskou v krasší ved’ mne svět, a zemru rád, a vděčen jsem za smrť...“ Tak pravil si, a zpět do komnaty šel pomalu, u okna na židli sed’ zamyšlen... Pak blanku bílou vzal, a mezi tím, co lindy šuměly a západ zlatem hořel průsvitným, psal Olgerd list, a maně bloudily při psaní oči jeho přes stromy a stápěly se v zlaté záplavě, jak ssát by chtěly záři ze slunce, jež mrouc za modré vrchy klesalo, a obsah jeho listu tento byl: „Já k tobě mluvím, jasná královno, jak poutník, který čeká na večer na pozdní, když juž stíny husty jsou, a dvéře chrámu když juž zavřené... Pak teprv klekne před kostela práh, na uprášenou dlažbu ulice a železnými dveřmi sýlá vzdech svůj vroucí k Bohu, z duše hlubiny; to činí z pokory, neb dobře ví, 126 že nehoden jest stát před oltářem, když plane plnou slávou posvátnou, a vonným dýmem září zlatých lamp... Tak k tobě mluvím, jasná královno, i já, ve stínu smrti, blízké juž, před zavřenými dveřmi života, za nimiž v zlaté planeš glorii. Slyš tedy vzdech mé duše poslední. Já miloval tě, jasná královno, a proto umírám a vděčen jsem. A proto, že smrť blízká, vyznávám, co skryto ve mně, působilo smrť. Jsem jak ten strom, jenž tiše o světle, o hvězdách sní, až vichr zavane, pak teprv truchlou hudbou zašumí. Smrť věje na mne temnou perutí a duše moje vzdechy vydává. Já miloval tě, jasná královno, ó, nekaboň své čelo vznešené! Neb láska moje čista byla tak, jak svaté zřídlo, z které vzala vznik, a zřídlem tím byl zrak tvůj přečistý, na jehož paprscích se duše má do výše nesla v samý boží ráj. A jako v oku slza rodí se, 127 ač oko jasné, slza kalná jest, tak v lásce té se trýzeň zrodila, ta trýzeň, která uvrhla mne v smrť. Přec žehnám jí, té lásce neblahé, neb vysoko tak vznesla duši mou, že pode mnou jak v mlhách mizí svět. Buď tobě dík, posvátná bytosti, jež na zemi juž nosíš korunu, buď tobě dík, a odpusť, odpusť mi a lituj mne. Ty sama právo máš, svět ostatní spíš závidět by měl. Tys jako moje sudba: Kážeš mi, bych zemřel mlád a Bohu blížil se, jak světlu semeno se přihlíží, když z temna brázdy vzpučí v jarní stvol. Já klesám v hrob – však v ráji vykvetu, jak jabloň plna květů budu tam, tak přiblížím se Bohu... Slovo tvé jak drahý dar já v hedbáv zabalil a uložil je v srdce svého skříň, to slovo sudby, které praví mi: ,jdi tam, kde trýzně více není juž,‘ a z toho slova, které nevyřkla’s svým retem smrtelným, přec velíc tak, ó z toho slova věčně temenit 128 se budou harmonie nebeské, neb naději to nesklamný jest slib, že v ráji tobě blíže budu též. A proto nelituj mne, královno, však odpusť tomu, který není juž...“ Tak končil list, a péro vypadlo mu z chvějící se ruky... Neměl sil, by z místa vstal, a padl v těžký sen, a nezbudil se dřív, než na nebi se roznítily ranní červánky, a cítil, o krok blíž že smrti zas, a sladkým bylo mu to vědomím. Vzal list a knihu, kterou pro Annu byl maloval po dlouhé měsíce, a zavřel oba v malou, vzácnou skříň, jež byzantýnským byla výtvorem, smalt nejjemnější ozdobou jí byl, a drahý kámen byl v ni zasazen, do něhož vrytý Gejštorů byl znak. Skříň tato byla celým bohatstvím po otcích zbylým, klenot jediný, jejž Olgerd našel v rodném domě svém. Když do ní list a knihu uložil, pod plášť ji vzal a přes tu slabosť svou 129 se vlekl tak do domu pana Lva, kam přišel bled, jak umírajícíumírající. Pan Lev se lekl jeho vzezření, když do zahrady k němu přivedli dva sluhové bledého Olgerda. „Co s tebou děje se, ty ubohý?“ tak zvolal purkrabí, však Olgerd kyv’ sám jeho sluhům, aby odešli, a unaven na lávku kamennou se vrh’ a zavřel oči. Purkrabí se sklonil nad ním. „Není nikdo zde?“ děl Olgerd posud polo omdlelý, a z Rožmitála Lev jej konejšil: „Buď kliden, sami jsme, a neslyší nás nikdo zde. Co chceš mi říci však, co působí tvou bledosť smrtelnou?“ A níž se klonil k němu, neviděl stín muže na cestě, jenž zmizel však za husté křoví, blízko za lávkou. Vzdech vyšel nyní Olgerdovi z úst a pravil tak: „Nuž, slib mi, pane Lve, že vyplníš, o co tě žádám teď, já umírající“...umírající...“ A mlčel zas. Lev ruku zvedl jako k přísaze, a Olgerd na to děl: „V té skřínce zde 130 jest dvojí věc. Ta kniha, kterous kdys byl pro královnu u mne objednal. Jest dokonáno dílo. Nuže slib, že královně ji podáš jako dar, ne svůj, však můj. Jest dále v skříni list, jenž obsahuje velké tajemstvítajemství. Po smrti mé dáš obě věci ty i vzácnou skřínku Anně královně. Ne dřív! To zhoubou mojí bylo by. Teď přísahej, že pátrat nebudeš po tom, co v listě, že jej odevzdáš, jak v skříni dávám jej. To přísahej, na víru svou a česť...“ A purkrabí mu přísahal, a blaze usmál se pak Olgerd. „Mohu klidně zemříti,“ tak děl, a mrákota jej schvátila. A mezi tím, co ležel pod stromy, Lev z Rožmitála běžel zahradou, a volal sluhy svoje na pomoc. Když zmizel směrem k domu, vyskočil muž rychle z křoví, bleskem zmocnil se 131 té tajuplné skříně, pošoupl kam drahý, v kterém Gejštorů byl znak, a víčko hbitě otevřelo se, vzal rychle list, a skřínku zavřel pak, na místo dřívější ji postavil, a zmizel opětopět, dřív než purkrabí a sluha jeho přišli k Olgerdu. Muž onen pana z Šellenberka byl jak důvěrnýdůvěrný, tak lstivý služebník, jejž k panu Lvu přivedlo poslání v té chvíli, když se Olgerd svěřoval svým tajemstvím, a tajemství to nes’ teď svému pánu, který zajásal, když zvěděl vše. „Ten blázen nezemře,“ tak zvolal surově, „však v záhubu ho zpupnosť jeho vrhne šílená.“ A mezi tím, co Olgerd domů jel ve voze nejvyššího purkrabí, a šťasten byl, že v rukou bezpečných list jeho uschován, pan Petr Jošt na hrad se bral a žádal slyšení u krále Ferdinanda. 132 Toho dne král mračným byl. Před stolem seděl svým a hluboce o čemsi rozjímal, když oznámili Petra Jošta mu a pravili, že zprávu přináší tak tajemnou, že pouze v jeho sluch ji šeptat může. Vešel Petr Jošt a zachvěl se, když temný králův zrak tak chladně zavadil o jeho tvář, jak by se ocelem jí dotekl, rád byl by couvl, avšak Ferdinand kyv’, aby mluvil: tedy zmužil se a jako had svou syčel zrádnou zvěsť. A hrdě, chladně král jej vyslechl a v majestátu před Jidášem stál, a děl co pravý rytíř, pravý grand: „Vy, pane, z duše se mi hnusíte! Což špehem může býti český pán? Ta země, věru, klesla hluboce!“ Pak kyvl mu a dodal: „Tato věc ne před mou patří soudní stolici, list odevzdejte samé královně a opakujte, jak jste dostal jej, 133 a vyznejte, že drze četl jste, co psáno bylo pro ni jedině.“ Tak pravil král a vedl zrádce sám do komnaty, kde Anna seděla a Marie, a tam pan Petr Jošt byl nucen znova vypovědít vše. List Anně odevzdal, a tato čtla teď nahlas Olgerdovo vyznání, a končíc slzela, a Ferdinand byl dojat velice, a pravil jí: „Ó, paní moje, duší velikou ten mladík miluje vás. Odměňte se za tu svatou lásku, jak se vám za hodné zdá.“ A Anna hlavu svou mu položila něžně na prsa a hleděla tak snivě v jeho zrak a s tolik láskou, králova že tvář, ta povždy chmurná, blahem zářila, a sklonil se a vtlačil polibek na čisté její čelo bělostné. Pak vzpřímil se a hleděl jako bouř, a s nevýslovně chladnou pohrdou tak zničenému pravil Jidáši: 134 „Ať nikdy víc vás neuzří můj zrak! Dvůr můj vás nestrpí, ni Praha dél! Skryt vyhledejte odsud daleko, tam pohřběte se na vždy s hanbou svou!“ Dne toho samého pak královna (když před tím byla s panem purkrabím tak dlouhou měla rozmluvu, že dvůr se její divil, co to znamená),znamená) do emauzského jela kláštera na nešpory, a z Rožmitála Lev ji doprovázel... Slunce podzimní na sklonku stálo juž a přádalo kol žlutých stromů v staré zahradě čar plný touhy, plný snivosti. Pod šumnou lindou Olgerd spočíval tak nehybný, jak by juž mrtvým byl. Jak vlny traviny se čeřily a klonily se přes něj, jak by rov juž nad ním sklenout chtěly před časem, a jako němá socha náhrobní stál vedle svého pána bílý kůň jak kamenný. Jen hřívu pozvedal 135 mu občas vítr... Olgerd hleděl naň a dojat šeptal: „Ó, můj příteli,“ a slabě rukou máv’. Pak pozved’ zrak ku nebi bledému a sinému, kde mrak jak orel plul... a myslil si: „Kéž v onom světě, v onom tajemném se s touto němou tváří shledám zas!“ Vzdych’, zavřel oči, jeho myšlénky teď určitosti jasné ztrácely, cos jako dřímota jej schvátilo, a zdálo se mu, že se povznáší na bílém koni svém tam k oblakům, a hloub a hloub do tůně nebeské, jež víc a více zlatem planula, a byli teď u brány ráje juž, on Olgerd Gejštor a ten bílý kůň... Zář nevýslovně světlá, kouzelná vstříc proudila mu, oslnila zrak a v paprscích těch čistých, démantných se nesla luzná, svatá postava, by vítala jej v lůně věčnosti, a poznal ji, a blaho nesmírné jej schvátilo jak řeka bezedná, když ona, kterou v žití miloval, se plna dobroty naň usmála, 136 ve velkém slitování... Zašeptal: „Ó, královno“...královno...“ Tu náhle zbudil se, a z Rožmitála Lev teď před ním stál a volal rychle: „Vstaň, jde k tobě host“...host...“ Však než se Olgerd mohl vzchopiti, na polo teprv ze snů probuzen, pod staré lindy přišla královna, a nevěděl, či sen, či skutečnosť, co udiveným zrakem vnímal teď. Tam proti němu stála, pod stromem, svým bílým prostým rouchem oděná a zlatou září slunce oblitá jak letní oblak zorou. Třímala tu jeho knihu v bílých rukou svých a vlídně z výše své mu hleděla na bledou tvář, na které chvěly se těch šumných listů stíny měnivé. On hleděl na ni jak na z nebe zjev, a ona světlá, luzná královna, krok učinila blíž a pravila svým tichým, snivým hlasem andělským: „Já slyšela, že, pane, chorým jste, tak chorým, že juž kloníte se v hrob, a proto přicházím, bych zkusila, zda možno snad vás opět uzdravit. 137 Vy řekl jste, že vaší sudbou jsem, nuž, vaše sudba nyní káže vám, své chorobě abyste odolal co křesťan a co muž. Já kážu vám, to strašidlo abyste zapudil. Chci, byste, poslušen mi, dále žil. Tak pouze dokážete oddanosť mi svou, co pravý rytíř dámě své. Já dovolím, byste se rytířem mým nazýval. Můj choť to dovolí.“ A mlčela, a Olgerd zachvěl se a sebral síly své a poklekl a klonil hlavu v trávu hluboce, vzal lem jejího roucha, přitiskl jej ke rtům, „díky, díky“ šeptaje. Když zrak svůj vzhůru vznesl pokorný, tu viděl, Anna že do knihy té, již pro ni byl tak dlouho maloval, se zahleděla jako v myšlénkách. Pak zavřela ji, vlídně pravíc tak: „Já děkuji vám za ten krásný dar, a nevím, věru, jak se odměnit.“ Za chvilku na něj oči upřela a vážně hledíc dále mluvila: 138 „Choť můj chce posla vyslat do Španěl, a jeho bratr, katolický král, ten zajisté by stkvěle přijal jej a přízeň svou by dal mu na jevo, a velká kvetla by mu budoucnosť a bohatství a sláva nevšední, list soukromný můj kdyby poručil jej vážně zvláštní jeho milosti. Tím poslem do Madridu, rytíři, se státi můžete, až uzdraven svých opět nabudete mladých sil. Nuž, rcete bez obalu, půjdete?“ Tvář jeho jako studem vzplanula, a smutek zářil z očí blankytných, když tiše děl: „Ó, jasná královno, ó, odpusť mi, do Španěl nepůjdu. Já nezemru, neb ty mi kážeš ,žij!‘ Však půjdu zpět do lesů litevských, chud, jak jsem vyšel, světské slávy prost, však víc než blažen tvojí milostí. Tu pýchu jedinou ó dopřej mi!“ „To čekala jsem!“ Anna zvolala. „Jak pyšna jsem na svého rytíře!“ A zářila jak hvězda úsměvem 139 tak čistým, snivým, sladkým, Olgerdu že srdce mřelo hrdou radostí, a klonila se k němu, končíc tak: „Díl lepší, věru, že jste vyvolil! Jest Bůh mi svědkem, v srdci úkrytu že přání mám, bez slávy světské žít kdes tiše, stranou, s drahým chotěm svým bez tíže záviděné koruny. Klid takový však není souzen mi. Ó, jděte zpět do samot litevských a čistě chovejte mou památku, jak já si zbožně na vás vzpomenu, kdykoli knihu vaši otevru. Ne, světská sláva, světská ješitnosť a lichosť zlata nejsou hodny vás. Zde na památku prsten vezměte, jest malé ceny, drahým byl mi však, neb bratr můj, král Ludvík, mi jej dal. Ten prsten, pane, připomínejž vám, že Anna Jagellovna příliš vás si vážila, než by vás bohatstvím a dvorskou přízní byla snížila! Chud vraťte se, jak z Litvy vyšel jste, a Bůh vám žehnej! V ráji jeho snad se opět sejdeme.“ 140 A pozvedla zrak zbožně k nebi. Ticho bylo tak, že bylo mušky slyšet ve vzduchu ve zlatém bzučeti. A královna mu prsten podala, a polibek na bílou ruku její vdechnout směl. Pak ještě jednou rukou kynula a pohladila koně bílého, jenž věrně vedle svého pána stál, a vyšla ze zahrady jako zjev a zmizela ve zlaté záplavě, a minul dusot koňů, minulo kol hrčení, a posud Olgerd tam pod šumnou lindou klečel... Teď pan Lev mu teprv vysvětlil, co stalo se, tu zrádu Petra Jošta... Olgerd však ho téměř neslyšel. Hlas její zněl mu stále ještě v sluchu. „V ráji snad se opět sejdeme!“ a měl juž ráj ve srdci hlubině, a sílu měl, by dále žil, když ona chtěla to. Za krátko tak byl, divem, uzdraven, že na pouť dal se ve vlasť vzdálenou. 141 Kůň jeho bílý druhem zas mu byl a dvojnásob mu nyní drahým byl, když vzdušná její ruka byla se té němé tváře dotkla, pokorné, dvůr nízký, slamou krytý, útulný jej vítal; sněhem krytý, zdřímlý les se zdál mu jako zámek zakletý, v němž sloupy tisíc síní tvořily, a každý strom byl harfou zároveň, v níž vítr píseň jeho lásky pěl tak hloubým zvukem, jako země ston ve slujích podzemních, a starý dvůr byl jako kobka potopena v tůň té hudby nesmírné, jak sarkofág pod zakletého hradu sloupení, a Olgerd dřímal v sarkofágu tom, a snil tak sladký, nekonečný sen, že z očí blahá zář mu svítila. A celý věk svůj žil v té samotě. Před časem stár, však o tom nevěděl: Že chud a opuštěn, se říkalo, on usmíval se jen a nevěřil, neb záhy viděl, role za lesem že víc mu skýtáskýtá, než mu potřeba, a s ještě chudšími se dělit jal 142 a brzy mnoho, mnoho bratrů měl, již nejen pro chléb přicházeli v dvůr, však pro útěchu též, a u krbu s ním seděli a naslouchali mu, jak slova ode rtů mu padala jak perly, slova sladké moudrosti a plna lásky, plna lahody, neb na dně duše stále svítila mu jasná hvězda, světlý onen zjev, jenž tenkrát proti němu v zahradě v té zanedbané, travou zarostlé pod šumnou lindou stál a pravil mu: „Snad někdy v ráji se zas sejdeme.“ Čas plyne rychle. Olgerd cítil juž, že dlouhá není více zemská pouť, a touha, jednou ještě uvidět, ne ji, neb „s Bohem“ navždy kynula mu tenkrát v zahradě, však místo to, kde byla stála v zlaté záplavě pod šumnou lindou, v trávě vysoké. A neodolal. Dal se na cestu. Sníh všude byl, a všude útrapy, a víc než jednou myslil, do Čech juž 143 že nedovleče tělo chatrné. Přec viděl posléz Prahu k nebi čnít tak pošmurně ze sněhů hlubokých do nebes, krytých krví červánků. A kletý byl to, přežalostný den, den smutný pohřbu Anny královny. Juž tedy více, anděl, nestála štít velké lásky v rukou třímajíc před trůnem chotě, chráníc národ svůj. Krev z nebes zářila co proroctví. Lid úpěl po ulicích, hlasem štkal, jak by byl tušil, česká královna, ta poslední, že klesla v hrobu mrak, ta poslední, jež milovala zem tu českou, neblahou. Lid hlasem štkal a velkým proudem v svatovítský chrám se valil jako příboj. Olgerd též pod klenbou vysokou ve stínu stál, na témže místě, jakous náhodou, co tenkráte, když zlatou korunu na luznou skráň jí byli stavěli, a ona k nebi vzhlédla, nadšená tak velkou láskou pro tu českou zem, 144 jež jásala jí vstříc... A v lůno teď té samé české země nořili ji v rakvi spící, snící věčný sen... Lid hlasem štkal a černé mešnice v šer pošmurný svým plamem kmitaly, jak krůpějemi velkých zlatých slz, a Olgerd uvnitř slzu krvavou, jen jednu ronil... Ta však stačila, by celé žití zaplavila mu jak potopou... Na večer vyhledal ten starý dům, kde dříve v Praze žil. Byl prázdný. Lindy stály bez hnutí, tak černé jako osud. Temný mrak nad nimi visel. Kolem nic než sníh. Na bílý příkrov ten teď Olgerd kles’ a nevstal víc, a mrak se slitoval a sněžil dolů myriady hvězd a květů bělejších než hloh a bez, a sladce se to na nich dřímalo. Na jaro teprv našli Olgerda, sníh když byl dávno zmizel. Pod lindou hrob vykopali rychle, neznámou 145 tam vrhli mrtvolu. A byla to ta samá linda, nyní lupenem jak jantar žlutým zdobující se, kde tenkráte, v ten večer podzimní, se byla zastavila královna, kde byla sladce tak mu pravila, že v ráji snad se opět sejde s ním. Ta samá linda šumná byla to, a nyní v jarním svitu na větvi se houpal kos a zpíval píseň svou. E: dp + sf; 2002 146