ZÁLETNICE.
SLOVUTNÉ PANÍ KAROLÍNĚ SVĚTLÉ.
[107]
Už do hrobu se chýlí příroda,
list za listem do trávy roní štěp,
sad pustý jest, a bloudit může zrak
teď volně v širý kraj, neb necloní
ho více stromů husté koruny,
a vrch a niva, plochy siných vod
se zmatkem černých větví zjevují
v tom čistém, tklivém světle jeseně,
jak zamyšlená, snivá pěvce tvář,
jež strunami se dívá harfy své.
A jako zrak, z kterého dumy šer
se line, duší jímá, unáší
do neurčita čarných končin snů,
tak vábí slunný úsměv přírody
mou dumu v dálavu dnes, unáší
ji v modro krajů, v kterých zrodily
se báj a slunce. Slyším šumění
vod ohromných i stromů mystických,
hymn slyším velké hlasy posvátných,
[109]
a sluch můj, jako zpěvem slavíků
se plní ohlasem, tu brahmanských,
tu buddhistických zvěstí. Jednu z těch
jsem kdysi vyvolil a vložil ji
v své srdce, která v tiché mohyle,
jež odříkáním sluje, spočívá.
Tam leželo to símě z Indie,
mou dumou živené po drahný čas,
až posléz nyní klíčí, vyrůstá,
až v tento rozvilo se prostý květ...
*
Ve městě velkém, krásném, bohatém,
kde zahrady jak ráje kvétalyzkvétaly,
kde paláce jak hory z oblaků
se bílé kupily u jasných vod,
kde v bazarech poklady nesmírné
se ze všech končin světa svážely,
kde po ulicích koňů, slonů ryk
se rozléhal, kde pestře hemžili
se lidé barev všech, všech národů,
jež rodí Asie a Afrika,
kde divukrásné ženy luznou tvář
tak tenkým jen, jak dech jest, závojem
před plamennými zraky skrývaly,
110
v tom hlučném skvělém městě nádherném
žil v tichosti a v stínu skromnosti
muž mladý, Upagupta, kupcův syn.
Že krásný byl jak granátový květ,
v němž rosa hoří, o tom nevěděl,
ač zraky kolemjdoucích mnohdy žen
mu nyvě o tom zřejmě mluvily,
když seděl v bazaru a prodával
jim malé vásy plné voňavek
a kadidla a vzácné koření.
Co utržil, to chudým rozdával,
a podržel pro sebe tolik jen,
co stačilo, by ukonejšil hlad,
a mnohdy ani tolik nezbylo.
Byl spravedlivý, čistý, lítosť měl
i pro tvor poslední, a stále měl
před zrakem duše Buddhy ideál
a o zákonech jeho rozjímal.
Byl šťasten, neboť věděl, spasení
že dosáhne, kdo čtyři pravdy zná,
ty čtyři pravdy: bol že souzen nám,
že původ jeho vášeň, chtíč a hřích,
že bolesť konce dozná nirvanou,
že cestu k ní nám Buddha naznačil.
A proto ten, kdo pláče, šťasten jest,
111
na první stupeň přišel poznání,
a blažen ten, kdo touží poznati
zář čisté pravdy, blaženější ten,
jenž snahu má, by jiným pomáhal,
a blahoslaven ten, v němž onen jas,
jenž z odříkání, z lásky vyplývá.
Těch zákonů dbal Upagupta vždy,
a život jeho sen jak čistoty
se šinul svahem první mladosti,
a vplynul v léta jaré mužnosti
bez boje pokušení, beze skvrn.
Tu stalo se, že jednou v bazaru,
když v rozjímání seděl pohroužen,
se před ním zastavila ženština,
by vonné nakoupila koření
a vásu s jasmínovým olejem,
a kladouc zlatý peníz v jeho dlaň,
tak pravila mu s vlídným úsměvemúsměvem:
„Nech sobě celý peníz, neměň ho!
Má paní bohatá jest, štědrá téžtéž.
Již drahnou dobu vždy jen u tebe
do její lázně vůně kupuji,
a ona zboží tvoje chválí si.
Ten zlatý peníz buď ti odměnou.
112
V tom okamžiku, co tak mluvila,
šla žena kolem, bledá, chorobná
a vlekla choré dítě za sebou
a zašeptala chvějícím se rtem:
„Ach, pomozte mi, hladem hynoucí!“
Dlaň vznášela však marně prosebnou,
neb nevšímavě hnal se lidí dav
za vlastním ziskem, jiných nedbaje.
Tu Upagupta tiše položil
jí zlatý peníz v ruku, neslyše
jak děkovala mu, a ženština,
jež byla vonné věci koupila,
mu pravila: „Tvou štědrosť chválím sic,
však kdybys věděl, jak jsou překrásné
ty ruce dlouhé, útlé, třpytící
se drahokamy vzácných prstenů,
ty ruce, z kterých peníz v tvoje pad’,
ó, věz, že byl bys skoupě držel jej
co lásky blahočarný amulet.
Jest Alambuša jméno paní mé.“
Tak pravila, však jinoch neslyšel,
duch jeho rozjímal a vznášel se
již v záři hlubokých a svatých pravd.
113
Té zmlklosti se žena divila,
pak hlavou potřásla a odešla
a zahnula v nádhernou ulici,
kde v zahradě kvetoucích granátů
stín chladný padal na dům z mramoru.
Tam vešla, stále ještě v myšlénkách,
a v komnatě se teprv usmála,
kde paní její v lůžku ze sloní
se líně podpírala. Bílý háv
ji halil v měkké řasy, spanilá
jak lotos byla nyvá její tvář,
a oči jako jitřní hvězdy kmit.
Nad hlavou její hbitě mávaly
dvě smědé otrokyně vějíři
z per pštrosích souměrně, a modrá zář
šla z temných vlasů, které pozvédal
nad krásným čelem vánek umělý.
To byla Alambuša, slavená
co nejkrásnější ze všech záletnic
po celém městě, v celém království.
O její úsměv vedli knížata
boj mezi sebou, slovo z jejích úst
co perlu vážili si, dotknutí
pak prstů jejích vzbuzovalo pych,
114
a s nadšením sypali bohatství
jí k nohám, aby pohled její pad’
jak růže na ně z temných, dlouhých řas
těch hedvábných, kterými clonila
své oči, v pýše polo zavřené.
Když nyní vešla žena služebná
do komnaty a mlčky sedla si
u nohou paní, tu jí pravila:
„Má věrná Gopo, v dumách zdáš se mi,
rci, o čem přemítáš a odkud jdeš?“
Tu postavila Gopa na dlažbu,
na mramorovou, vásu s olejem
a vzhlédla k paní, takto odvětíc:
„Ó, dcero mého pána, v bazaru
jsem byla vonné věci kupovat
do lázně tvé, pro rajské tělo tvé,
a viděla jsem k svému podivu,
že kupec, u něhož jsem koupila,
při zmínce o tvém jménu chladný klid
svůj zachoval, že jména tvého zvuk
tak málo čaru měl pro jeho sluch,
jak pro oko měl zlata vábný lesk,
115
jež jménem tvým jsem jemu poskytla
co odměnu za zboží výtečné.“
Tak pravila, a Alambušin smích
zněl jako stříbro, když to slyšela,
a mezi smíchem tak ji těšila:
„Nech, milá Gopo, starce v závisti
a přesycení lháti lhostejnosť
a rozjímat o kráse marnosti!
Jich minul čas, a to je omlouvá.“
Však Gopa hlavou vážně potřásla
a pravila: „Jest Upagupta mlád
a krásný jako měsíc v slávě své,
má způsoby a chůzi jako král,
ač skromný jest jak v trávě květina.“
Tu Alambuša, stále smějíc se,
ač méně hlučně, Gopu škádlila:
„Ó, zdá se mi, má Gopo ubohá,
že kupce toho jistě miluješ,
ač mládí tvoje již již minulo,
ač vážná jsi a přísná na sebe.sebe.“
116
Leč Gopa žertům těm se nesmála
a odvětila: „Nikdy smělosti
bych neměla svých zraků pozvednout,
i kdybych krásou kvetla, mladostí,
až k jeho tváři s toužnou žádostí;
čar čistoty tak v hvězdné svítí mu
z dna zamyšlených očí, že má šíj
v úctě před ním kloní mimoděk.
Ó, věř, nad slunce krasší jesti muž,
jenž svatě žije v cudu velebě.“
Svých slov se Gopa lekla, vzpomněla,
že paní její kněžkou lásky jest,
že v opojení žije rozkoše,
že vírem pluje žhavých žádostí,
že idólem jest vášní divokých,
to vše ji nyní pozdě napadlo,
a třásla se před hněvem zníceným
svou nerozvážnou řečí. Tiše však
se Alambuša pouze usmála
a sklonila svou hlavu na chvilku
jen málo k ňadrům, pak ji vztýčila
a mlčky Gopě rukou kynula,
by dvéře otevřela komnaty.
V síň vnikal takto zahrad vonný stín,
117
a libý chlad fontanů třpytivých,
a pokořit se přišli knížata,
a hudbou, hlukem, zpěvem plnil se
dům mramorový jak každý jiný den,
jak každou jinou noc, až na nebi
se unavené zraky stříbrné
hvězd zavíraly, topících se v mhu.
Tu, bledá jak ten úsvit chorobný
se Alambuša zvedla s koberce,
kam byla klesla, hledající sen,
a zavolajíc Gopu pravila:
„Já chci jej vidět! Mlč a netaž se!
Ty dobře víš, o kom po celý den
jsem snila v horečce a v toužení!“
A Gopa mlčela, neb věděla –
Ruch v bazaru byl ráno jako vždy,
když věrná Gopa se tam zjevila
a přímo k místu šla, kde voňavky
své Upagupta prodával jak vždy.
Plach pohled její byl, když pravila
mu tiše ukazujíc rukou směr:
„Hleď, pane, tam a rci, zda viděls kdy
květ spanilejší?“
118
Pozved’ mimoděk
zrak Upagupta, hleděl v stranu tu,
kam kynula, a viděl palankyn
ze sloní, ze stříbra a želviny,
jenž spočíval na silných ramenech
čtyř černých otroků, a v závojích
nad sněhy třpytnějších v něm ležela
jak perla v rozevřené lastuře
z žen nejkrásnější, svůdná, čarovná,
a její zraky, velké, planoucí,
jak hvězdy zázračné, vedoucí v ráj,
se na něj plné touhy dívaly
a zároveň mu Gopin šeptal hlas:
„Toť Alambuša, zve tě k sobě v dům.“
A otroci šli kolem něho teď,
a z palankynu ruka překrásná
jak v umdlení přes římsu visela
desk postranních, a jako náhlý blesk
šleh’ z prstenů třpyt drahých kamenů,
když z nenadání sebou pohnula,
a z její dlaně vypad’ bílý květ.
Vzdech vyšel z palankynu zároveň,
a Alambuša klesla v podušky
tak tiše jak ten květ, jenž ležel teď
119
u nohou Upagupty... Palankyn
se v davu ztratil, v lidí hemžení,
a věrná Gopa opět šeptala:
„Toť Alambuša, zve tě k sobě v dům.“
Něm sklonil jinoch se a pozved’ květ,
by noha kolemjdoucích náhodou
ho neskrušila, bílý, v temný prach,
a položil jej prostě v chladící
a jasnou vodu, kterou nádoba,
již hrnčíř, soused jeho v bazaru,
sem přines’, byla po kraj plněna.
To vidouc řekla Gopa: „Tvůj jest květ,
a znamením jest lásky paní mé.“
On ale mlčel, jak by neslyšel,
a proto za ruku jej pojala,
a zatřásla jí prudce, volajíc:
„Můj pane, odpověz, když pravím ti,
že Alambuša zve tě k sobě v dům.
Co říci mám jí? Jaký je tvůj vzkaz?“
Tu hleděl jinoch nad ni zrakoma
tak skromnýma, plnýma dobroty
120
jak dítěte, a pravil tiše jí:
„To řekni paní své, že vzkazuji:
Má sestro, doba ještě nepřišla,
bych navštívil tě.“
„To? A více nic?“
se udiveně Gopa tázala,
a zase: „To jeje, pane, tedy vše?“
Když ale stále mlčel, odešla.
A Alambuša letěla jí vstříc
a zvolala. „Jen rychle mluv, ó, mluv,
co vzkazuje? Ó, rci to doslovně!“
Však pomalu jen Gopa pravila:
„Co řekl, věru, příliš krátké jest,
zní doslovně tak jeho odpověď:
Má sestro, doba ještě nepřišla,
bych navštívil tě.“
„To? a více nic?“
teď zase Alambuša zvolala
jak dříve Gopa, vypukla pak v pláč
a všecka uzardělá pravila:
„Trest krutý stíhá, vidím, vinu mou!
121
Ó, rozumím! On tím říci chtěl,
že ví, že láska moje prodajná,
ač za velkou jen cenu, on že chud,
že nepřijde až v daleký ten čas,
až zbohatne – ó, Gopo, Gopo má,
Já studem zhynu! Rychle k němu spěj
a řekni mu, že omyl vládne zde!
Já přijímala bohatství co hold,
ach, z rukou všech... však vždy jen úsměv můj
na toho zazářil, jenž dovedl
mě opojiti sladkou lásky lží
na okamžik... Však ne, to neřekni!...
To všecko podlé jest a ohavné...
Ó, řekni mu jen, že jej miluju,
že nyní teprv vím, co láska jest,
ať přijde hned, ať neodkládá dál,
jest láska moje jeho, nekoupí
jí nikdo, nikdo víc za celý svět!“ –
A Gopa šla, hledala celý den
a našla Upaguptu posléze
u řeky někde, v nízké chaloupce,
a vyřídila všechno do slova,
co Alambuša byla mluvila.
122
On klidným byl a trpělivě vše
do konce vyslyšel, a pravil pak
svým tichým hlasem, snivě hudebním:
„Mé sestře řekni, není ještě čas,
bych navštívil ji.“
„Nuž, a to je vše?“
se Gopa tázala a sklamána
šla smutně nazpět v mramorový dům,
kde Alambuša v slzách čekala.
Den celý byla sama trávila,
a marně knížata se hlásili
a přinášeli dary, prosili
o jediný jen pohled milosti.
Když Gopa vešla, vyřídila vzkaz,
tu padla Alambuša na dlažbu
jak mrtvola a dlouho ležela
bez hnutí, zoufalá a zdrcená.
Pak posléz pomalu se vzpřímila
a šeptala: „Má věrná Gopo, jdi,
ó, ještě jednou k němu vydej se
a řekni mu, ne lásku žádám jižjiž,
jen milosrdí... Řekni, Gopo, mu,
že umírám, že chci, by vešel jen
ne v dům můj, ne, ach pouze v zahradu,
123
že jedinou mám pro něj otázku,
a on ať na ni krátce odpoví.
To žádám jen a více nechci nic.
Ó, řekni mu, že o mou spásu jde!
Chce almužnu mi krutě odpírat,
on, který Buddhy zákon vyznává.“
A Gopa šla a vyřídila vše
a plakala nad paní nešťastnou.
Tu pravil Upagupta zamyšlen:
„Nuž, veď mě k ní, ač doba nepřišla,
kdy navštívit ji mám.“
A mezi tím
se Alambuša v nevědomé lsti
v rouch nevídanou pýchu halila,
lesk perel svítil kolem šíje jí
jak lunné paprsky a smaragdy
na ňadrech hořely a na vlasech
a v náramcích a kolem kotníků.
Šla do zahrady, sedla u vody,
kde lekníny azurné plovaly
po vlnách, v které hvězdy svítily,
a podepřela luznou hlavu svou
o kvetoucí čampaky vonný keř
124
a šeptala: „Jak mluviti mám s ním?
Před jeho obrazem bych klečela
jak před modlami bohu nejvyšších...
O lásce věru není více řeč...“
A na to šeptal skrytý v srdci hlas:
„Ó, nezoufej, tvá krása zvítězí!
Lžeš odříkání, doufáš jako dřív,
chceš lásku jeho nebo náhlou smrť!“
V tom ozvaly se kroky... byl to on!
a Alambuša sotva dýchala...
Dul vánek, mdlý jak láskou, zahradou,
a hvězdy tiše v šero svítily,
a s čampaky pad’ ob čas vonný květ
jak polibek na nyvé noci tvář,
a voda šplounala... a tam stál on...
Tu myslit nemohla než na lásku,
však neměla hned síly povstati
a k němu ji... Útlé vložila
dva prsty na rty, sladce, kouzelně
se jala napodobit ptáka hvizd,
zněl snivě, klokotavě, toužebně
jak kokily, když sýlá v jarní noc
svůj lásky bol, své lásky jásání...
A tak jej k sobě vábit chtěla též...
125
On naslouchal a mimoděk se dal
tím směrem, odkud klokot nesl se.
Tu náhle zableskly se smaragdy
ve hvězdném kmitu, zabělil se zjev
pod keřem čampaky u ztmělých vod
a blížil se mu. Vůně sandálu
šla z třpytných rouch, svítily démantně
jak lotus krásné oči, blíž a blíž
se nesl zjev a za ruku ho jal,
a jasmínových ňader krásný div
vzdech pozvedl a se rtů splynul šept:
„Jsemť já ta kokila, jež láskou lká...
Ó, ukrutný, což jest tak nesnadné
mě milovat?...“
A slza veliká
a třpytivá jak lunný perel svit
na její šíji, padla v ňadra jí.
Stál jinoch něm, pomalu uvolnil
svou ruku z její, něžně, šetrně,
s tím samým úsměvem, s nímž ráno květ
ten bílý zachránil před skrušením,
a klidně, hlasem sladkým pravil jí:
„Ty vzkázalas mi, že máš otázku,
126
na kterou chceš, abych ti odvětil.
To jiná je než ta, již proneslas?“
V ní mřelo srdce, jedna otázka
jí v ňadrech hořela, ach, bolestně,
ta znělazněla: „Miluješ mě?“... Odpověď
však jeho na ni znala, znala již,
a proto vzdychla jen a hledala
v své paměti, co byla myslila,
když v úzkostech svých pro něj poslala.
Vzdech za vzdechem jí hrdlo súžoval,
a dlouho mlčela, pak hluboce
se zadívala v čistý jeho zrak
a hlasem chvějícím se bolestí
mu pravila: „Ó, běda, běda mně!
Můj celý život dlouhý jesti hřích,
já žiju v propastech a temnotách...
Já nevěděla o tom... teď však vím!
Je pozdě již? Ó, rci, jsem ztracena?
Tvor skleslý nemůže víc povstati?
Je marný bolný výkřík duše mé,
po spáse volající v úzkostech?“
Dech její těžký byl a se strachem
mu zřela v zraky. Odpověděl jí:
127
„Kdo hřích svůj pozná, nad ním zděsí se,
a z hloubi srdce volá po spáse,
ten dosáhne jí, vkročil na cestu,
jež k míru vede, který nemine.“
A něha krásná jako svítání
se jevila mu v očích blouznivých
a mluvila o výších života,
k nimž nepřistoupí nikdy smyslů blud.
Tu Alambuša znova vzplanula
tím snivým čarem jeho osoby
a pojala jej opět za ruku
a zašeptala: „Slabá žena jsem,
jen milováním silná, láska jen
mě osvětila, ukázala hřích
mi hnusný můj, jest láska berlou mou!
Ó, neber mi jí, klesnu opět zpět
do hříchů svých... Ó, miluj, miluj mne!“
A za sebou jej táhla, domu blíž,
jenž mnohým světlem planul teď,
a zvala jej a řekla: „Se mnou pojď!“
128
On ale mlčky, tiše uvolnil
svou ruku z její, něžně, šetrně,
a vážně pak jí pravil: „Sestro má,
čas ještě není, kdy tě navštívím.“
Tak pravil jí a odvrátil se pak
a vyšel z vonné, šeré zahrady,
a ona stála dlouho beze slov
a pouze „stůj, stůj!“ myslit dovedla,
však její rty se chvěly příliš, než
by vskutku slovo mohly vyřknouti,
a poloslova dusil němý pláč.
Však náhle přišla slepá zuřivosť
a lomcovala jí jak stromem bouř,
své perly trhala si se šíje
a šlapala je v prach a rvala si
rouch nádheru od ňader vlnících,
a k zemi vrhla se a kvílela
a ranila si čelo o mramor.
A na to vypukla zas v divý smích,
po hudbě volala a tančila,
a sedla za stůl, zlatým nádobím
a květy pokrytýpokrytý, a zvolala:
„Hod slavme! Přineste mi květů víc,
129
med, lahůdky a vzácné ovoce,
a dokořán hned dvéře otevřte,
a vpusťte každého, kdo vejít chce!“
A vešel nejdřív kníže Kasjapa,
jenž dlouho marně ji byl miloval,
a pro něhož nenávisť měla jen,
dnes ale volala mu v ústrety:
„Nuž, konečně, Kasjapo, budu tvou!
Však dřív mi dokaž, že mě miluješ.
Jsemť pohaněna, tedy pomsti mě!
Mě žebrák pohanil, ó, vyžeň jej
hned ráno zítra z města s potupou,
syn kupcův, Upagupta zove se
ten odvážný! Najdeš jej v bazaru.“
A ráno stalo se, jak žádala,
byl Upagupta vyhnán za město,
o vše, co měl, jej pochop oloupil
a psy ho štvali v pustou samotu,
kde opuštěný hřbitov, zapadlý
pod skalou ležel, sluncem vyprahlý.
Na skále rostl chudý, planý fík,
a pod ním Upagupta bydlil teď,
tak klidný, jako v chatě bydlil dřív,
130
neb celé bohatství svých svatých snah
měl stále v duši – ty mu odejmout
ten pochop nemoh’, jenž jej oloupil.
Však ten, který jej z města vypudil,
šel k Alambuše ještě toho dne
a žádal odměnu za zlý svůj čin,
a ona vrhla se mu v náručí
a unes’ ji do svého paláce,
kde v hluku žila celou řadu dní
a v opojení, v lesku, v nádheře,
ve víru nejskvělejších slavností,
až přesycena klesla únavou.
Tu na lůžku, když tiše ležela,
hlas začal náhle v nitru šeptat jí
a tázal se: „Nuž, zapomnělas jej
a zapudilas jeho vidinu?“
A viděla ten cudný jeho zrak,
ten úsměv plný něhy dětinné,
a viděla, jak v svatém zjevení,
tu cestu z hříchu, z hnusu, z potupy
a z pekel hanby vzhůru vedoucí
do výšin věčných, blahodatných pravd,
tu cestu, kterou pouhým pohledem
svých očí blouznivých byl hlásal jí
131
a prostým slovem, plným soustrasti.
Tu zachvěla se hrůzou před sebou
a v pláči ruce lomíc sténala;
„Ach, Upagupto, smiluj, ustrň se!
Ó, zasviť na mne slunným zrakem svým!
Vím, nejsem hodna se ti přiblížit.
však u tvých nohou nech mě pokleknout,
bych prosila tě, bys mi prominul!“
Tak bědovala, sňala se šíje
a s ramen perly, zlatých kruhů tíž,
to všechno dary byly knížete,
to všechno peníz, za nějž prodala
tu lásku, která nepatřila jí,
neb jeho byla, toho jinocha,
jenž o ni nedbal! Ó, jak pálily
ty skvosty ji, jak vrhla daleko
je v temný kout!... Pak vstala, prchnouti
kams daleko, do pouště chtěla, pryč,
by poskvrnu svou smyla slzami!
Sad šerý byl, když vyšla, kokila
kdes láskou sladce lkala na blízku,
a plna květů plála čampaka
u jasných vod, kde svatých konstellac
132
se zrcadlily bílé obrazy
na hladině, na které leknínu
se azurné houpaly kalichy.
Tu vzpomněla na vlastní zahradu,
na onen večer, kdy jej vábila,
svist snivý ptáka napodobujíc,
a teď, jak tenkrát, sotva dýchala,
neb slyš! Krok ozval se a tiše stál,
jak tenkrát, v šeru jinoch ztepilý,
a srdce její zastavilo se
a oči její zavíraly se,
a rozevřela náruč jemu vstříc...
On nestál tiše, blíže, blíže šel,
dech jeho horký vál jí na čelo,
ret jeho žhavý její hledal ret
a chvějící se ruce táhly ji
na vzdmutá prsa... Otevřela zrak –
vždyť sotva věřit mohla tomu snu,
že na srdce mu padá, hltati
tvář jeho chtěla svými pohledy,
pít jeho duši dlouhým polibkem –
však vykřikla a vyrvat chtěla se
z těch svírajících rukou, neboť, ach,
to nebyl on, to chlípně Kasjapa
133
ji líbal divoký a příšerný
jak sama neřesť: Jeho náručí
ji věznilo jak oka plachou laň,
a smyslná a vilná jeho tvář
škleb posměchu byla na ideál,
jenž duši její plnil září svou.
Jak do rmutu a kalu trhal ji
s té výše, která spásou kynula!...
Bouř vášně divoké ji schvátila,
své ponížení pomstit žíznila
a v bláto zašlapanou duši svou,
a záštím slepá jako tygřice
mu dýku jeho z pochvy vyrvala
a bleskem mu ji v prsa vrazila
po samý jilec... Padl Kasjapa
bez jediného slova, výkřiku,
pad’ u čampaky, která zachvěla
se z hluboka, když o ni zavadil,
a liják hvězdných květů pršel s ní
na blednoucí už tvář, a kokila
dál zpívala svůj sladký lásky žal,
a bílé konstellace planuly
jak dřív na nebi v tiché velebě,
však čisté jejich svaté obrazy
134
ne pouze ve vodách se shlížely,
i v temné krvi, která do trávy
se tiše lila z rány hluboké...
Jak ve snách Alambuša kráčela,
když k soudu vedli ji, a mlčela,
když tázali se, stále mlčela,
i když jí mučili, když rozsudek
jí hlásili, jímž smrti propadla.
Stud nejevila žádný, když jí kat
rval roucho s těla, luzy pustý křik
jí neprobudil z temné tuposti;
ryk hrůzy tenkrát teprv šel jí z úst,
když ruce její útlé uťali,
i obě nohy, katův když jí meč
tvář zhanobil, jak lotos spanilou,
když navždy zkazil div ten přírody,
a ranou ohyzdnou ji proměnil
v škleb hlavy umrlčí, z níž vanul děs!...
Pak nechali ji, krví zbrocenou,
na pustém vyprahlém tom hřbitově,
kam byli zavlekli ji k popravě...
Pal slunce k novým mukám omdlelou
když probudil, když celou bídu svou
135
teď znova chápala, když bez vlády
jak odhozená, zavržená věc
zde ležela, bez duše jediné,
tak sama, sama ve svém neštěstí,
že přála si, by ještě stál tu kat,
by luza ještě urážela ji,
tu člověčství poznala celou tíž
a viděla, že spása jediná
jest nebytí, a oči zkalené
se k nebi obracely, ke skále
nad hřbitovem tak příkře stojící,
a prosily tu skálu, nebesanebesa,
by na ni padaly, ji pohřbily...
V tom pláč se ozval, Gopa byla to,
za paní přišla, věrně oddaná,
by při ní stála, smrti úzkosti
až chmurné duši její zachvátí...
A Alambuša v hloubi dojata
děkovati chtěla, do výše
zrak pozvedajíc v němé modlitbě –
však slovo náhle v hrdle vázlo jí,
a loktem, který rukou nekončil,
a z něhož krev se její prýštila,
136
na skálu ukázala vyprahlou,
kde planý rostl fík, a chrapot dral
se z jejích úst, a Gopa hledíc tam
jí šeptala: „Toť Upagupta jest!
Se skály stoupá dolů, přichází!“
A nešťastnice Gopu prosila:
„Při duši tvé tě, Gopo, zaklínám,
mou zastři tvář... Ach, nemám rukou víc,
bych skryla ji, a země tvrdá jest
jak lidské srdce, nechce pohltit
mě neblahou... Mé údy uťaté
skryj také rychle... Přišel posmívat
se bídě mé?“
A Gopa poslušně
svým pláštěm přikryla, co hrůzou teď
se zdálo krvavou, co luzné tak
se někdy zdálo v dobách sladkých, ach
ty krásné nohy, útlé ruce ty,
a zahalila zohyzděnou tvář
svým hrubým závojem, a nechala
jen mroucí oči volně bez krytu,
pak sedla na zem, štkajíc v tichosti.
137
A zatím Upagupta blížil se,
byl rychle z listí spletl stínidlo
a přinášel je, aby neblahou
před palem slunce chránil mučivým,
však ona ani necítila stín
ten libý, který listí dávalo,
a viděla jen jej, jen jeho tvář
a oči jeho čisté jako květ,
a konečně se takto ozvala
z dna bídy své: „Konečně přicházíš,
však pozdě, ach!.. Kde pýcha krásy mé,
kde těla čar?... Ó, odvrať se a jdi,
i nejkrutější pomsta přesytí
se pohledem na žal a bídu mou!“
On ale snivě jen se pousmál
a sklonil se k ní níže, šeptaje
jak něžná matka děcku chorému:
„Dnes, sestro moje, přišel posléz čas,
bych navštívil tě! Krutě řádil meč,
pych krásy tvé je skácen jako strom,
ti uprchli, jež jeho ovoce
kdys vábilo... Ó, nech je, zapomeň!
Meč duše tvé se dotknout nemohl,
a krása její mukou netratí.
138
Již mezi tebou nestojí a mnou
lež smyslů, s cesty světla vábící,
a proto k tobě přišel bratr tvůj.“
A míru polibek na čelo vdech’
jí zneuctěné, bledé, krvavé,
a Alambuša něma třásla se
a našla ještě slzu, poslední
už zbylou v útrapě a v mučení,
a mroucí její oči vyprahlé
zas v démantné se hvězdy změnily
a zašeptala: „Ó, můj bratře, dík!“
Stín ale vstoup’ jí zase do zraku
a řekla: „Běda mně, už pozdě je,
vím, ztracena jsem.“
„Nejsi!“ pravil jí,
„vždyť žádné srdce není ztraceno,
jež aspoň jednou vážně zatouží
se vymaniti z hříchu poroby...“
„Já toužilatoužila, a proto trpím smrť,“
mu pravila, a snivě zasvitly
jí temné oči, sladce, blouznivě,
139
bez všeho zmatku smyslů vzrušených,
a kloníc hlavu k prsoum dodala:
„Teď poznávám, že srdce čistota
jest nejkrásnějším darem člověka.
Cos jako světlo ve mně vychází.“
„Pak zemři v míru,“ řekl s úsměvem,
jenž neměl žádný smutek v sobě víc,
„ty opět zrodíš se, a touha tvá
tě povede na pravou cestu pak,
na onu cestu, která vede nás
do lůna toho bytí pravého,
v němž nehrozí už žádné zrození
a žádné vrácení v prach pozemský!
Ó, sestro moje, budiž s tebou mír!“
A po druhé jí vdechl polibek
na bledé čelo... Usměv blažený
zas v očích zahrál jí, a zemřela.
Nad mrtvolou vypukla Gopa v pláč,
on ale klidně vyšel z hřbitova,
neb jeho duch už zase ztrácel se
do hlubin přemítání bezedných
o životě tom vyšším, vnitřnějším,
140
jejž nepostihne oko ani sluch,
o životě, jenž nikdy nekončí
a změny nezná ani pohromy,
o životě, jenž brány svatyně
své smyslům zavírá, jak smečce psů.
A proto nad mrtvolou neplakal. –
141
OBSAH.
Pia de’Tolomei5
Záletnice107
E: dp + sf; 2002
[143]