Maryšce.
Maryška, Maryška,
nad tu věru není;
onať mé největší
v světě potěšení.
Maryška, Maryška,
ta krásná květina,
jež mne k sobě poutá
z všech růží jediná.
Kdybych já Maryšku
nad vše nemiloval,
věru bych největší
muka zasluhoval.
Muka to největší:
bez Maryšky býti
a v hlomozu světa
s pustým srdcem žíti.
[16]
Maryško, Maryško,
věř, tak rád mám tebe,
žeť více milovat
nemohu ni sebe.
Věř, že bych Ti k vůli
všecko rád udělal,
jen ne, kdybys chtěla,
bych tě nemiloval.
Leč ty nechceš věřit,
co mé srdce cítí;
nemůžeš mou lásku
ani pochopiti.
Jistě že Tvé srdce
tenkrát tvrdě spalo,
když to dobré nebe
lásku rozdávalo!...
***
Maryško, Maryško,
nic mi nechceš přáti,
nic mi z útrpnosti
k vůli udělati.
17
Do háječku chtěl jsem
s Tebou, drahá, jíti,
a Ty jdeš navzdory
panské leny plíti.
V háji by srdéčko,
láskou oživělo;
tam by Ti o lásce
ptáčátko zapělo.
Však já vím, co Tobě
milovat mne brání –
Rada bys se stala
urozenou paní.
Ráda bys v hebvábu,
ve zlatě chodila,
ráda bys ve voze
skvostném se vozila.
Však co bude platno
Tobě zlato skvoucí,
když tě nezulíbá
láska nehynoucí?
18
Co ti bude platno
v kočáře jezditi,
když budeš v něm marně
po lásce toužiti?
Jistě že pak s bolem
pozasteskneš sobě,
žes tu moji lásku
pochovala v hrobě.
19