Básně (1868)

Emanuel Züngel

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ.
Napsal a vydává
EMAN. ZÜNGEL.
Nákladem vlastním.
V PRAZE. Kněhtiskárna B. STÝBLA. 1868.
[1] Svému commilitonu na kolbišti českého humoru, panu JOSEFU RICHARDU VILÍMKOVI, majiteli „Humoristických Listův“ a spisovateli českému, na důkaz staré kollegiálnosti připisuje
spisovatel a vydavatel.
[3] I.
BÁSNĚ RŮZNÉ.
[5]
Mladý básník. Mladý básník.
 I já jsem zrozen básníkem, i mně jest lýra dána – jen škoda, že ten nástroj můj nemá lepšího pána. Já malý jsem se narodil a plakal, že jsem malý, a budu plakat věčně snad – což platny moje žaly? Mně není Bohem souzeno, bych s velikány chodil, a proto věčně zůstanu tak, jak jsem se byl zrodil. To štěstí moje jediné, že jsem já básník mladý, že mohu dlouho, dlouho snad umírat ještě hlady; [7] že mohu ještě drahný čas své chromé verše robit a jedním dechem líbat svět a druhým naň se zlobit. To básnické mé nadšení, jež po rájích mne vodí, se věru jaksi podivně k té všední bídě hodí. Tu slastí rajskou opojen v zápalu svatém plesám – a hlady na to zmořený na lůžko bídy klesám. – – Mně útěcha jen jediná, že nikdo o mně neví; že nehrozí mně vavříny ni recensentů hněvy. Jáť v koutku svém jak cicada svou tichou píseň cvrčím a když mne zpívat omrzí, do kapsy lýru strčím. 8
Mé Muse.
Ty Muso moje milená, jak lituji já Tebe, že Tě takému chuďasu za družku dalo nebe. Ty šepceš písně nadšené v churavou duši moji a ona s hněvem odseká: „jdi – nech mne na pokoji!“ A péro mé když píseň Tvou na bledou blánu píše, tuť místo Tvého nadšení z ní hlad a bída dýše. [9] Ni ladlad, ni skladsklad, ni citů vzlet nedlí víc v písni chudé, a někdo-li ji zapěje, jen prázné „ach“ z ní zbude. Již odpusť, Muso, brkům těm, jež kazí píseň Tvoji; jsouť z perutí, jež zpěvu bůh dal Rosinantě mojí. 10
Neznámé.
Ty’s na jezeře vlnka houpavá, jež vlhkým rtem svým líbá břehu tvář; v Tobě se slunce jasnost blysknavá, v Tobě se hvězd kmitavost míhavá i bledé Luny bledá zračí zář. Ty’s na jezeře vlnka houpavá – vlhké je oko Tvé i bleda tvář. Ty’s libý větru vánek s večera a vonný jest Tvých růžných rtíků dech; v něm lípy květů vůně veškerá, v něm čtverolístků luzná pověra i šumný chlad, jenž hraje v topolech. Ty’s libý větru vánek s večera a vábný jest Tvůj šum i tichý vzdech. [11] Ty’s tiché písně tichým ohlasem; tu vesele, tu truchle zaduníš a tajnou báji kryješ v tónu svém. Jak harfy zvuk, jenž zmlkne před časem, Ty srdce bolným citem roztlumíš. Ty’s tiché písně tichým ohlasem – ó rci, zdaž písni mé i rozumíš? 12
Nejkrasší kvítí.
Není v našich nivách krásnějšího kvítí nad to, jež na lících mojí děvy svítí. Lilie na čele, jako padlé sněhy, čarovným se lesknou kouzlem božské něhy. Dvé pomněnek v očích nadezemské krásy, na něž stíny metá loubí temné řasy. A na lících něžné květů kněžny, růže– aj, který luh divy ty vykouzlit může? [13]
Má milá.
Má milá – aťtě nejsem zdráv! se sličně nese jako páv a bez špetku a klamu zastíní mnohou dámu i pyšnou panskou dceru – ba zlatohlav slušel by jí věru – věru! Má milá – to je krásy květ, žeť rovné nemá šírý svět, a kdo k ní blíže kročí, ten nechá na ní oči a láskou pak se moří – ba v srdci zdeť zlý mu plamen hoří – hoří! [14] Má milá – to je dívčice, jak rejsovaná kraslice, již v horoucí své lásce dala jest o pomlásce milenci nebi země – – Ach kněžice, skloň se s trůnu ke mně – ke mně! 15
Maryšce.
Maryška, Maryška, nad tu věru není; onať mé největší v světě potěšení. Maryška, Maryška, ta krásná květina, jež mne k sobě poutá z všech růží jediná. Kdybych já Maryšku nad vše nemiloval, věru bych největší muka zasluhoval. Muka to největší: bez Maryšky býti a v hlomozu světa s pustým srdcem žíti. [16] Maryško, Maryško, věř, tak rád mám tebe, žeť více milovat nemohu ni sebe. Věř, že bych Ti k vůli všecko rád udělal, jen ne, kdybys chtěla, bych tě nemiloval. Leč ty nechceš věřit, co mé srdce cítí; nemůžeš mou lásku ani pochopiti. Jistě že Tvé srdce tenkrát tvrdě spalo, když to dobré nebe lásku rozdávalo!... *** Maryško, Maryško, nic mi nechceš přáti, nic mi z útrpnosti k vůli udělati. 17 Do háječku chtěl jsem s Tebou, drahá, jíti, a Ty jdeš navzdory panské leny plíti. V háji by srdéčko, láskou oživělo; tam by Ti o lásce ptáčátko zapělo. Však já vím, co Tobě milovat mne brání – Rada bys se stala urozenou paní. Ráda bys v hebvábu, ve zlatě chodila, ráda bys ve voze skvostném se vozila. Však co bude platno Tobě zlato skvoucí, když tě nezulíbá láska nehynoucí? 18 Co ti bude platno v kočáře jezditi, když budeš v něm marně po lásce toužiti? Jistě že pak s bolem pozasteskneš sobě, žes tu moji lásku pochovala v hrobě. 19
Triolet.
Nechtež mi mé srdce, ono spí – nebuďte je z milostného snění, ať se o hře lásky nedozví. Nechte mi mé srdce, ono spí – vždyť i vám to, dívky, milé není, když vám u hlav lůžek zvonky zní! Nechte mi mé srdce, ono spí – nebuďte je z milostného snění. Nechtež, bych svou lásku pochoval. Nechať mír se v duši moji vrátí; mír ten, jenž tam dříve panoval. Nechtež, bych svou lásku pochoval, sic mne břímě její ve hrob schvátí. Chcete, bych tak bídně dokonal? Nechtež, bych svou lásku pochoval – nechať mír se v duši moji vrátí! [20] Pak budu zas tiše, blaze žíti, zaponemuv na to, co mne hnětlo; mír a pokoj budu v duši míti. Pak budu zas tiše, blaze žíti – Pro mneť kvítko lásky nevykvetlo, pročež nechci víc o lásce sníti! Pak budu zas tiše, blaze žíti, zapomenuv na to, co mne hnětlo! 21
Jak já bych miloval.
Já kdybych děvu miloval, netrápil bych se mnoho; šel k ní bych hned a jí se ptal, zdaž ráda má již koho. A kdyby řekla: ještě ne – tuť v ňadra bych si sáhl. „Zde máš to srdce svraštěné, jímž po Tobě jsem práhl.“ Já nelkal bych ni háji tam, ni Luně věčně bledé; nelkal ni k hvězdným výšinámvýšinám, ni ku skalině šedé. Nač lkáti? Láska blažit má, víno – ne slzy – píti! Buď vem mne, dívko škádlivá, anebo – nech mne býti! [22] Kdybych pak děvu milostnou nalezl k lásce svojí, jež s tváří by mi radostnou zašeptla: já jsem Tvojí! Pak v lásku bych se rozeplál jak bujné stepi žáry, a v lásce té bych věren stál jak nad jezerem páry! Stal bych se lásky anjelem a ďáblem žárlivosti; stal bych se bratrem, přítelem i chotěm té bytosti. Běda pak, kdyby syčelo mi cos v tom lásky tónu – tuť zuřil bych jak Othello, když vraždil Desdemonu! Já kdybych děvu miloval, předc trápil bych se mnoho; ba láskou bych se pochoval! A protož – nechme toho! 23
Bázliví milenci.
Aničku po hrázi Jeník doprovází; oběma pak úzko, žeť po dešti kluzko. Pozor dej, Aničko, bázlivá holčičko, ať s Jeníkem spolu nesklouznete dolů. On ji objal vřele, by kráčela směle; ona pak se zčila k němu přitulila. Šťastně oba spolu dostali se dolů, a že bázeň pojí, zůstali již svoji. [24]
Ta láska!
Ta láska teď už ve světě za mnoho nestojí, a z domu ať ji vymete, kdo žít chce v pokoji. Není to více blahý sen ni nadpozemský ráj – holá to špekulace jen a zastaralá báj. Tu jinoch říká dívence: „Já nechci nežli Vás –“ A ženich Vám se z milence za krátký stane čas. Před světem říká o dceři, že nad zlato mu jest, a s otcem jejím hašteří se o dukátů šest. [25] A stálá je ta láska teď, až hrůza povídat; do vody skáče každý hned, jak začne milovat. A věrným býti přísahá „na věky“ nanejmíň – však za týden již vypřahá ten „věrný“ Fridolín. Mohl bych zpívat den a noc o lásce z dávných dob, jejížto čarodějná moc dřív otvírala hrob. Teď kasy jenom otvírá a s city šantročí, a tomu, kdo z ní umírá, se směje do očí! 26
U jezera.
Šumot duchů vodních v temném noci šeru táhne mocným kouzlem chodce ku jezeru. Luna jasným leskem ve hladinu svítí a v sterých se rysech na vlnách tu třpytí. Chvění svatých hájů zdálí sem zaznívá, plachá tamo srna ve hloubi se dívá. Vůkol vše se v tichu posvátném tu skvěje, duše chodce pak se teskným citem chvěje. Jak tu srdci volno v tomto tichém ráji; mysl s žasem těká v čarovné té báji. Tolik božských divů vidí v zanícení a již z duše prchá teskné citu chvění. Na břehu si sedá jinoch v tiché noci, cele se podává čarovné té moci, jež tu nohu jeho poutá u jezera.– *** Slyš! Co to sem věje? Jest to klamné snění? Zdálí sem zaznívá tiché noční pění. [27] Bílé, tiché stíny po vlnách tu spějí, k chodci již se blíží, smutnou píseň pějí. Dlouhá, dlouhá řada vlnami se táhne, oko jeho konce takměř nedosáhne. První z duchů stane, – chodci píseň pěje; jinoch tiše slouchá – duše se mu chvěje. „Miloval jsem děvu, ona mnou povrhla, a tu chladná hrůza v jezero mne svrhla.“ Zalká – a svou tváři v jasné roucho skrývá, a již obraz jeho s šedou dálí splývá. Druhý již i z duchů před chodcem tu stane, z oka mu za ňadra jasná slza kane. „Slyš, i já jsem druha vroucně milovala, zrazena pak s dítkem tu se pochovala.“– A již i ten úkaz v šedou dál se skrývá, tiché lkání jeho s vlnami pak splývá. Třetí se tu jeví stín v čarovném svitu, zalká a pak zmizí v stinném ve úkrytu. Celá dlouhá řada utopenců pluje a své tiché žaly chodci tu žaluje. Poslední z té řady úkladná jest víla, pohledy jež vábné k jinochu zasílá. 28 Sladkým, jemným zpěvem zve jej v chladné hroby, on pak neleká se černé její zloby. Níž a níže stoupá s břehu ku jezeru, duše jeho tone v tajemném tom šeru. Již i dolů sešel – v hladině se zhlíží, již se anjel smrti k jinochovi blíží. Víla k němu spěje kořist obejmouti, tenké sítě svoje jme se rozepnouti. V dáli duchů pění tichou plyne nocí, za nimi to chodce divnou táhne mocí. Vždy níž tváře sklání jinoch ku hladině, vždy víc touží vejít v čárovné ty síně. Tu aj! s hlasným křikem děva k němu spěje, bílé její roucho šumně nocí věje. Zalká úpěnlivě – v náručí mu klesá – – Vlna líbá oba. – Zrádná víla plesá. 29
Květy.
Rakvička je otevřena, u ní pláče chudá žena; ležíť tam jak hrobní kvítko bledolící, mrtvé dítko. Rubášek má sněhobílý, v ručičce i křížek milý; kol hlavy ni na hrdélku žádného však více šperku. S bolem v srdci, v duši tuhým praví matka k dítkám druhým: „Jděte a nanoste kvítků do rakvičky mému dítku.“ Nejmladší se také zvedá, ven vybíhá, kvítky hledá, a co najde v poli, v lese, s radostí to domů nese. [30] „Aj jaké to pestré kvítí chtěl bys v rakvi bratra míti? Chrpu, mák a růži divou – tím si ozdob hlavu živou! Sem pro neznámé ty světy hrobní jen se hodí květy.“ „„Mýlíš se, matinko drahá, vždyť mu kyne cesta blahá, do nebe má v let se dáti, anjelíčkem má se státi! „„AA tam až ho uhlídají; s radostí jej uvítají; bude ples a jásot v nebi – k čemu tedy smutku třebí?““ *** Chýže slavně ozdobena a v ní plesá chudá žena, z očí září slasť a pýcha – zdobíť dceru pro ženicha. Bílý šat a závoj tkaný kryje svěží tílko Hany; kol hlavy ni na hrdélku žádného však více šperku. 31 S bolem v srdci, v duši tuhým, praví matka k dítkám druhým: „Aspoň květů k ozdobení sneste, když již zlata není!“ Nejmladší se také zvedá, ven vybíhá, kvítky hledá, a co najde na hřbitově, domů nese matce vdově. „Aj jaké to smutku kvítí má tvé sestře šperkem býti? Myrtha – cypřiš – immortella – tím se zlobí mrtvá těla! Sem pro radostnou tu dobu nehodí se kvítí s hrobu!“ „„Mýlíš se, matinko milá, doba truchlá uhodila; Hanu švagr pryč odvádí, tu, již tak jsme měli rádi. „„NaNa vždy ve světě s ní zmizí, tobě ji i nám odcizí, 32 tak že snad ni v smrti době nezatlačí oči tobě!““ – – Tu se žena rozplakala, všecky dítky v náruč vzala, řkouc: „U smrtelného lože aspoň jedno nech mi, Bože!“
33
Křížek po matince.
Já chudá svět ač uzřela, přec nejsem děvče chudé, a kdybych dnes i umřela, velký tu poklad zbude po chudé Anjelince. Nelekejte se, lidičky: jeť na pentličce maličký to křížek po matince. To největší jest poklad můj a jediný i v světě; v ten vkládám všechen úvěr svůj a v tom i blaho kvete mně ubohé chudince; a kdyby dával někdo zaň mi stříbra dol i zlatou báň – ne! – vždyť je po matince! [34] On velké pro mne kouzlo má a léčivé i moci. Když nedávno jsem stonala tři dlouhé dni a noci na bolest ve hlavince – tuť lékař ne, ni lék to byl, jenž ubohou mne pozdravil, leč – křížek po matince! Když smutno mi a tesklivo jest v komůrce mé klidné, když srdce mé tak bázlivo, že krev až v žilách stydne mně bláhové děvince: tuť křížek na rty jen si dám a bázeň, smutek již ty tam – mnímť, že jsem při matince. Onehdy Jeník sousedův zas do mne mluvil mnoho, a v ohni vroucích pohledův vám hrozně nalhal toho o lásce k Anjelince; já v oči se mu dívala, však při tom tajně líbala svůj křížek po matince. 35 Děvčata naše v neděli když na mši jít se strojí, by hoši na ně hleděli, věnují péči svoji každinké kudrlince; já věru malou práci mám, na krk jediný šperk si dám – to křížek po matince. A kdybych byla chuda tak, jak nikdo v světě není, předc nezkalí mi závist zrak ni moje potěšení i v poslední hodince. Blaženou svět mne pochová, jen když mi s sebou ve hrob dá můj křížek po matince! 36
Divoká poesie.
To všední lýry drnčení se věru mi již hnusí: neníť v tom kouska nadšení a na prsou to dusí. Má píseň budiž vesela jak dětská fantasie; jeť lepší – nežli umělá – divoká poesie. Co platno děvu opěvat krásnou, jak růži bílou? Co platno láskou rozplývat se v píseň něžnou, milou? Já sním o růži ruměnné, jež havranní má vlasy, a u ní poupě milené a blažené s ní časy! [37] Co platno krásu přírody věčně jen v píseň líti, a snít o háji u vody, kdy měsíček naň svítí? Háj kdekoli – v něm mužův skryt, již pro svobodu vstali a tyrana chtěj pokořit – toť obraz dokonalý! Jak krásné prý to zjevení, kdy matka líbá robě, a v blahém lásky zachvění víc nepřeje již sobě. Já matku zřím s potřísněným synovou krví jilcem stát tu nad ditkem zavražděným, jež bylo – odrodilcem....odrodilcem... 38
Květ na drátu. Zpomínka z plesu. (Improvisace.)
Na drátu květ – jaké to sloučení smrti chladné i ohně života! Odebrán zemi, v nížto rozkvétal, pozbaven větví, pně i kořenů, jimiž se život lil mu do útroby, na drátu teď,teď jak hlava krvavá na píce Janičara nabodnut, úšklebně hlásá světa skončení! K němu do sítě z drátu vpletena jest myrta zelená, z níž svatební i smuteční se vínky splétají. A dárek ten s milostným úsměvem mněmně, žebronižebroni, jste, slečno, podala. Odpusťte, že jej s tichým zachvěním vracím zas Vám, nemoha patřiti, jak hyne krutou rezu nákazou. Nechciť, by stínem byl na obraze, [39] jenž dosud čist se v mojí duši kryl. Na drátu květ – toť můž’, hle, srdce být, jež něžnému jsouc citu uzavřeno, vlastní se bezcitností rozžírá. Na drátu květ – toť můž’ i duše být, jež bez víry a lásky doufá předc ve světě víry, lásky naleznout. Na drátu květ – toť může děva být, jež lásky neznajíc předc plameny její ve srdcích jiných rozžžíná, jak Nero kdys, chtě vidět v ohni Řím. Ó běda srdci, duši, děvě té, na drátu jež se květu podobá! – – Nevím, zdaž dar Vám jeden vraceje druhého tím se hodna učiním; leč prosím předc – jiný-li máte květ, pak račtež zaň si tento vzíti zpět! 40
Pomněnky.
I. O krásné sny, ó blahé sny, sny radostného mládí, zpomínka na vás odsud vždy mne v dálné ráje svádí. Tam bloudím s srdcem blaženým a k pomněnkám se skláním, jež k sobě zvou mne mileným svým tichým šepotáním. Kdes mládí mého milostná ty dobo snů a hraní? Kdes chvíle ty přeradostná matčina celování? Kde jste, vy druzi milení, s nimiž jsem sobě hrával? Kde jste, motýlci ruměnní, za nimiž jsem se hnával? [41] II. Nic v pozemském nás životě tak mocně neblažívá, jak sirotkům kdy v samotě nám láska hruď zahřívá. Tuť srdce s celým srdcem svým se k bytosti té vine, a ňadrům bolem stísněným hned nebes rozkoš kyne. Však běda – ach – kdy v hrdosti se od nás děva točí – běda – kdy ve chrám milosti nám ďábel pýchy vkročí! Tuť mžikem ráj náš ztroskotán se k nohoum našim ssuje a duch si ve prach pošlapán úšklebek opakuje. Kdo nezakusil lásky žal, ten šťastným můž’ se zváti; kdo nikdy láskou neplakal, ten může vždy se smáti. Nechtěj však nikdo srdci lát, jež v lásky žáru hyne – jinak tě věru ani kat si k srdci nepřivine! 42 III. O přátelství – snů mladických ty růžotkaná pásko, ty dcero duší panických, mládcova první lásko. Jak tebe vroucně pěstuje, než klam mu sny ty zvrátí; jak vše ti mile věnuje a vše chce pro tě dáti. Tu přítel však se milený pojednou v zrádce změní, a v blankyt mraky zkalený ráj zvrátí tvého snění. A ten, jejž tak jsi miloval, pro nějž jsi chtěl i mříti, tvou lásku k lidstvu pochoval, nechtě ti bratrem býti. Tu oko tvé se zakalí, v něm slza žalu plyne, srdce se v smutek zahalí, a teskně k ňadru vine. I prchá, krok-li uslyší, bojíc se lidí zrádných – – a než se bol ten utiší, dlíš v rukou smrti chladných. 43 IV. Za mládí jaré svobody neznal jsem jiné slasti, než znát se učit národy, jich bohy, řeč a vlasti. Pilně jsem povždy studoval, kdo z nich je nejšťastnější, a hle – když jsem domudroval, byl to ten – nejhloupější. On neznal krásy vlasti své, ni krásy mluvy svojí; on žil ve věčné temnotě jen vášním svým a boji. A když ho soused podmanil, nezalkal pro svobodu, mžikem se v jiný proměnil, a bylo – po národu. Nejnešťastnější pak, co žil, byl národ jarý, mladý, jenž k slávě se byl narodil a znal své vlasti vnady. On znal i kouzlo svobody a svatá práva svoje, i zmužile prv s národy se pouštěl v svaté boje. 44 Leč když ho soused podmanil, tu pozbyl on své síly, zapomněl, jakým druhdy byl, své strážné ztratil víly; a tiše jen v své porobě povzdechy k nebi sílal, nevztýčiv se ni v hrdobě, kdy drzý vrah mu spílal. Nad tím se duch můj zatrudil, jak bych byl synem jeho, zaň prosil, by se probudil, a ze sna povstal svého; jej přivinul jsem ku srdci a zlíbal jeho líce – – národ pak, tak se zdálo mi, nepovstal nikdy více! *** Byl však to jenom trudný sen, zač nebi díky vzdávám; vždyť milený pak národ ten v bdění teď nepoznávám. I vidím, jak on spoutanou svou ruku k nebi zdvíhá, kdež se mi na uvítanou zář růžná spásy míhá. 45
Znělky. Znělky.
 I. Svatý chráme chrabrých Slávy reků, jenžto hrdě pneš se ku hvězdám, na prahu Tvém nyní žalně lkám: zbav mne krutých Teutonie vzteků! Duše má se hrozí oněch jeků, ježto marně uchem polykám; jazyk můj se strachem svíjí sám, nemaje proti těm jedům léků. Protož v tvoji prchám ve svatyni – „Pomiluj!“ mi z prsou mroucích zní; promluv ke mně zvukem slovanštiny! Však co to? I zde již jazyk jiný? Zdaž duch můj neblahý sen to sní? K vlasti jda přišel jsem do ciziny! [46] II. Svatou, bratři, lásku v srdcích mějte k svaté matky Slávy rodině; varujte se zrády zločinné, vrahům vlasti mečem zamávejte. Choutkám cizím v srdcích výhost dejte, chraňte slabosti se nečinné, statně pak až k smrti hodině pracuje a hlasné písně pějte. Pak vás nedotkne se ona zloba, ježto Slávy synům chce se smát, nestihne vás smutná Romy doba. Jako mocné nebetyčné skály v srdci Evropy budete stát, zdrhat těmi, kdož se Slávům smáli! III. Velká kniha chová lidstva děje, jižto povždy anděl otvírá, pakli zrádce zločin zapírá, nad nímžto se božstvo hrůzou chvěje. 47 V knize té se každé jméno skvěje; i toho, kdo v míru umírá, i koho mrak pekel zastírá, prv než hrobem k věčným soudům spěje. Třeste se, kdož vinu v duších máte, a byť líce kryl vám věčný sníh – studem pak i hanbou zčervenáte! Viny vaše buďtež pochovány v hloubi prsou třikrát zvražděných – v knize dějin budou předce psány! IV. Mluvy naší moc se jasně jeví, antě brzy sladce šveholí, brzy jako hromy hlaholí, lká a opět nic o nářku neví. Jako žalné filomely zpěvy slzu rodí, duši zabolí; a hned zas s giganty zápolí v ňadru každém budíc vztek a hněvy. Mocná jesti mluva naše česká, anť tak sladce, dojímavě zní, jako haref znění nadnebeská. 48 Mlčí-li, i hadům syčet přáno; když však zazní zpěv náš líbezný, hned je černé haně odzpíváno. V. Trojí mluvou Tobě říci dáno, co Tě bolí, proč Tvé srdce lká, za čím spěje noha těkavá i co v hloubi duše uschováno. Slovem Tobě sladce šeptat přáno, když se Ti o ráji lásky zdá; když pak velí doba rozhodná, můž’ být slovem také zahřímáno. Zpěvem můžeš tíseň vysloviti, jež Ti teskně ňadra sužuje, zpěvem žal i blaho projeviti. Když pak slovem, písní nelze lkáti, tuť to tichá slza žaluje, že Ti nechce nebe míru přáti! 49 VI. Na hřbitov jdi, koho bol pohání, mezi hroby jdi si poplakat; tamť chodí i žal i blaho spat, tam se mír nad každým snilcem sklání. Slyšíš tiché, šumné ono vání, jež ti spěje líce zulíbat? Slza zůstane ti v oku stát, naslouchajíc duchů šepotání. Ti, jenž v žití vedli boje mrzké, jenžto znali krutý jenom vzdor, sešli se sem v lásce ve bratrské. Snilcové ti dobrou shodu znají; zde nevládne žádný synův spor, anť zde všickni jednu matku mají. VII. Srdce lidské chová v sobě světy; v něm buď peklo jen se zrcadlí, aneb ráj se kryje nesvadlý, slasť a ples i temné hrobní květy. 50 Onoť jako orel bystroletý brzy v nadehvězdných sférách dlí; brzy opět jako poutník mdlý pokulhává s stoletými kmety. V něm i blankyt kdys se v chmúry halí, v nichž se slza kryje, kryje blesk, jenžto ráje v šedé rumy valí. Když pak slunce v něm zas pozasvitne, tuť to hlásá jasný oka lesk, že jsi šťastno, srdce nevyzpytné! VIII. Anděl s tichou zasmucenou tváří stojí u toho, kdož umírá; oko své on o zem opírá, v němžto věčná hvězda míru září. Jeho netknula se zhouba stáří, ačtě smrt sám v ňadru zavírá; onť jen perutí svou zastírá ty, jichž život zloba času zmaří. Ó jak krásný jest ten anděl smrti, jenž tak klidně u lože jim dlí, ač jim mnohdy ráje v rumy drtí! 51 Byť pak milo v žití potrvati, u Tebe, ty tichý anděli, chtěl bych sterou smrtí umírati! IX. Chrámem svatých tajů jesti panna, v němžto božstvo rádo přebývá; kdež se ona perla ukrývá, jež má nebi býti uchována. Jí jest krása nebes duchů dána, čarovnou jež mocí vábívávábívá, a předc zbožnou úctou velívá, kdy se blíží zpupnost odhodlaná. Věčný mír jí z temna očí září, čarovná se, božská kryje báj za tou jasně usmívavou tváří. Ó jaks krásna, kněžno dívčích ctností! Tebou zkvítá ideálů ráj, v němž se skvíš s andělskou minulostí! 52
Mým přátelům.
Svět praví, že jsem chudý, ba žebrák hotový – kdo z Vás mu první za mne na lež tu odpoví? Svět praví, že mé srdce již dávno v prsou tlí – kdo z Vás, kteříž je znáte, to slůvkem potvrdí? Já nemám žádné statky, ba koutek jediný; mámť náruč drahé matky a otce šediny. Mám vlast tu chudou, drahou, mám pravý Čecha cit, mám ve Vás těchu blahou – toť aj můj blahobyt! [53] Mé vidiny – toť bludičky, jež sem a tam mne vedly; mé lásky – mušky, jepičky, jež na srdce mi sedly. Ty bludičky mé zmizely a já jsem neoslepl; ty mušky mé odletěly a já si pooddechl. Teď nemám jiný v srdci žal než ten, jenž Vás i hněte: Žeť vlasti, již nám Pán Bůh dal, tak malé štěstí kvete! *** Vy dobří, drazí přátelé, nesmějte se mé písni; zpívámť ji z duše rozchvělé, chtě ulevit své tísni. Jsouť uvadlé to lístečky s života mého stromu; nuž přijměte ty dárečky a neste si je domů. 54 Když s Vámi tak kdy sedávám a rozmluva nám vázne, tuť místečko vždy hledávám, je-li kde jaké prázné. Tam v duchu sobě posadím ty, kteří nejsou s námi, a teprv když Vás všechny zřím, mi volno mezi Vámi. Rád s Vámi, drazí, o lecčems přátelský hovor vedu, rád o předmětu lecjakéms nevinný rozpor předu. Však největší to pro mne slast, kdy do hádky se dáme, kdo as tu drahou naši vlast předc nejvíc v lásce máme? 55
Sny a skutečnost.
I. Já děckem býval veselým a neznal dlouho trudu; i doufal jsem, že v životě vždy veselým jen budu. Teď zřím, že sen to děcka byl a trpké probuzení – vždyť v celičkém tom životě ni za mák slasti není. II. Když poprvé jsem zaplesal nad krásnou svojí vlastí, tuť mněl jsem, že v ní živu být musí být rajskou slastí. Teď želím oněch krásných snů i krásné vlasti svojí – vždyť zřím ten její velký žal, jejž nikdo neukojí! [56] III. Kdo v světě hledáš přítele, nehledej tichou duši; tať nejspíš ve vší tichosti ti slib i věrnost zruší. Kdo v světě hledáš milenku, nehledej krásnou tváři; za touť se nejvíc požene ti hejsků ku oltáři! IV. Spatřiv kdy muže slavného, vždy pokorně jsem smekal a jak před svatým obrazem bych pokorně byl klekal. Však zvěděv, že ten velikán se nezná k svému rodu, v své úctě jsem jej postavil hned na nejnižším schodu. 57 V. Jak rád bych činem velikým já přines vlasti slávu a pomohl jí z poroby zas ku starému právu! Leč vůle nemá žádnou moc, kdy nerovna jí síla – jinak by moje drahá vlast již dávno šťastna byla! 58
Oblak.
Plyne oblak, plyne po nebes hladině. Co as v sobě kryje – kdož to tuší, čije? Snad v něm anjel letí se zlatou perutí; nese lidstvu spásu, blaho, mír a krásu? Či to války běsi znovu lidstvo děsí, vlekou mor a hlady s sebou světem všady? Nese jemnou vláhu sprahlým květům k blahu – či snad sadům v bědu zhoubné spousty ledu? [59] Prodere se z něho slunka svit zlatého – aneb rudé blesky na klikaté stezky? Vyjasní nám v záři bledé Luny tváři – či ji zastře stínem děsným nad zločinem? Miláčku snad v dálný kraj vzdech nese žalný – aneb synu sladký pozdrav drahé matky? Co as trousí v letu? Vůni vzácných květů – či snad teplou krví synů zemi mrví? Co as viděl horem? bratry mroucí sporem, či spíš blahou shodu mohútného rodu? 60 Co as slyšel v spěchu? Nářek bolných vzdechů – či spod blaha věnců jásot uvolněnců?... Plyne oblak, plyne po nebes hladině. Co as v sobě kryje – kdož to tuší, čije? 61
Chudobky.
Vlasti, matko drahá, jaks mi povždy mila, věru jakobys mi vším ve světě byla. Roditelkou, otcem, přítelkou i milou, bratrem a i sestrou dobrou, účinlivou. Kdybych, po čem toužíš, moh’ Ti, vlasti, dáti, chtěl bych širou pouští za tím hned se hnáti. Chtěl bych hory slézti, v moře hloub se sklonit, jen abych neviděl Tebe slzy ronit. [62] Jak jsi krásna, vlasti, jako zemské ráje; svatobory Tvoje šumí dávné báje. Šumí o těch dobách slávy, lesku, blaha, v nichž se zářívala staroslavná Praha. Planinami Tvými šedé táhnou stíny, lkají jako vzdechy krásné Melusiny. Lkají pro Tvé syny padlé i žijící; pro zemřelé – reky, pro žijící – spící. Nechme zemřelých však v chladných hrobech spáti, nebť by svět se třásl, kdyby měli vstáti. Nechme i žijících tiše spočívati, snadže se jim bude o svobodě zdáti. 63
Našim horám.
Ach hory, hory, v mlhavé dáli, od věků již jste na stráži stály: Aby cizinec sem se nevloudil, synům vlast drahou pryč neodloudil. Proč se za jitra tváře vám rděly? Ach hory, hory, jak jste to bděly! – – [64]
Rodinná kronika.
V světničce bílé, vábivé tak teplo a tak milo, jak by tam Boží sluníčko na svátky hostem bylo. Rodina celá, veliká v ní velký svátek slaví; neschází tu ni jedné, jedinké drahé hlavy. Již sklizen stůl a všechno s něj až na ty sklenky malé v nichž mělničiny temná krev vyzývá k hodům dále. Tu počne dědouš šedivý na staré časy bíti a v brzce hlasem hlubokým svou starou píseň mlíti. [65] Kde všude byl, co zakusil, jak kde ho rádi měli, jak babičku si namluvil a co vše přetrpěli. Babička zprvu zticha jen poslouchá děda děje; když vzdychne on, tu vzdychne též a po něm též se směje. Když pak je hotov s kronikou, tu lecos opravuje, co přeskočil, nač zapomněl z vlastního doplňuje. „Teď, otče, ty nám vypravuj“ – tu dítek zazní hlasy; „když ty jsi mlád a vesel byl, jaké to byly časy. „KdyžKdyž matinku jsi miloval a pro vlast šel se bíti, i když’s co chasník do světa na zkoušku musel jíti.“ 66 A zas je slechu dost a dost a ticho jako v hrobě a každý v duchu putuje v minulé s otcem době. Již otec také domluvil a matka více neví; tu nejstarší i počne syn vykládat světa zjevy. Bylť daleko – až za mořem, přestál i bouří mnoho a hrůzného i krásného zakusil sílu toho. Tu teprv všecko jeví žas a v očích duši nese a mnohému se srdéčko bojácně v prsou třese. Když řečník pak tak pohnutě se kolem sebe dívá a na celou se rodinu blaženě pousmívá – 67 I řekne: „Zřel jsem světa kus a mnohé krásné kraje, leč nad vše drahé jsou mi předc ty naše české ráje!“ Tu sáhne všecko k sklenicím a do výše je zvedá: „Ať žije krásná naše vlast a naše Praha šedá!“ – – Toť rodinná je kronika, jak slýchati ji všude – tu vnuk bude vyprávět dál, až dědouš dřímat bude. 68
Vznešená idea.
Nic člověka v světě více nepovznese, jak kdy za velikou ideou se nese. Tu si přeje každý jen tak dlouho žíti až by ji co slavný skutek mohl zříti. Jako matka robě k ňadrům svým ji vine; se vší horoucností lásky své k ní line. Na všecko pak téměř v světě zapomíná; na ni jenom myslí, o ní jenom snívá. [69] Ona všecky slasti jemu nahražuje; ona jiný svět mu v duši vykouzluje; on pak celý svět ten jako Tvůrce řídí – jaký div že nebe svoje v tom on vidí. Co je hvězd planoucích nočním na blankytu, tolik ideí mu ňader ve úkrytu. Ty se všecky točí kol té velké, stálé, jež jim dává světla, záře neskonalé. Nic člověka věru více nepovznese, jak když za velikou ideou se nese. Ta jen může ducha v pravdě ušlechtiti, ta jen ráj na zemi jemu vykouzliti. 70 Ta jen naučí jej velkost božstva znáti; i co vznešeného v světě milovati. Neboť můž’ – na příklad – sladší vášně býti, než chtít drahou vlast svou z jařma vyprostiti? 71
Chudí duchem
V tom světě je sic duchů dost, však mnohý je tak chudý, žeť nemůže nad pozemskost se vznést pro samé bludy; i bloudí v samých temnotách a válí se jen v kalu, že tvorstvu je jen na postrach a lidstvu jenom k žalu. Bůh však se ve své dobrotě nad nimi slitovává a k hlavy jejich prázdnotě jim záři zlata dává; a snad i erb a hodnosti, by měli čím se skvíti a mohli tak své nahosti tou práznou pýchou krýti. [72] To jsou ti ducha chudáci, jimž nelze dárku dáti, jenž v temnu jen se potácí, nechtíce světla znáti. A jenž se o to nederou slavného dojít jména, anť raději si pýchou svou řinkají o kolena. Těm Bůh a vlast a národnost jsou neznámými světy, a podlost jen a bezcitnost do srdcí hloubi vsety. Ty vábí panen čistota k mrzkému jenom hříchu, a svatá lidstva svoboda a práva jsou jim – k smíchu. Jsouť podivná to tvůrčata tito ducha chudáci; chraň Bože lid i knížata před takovými rádci! Oniť v své ducha chudobě je jenom v zkázu vodí, a sklonivše se k porobě s ní tyrany jim plodí. 73 Jich svět se sotva pozbaví oniť jsou jeho hlízou, jež jako vlci hltaví se živí jeho mízou. Jediná na ně zbraně jest, té, bratří, užívejte – budou-li tlouci na svou čest, vy jimi pohrdejte! 74
Mému národu.
Národe můj holubičí, proč tak pokojně se díváš a tak klidně se usmíváš, když ti závist v oči syčí? Národe můj beze žluče, proč to snášíš ve svém bytu, když tě cizák beze citu drzou pěstí ve tvář tluče? Hněvem proč tvůj zrak neplane, když tě tupí, pomlouvají, když tě šlapou, Tobě lají? – „Ba, to věru nevím, pane!“ [75]
Veliký učenec.
Byl Vám učenec kýs kdesi, jenž znal vše, co na tom světě žije, stává, roste, kvete, ať to mastné nebo slané, bezbarvé či malované, dobré, zlé neb ledabylé, ohyzdné neb krásné, milé; všecky nerosty i tvory, země vrstvy, doly, hory, všecky luhy, háje, lesy, všecky víly, skřítky, běsy znal vám jest ten učenec. A jak znal tu hvězdu naši, tak i ostatní znal světy, do blankytu jež jsou vsety; od měsíce k Orionu, od slunce k Septentrionu, [76] všecky komety i draky, všecky nebes tajné znaky, sluneční i mléčnou dráhu, skopce, raka, pannu, váhu, vševše, co na nebi jen strašístraší, měl vám jako v patrontaši v hlavě své ten učenec. A jak tu byl ve všem doma, tak i myšlenek on říši, vyčerpal svou ducha číší, znaje všecky všude vědy, nauky i jiné bědy; znaje vševše, co v světě spsáno, smyšleno a vykonáno; vše, co všickni professoři, doktoři a vědátoři pronesli kdy svýma rtoma, z všeho toho každé komma znal vám jest ten učenec. Něco však jej hrozně hnětlo; maličkost, ba pleva pravá, pro niž však ta moudrá hlava div se k smrti nermoutila, div se zhola nesfantila. 77 Chtěl on totiž ku posledu, prodrati se k země středu, což – jak známo – mnohou naci velikou již stálo práci; konečně mu štěstí vzlétlo: v chaosu, z nějž všecko zkvetlo, utonul ten učenec....učenec... 78
Můj sen
Vezmeš-li básníku to snění, ty ráje v duši otevřené, kdy, maje oči přimhouřené, se kochá v blahém zanícení – pak nejchudším on bude z lidí, a zoufale tě prosit bude, bys vzal mu také žití chudé s tím, co již více neuvidí. Aj, co mu platna krása světa, co zeleň luhu, ptactva zpěvy, co blankytné to oko děvy, a co ta láska, po níž veta? Ty cizé, nadezemské báje, jež v blahém polosnění vídá, a v nichž ni bolbol, ni hněvhněv, ni bída, mu nenahradí světa kraje. [79] Ó poesie, krásná paní, jak chudým ten, kdož nezná Tebe, a zří jen zem a svět a sebe a noc, jež to i vidět brání. On nepozná těch citů svatých, jimiž se hruď nám rozehřívározehřívá, a v nadšený se zpěv vylívá to kouzlo vidin v duši jatých. Ta píseň nejkrásněji zněla, jež zrodila se v srdce hloubi, tam o samotě v stinném loubí, kde jediná jen duše bděla. Co nejsvětější lidstva snahou, co jeho tužbou, jeho trudem, co nenalezneš v světě chudém – zde zrodilo se chvílí blahou... *** I mně bylo kdys sníti dáno. Po noci dlouhé, strašně dlouhé se na kynutí Boží pouhé rozbřesklo nové lidstvu ráno. Na nejvyšší tu světa hoře zřím vztýčený já prapor bílý; naň zříti nemá zrak můj síly, neboť se skvěl jak světla moře. 80 V něm národů všech barvy milé se měnily, jak na nebesku kdy duha u nejkrasším lesku – a přec byl barvy sněhobílé. Mohútný byl to prápor věru a vlál jak peruť anjelova, kdy potěšiv tu lidstvo znova se k nebi vrací v pološeru. A všechna země kol se skvěla v svém nejkrásnějším květů havu, a Bohu jakby na oslavu velebná hymna světem zněla. A všecky zvony země v píseň tu čarovnou své nesly zvuky, a hřměly děl i bubnů hluky, až srdce pojímala tíseň. Na hranicích všech v světě říší národů velikáni stáli a v ruce sobě podávali a z těchže spolu pili číší. 81 A kohos potkal, kohos viděl, s nadšením se ti v náruč řítil, a lásku v srdci ti roznítil, za niž by anjel se nestyděl. „Osvěta, volnost, rovnost“ – hřímá to světem ohlas tisícerý, a znovu vesmír u veškerý se všecko líbá a objímá. „Tenkráte Bůh sám kráčí světem –“ chci zvolat v blahém vytržení, an pojednou tu prchne snění a já se octnu v bludu kletém. Zem všedním jen se rouchem strojí, nezní tu zvony, hřmí jen děla, na hoře sníh se jenom bělá, a pod ní národy dva v boji. Velká mi slza stéká s líce a bolný vzdech mi ňadra zvlnil. By tento sen se světu splnil, nechtěl bych sníti nikdy více! 82
Našemu lidu.
Ty lide náš, ty zpěvný lide náš, jenž jarou písní vlast svou opěváš, jenž s mužnou pílí chutě máš se k dílu, a ve všem jevíš svěží um a sílu – ty zhoubcům našim ruky nepodej, ty vlasti jen se věrně zachovej! Ty lide náš, ty chrabrý lide náš, jenž cepem klas i vraha mlátit znáš, jenž od oře a pluhovládné kleče se mužně řítíš v kruté za vlast seče – ty v cizí jařmo šíji nepoddej, ty vlasti jen se věrně zachovej! Ty lide náš, ty skromný lide náš, jenž hluboce se pánům koříváš, a v úctě líbaje jim vetchou ruku, jen pýše jejich pomáháš tím k tuku – ty panstva pýše víc se nepoddej, ty vlasti jen se věrně zachovej! [83] Ty lide náš, ty zbožný lide náš, jenž s čistým srdcem v chrámy chodíváš, jenž v každé kapličce se požehnáváš, a poutníkům všem zbožný pozdrav dáváš – ty klamu se a zrádě neoddej, ty vlasti jen se věrně zachovej! Ty lide náš, ty dobrý lide náš, jenž chudině rád dvéře otvíráš, jenž neptaje se po víře ni rodu poutníka zveš ku veselému hodu – ty cizím zrádcům vody nepodej, ty vlasti jen se věrně zachovej! Ty lide náš, ty český lide náš, jenž s pýchou praotců svých zpomínáš, a v písních, kronikách od otce k synu snažíš se zvěčnit slávu Libušinu – ty za zlato tu pýchu neprodej, ty vlasti jen se věrně zachovej! 84
České omladině.
Hoj ty česká omladino bujará, ryzá jako české víno, fešná, jak tvá čamara – slyš tu moji tichou píseň, jež mi s duše sejme tíseň, slyš mě, slyš, v srdce si to vpiš! Pamatuj vždy, že tě zrodil český kraj, jejž Bůh v roucho krásy odil, učiniv z něj zemský ráj; nezapomeň, že jsi dcerou matky, jižto dravci derou; spěš, ó spěš, matku v hoři těš! [85] Vynalož svou všecku píli, uč se, uč, na chrám osvěty z vší síly, dokud uzavřen ti, tluč; všecky srdce, ducha dary v květ by rozvily se jarý, péči měj, o svůj věhlas dbej. Kněžím u oltářů vlasti přisluhuj, neleň s nimi žertvy klásti, vlasti vděk si zasluhuj. Hleď, by matka vlast přemilá svobodna a šťastna byla; služ jí, služ, v lásce k ní se tuž! Pamětliva buď vždy otcův pracovných, jenžto svedli mnoho bojův krvavých a rekovných; kdyby vrah se dral k nám smělý, matku zastup svými těly, braň ji, braň, vraha k smrti raň! 86 Nedbej lichých her a lelků, čiň se, čiň, pomni, že jsi dílem celku, potomek že’s Libušin. Na dědičné naší roli pracuj, jak z nás kterýkoli– matku slav, blaha chrám jí stav! 87
Celému světu.
Celému světu znik a zdar a dobra zkvět a zlého zmar, pokrok na dráze cnosti! Vavříny vědě, umění, blahobyt orbě, kupčení a moudré myslivosti! Všem dobrým vzácný štěstí dar – celému světu znik a zdar! Celému světu osvětu, k blahému ducha rozkvětu a ze tmy k rozednění! Jen velký duch nechť vládu má a světu sílu, slávu dá u vznešeném myšlení a k velkým činům podnětu – celému světu osvětu! [88] Celému světu svobodu a volných rukou pohodu otrocké šíje sbíti! Pryč s porobou a řetězy – tyranům ve tvář s penězi, za něž chtí raby míti! Volnost každému národu – celému světu svobodu! Celému světu sbratření a starých bludů zastření o stavů privilejích! Šlechetný jen buď šlechticem a starých erbů dědicem, kdo vzkřísí slávu jejich! Jinak erb nebuď k spatření – celému světu sbratření! Celému světu odvahu a mužnou k bojům povahu pro svatou věc a právo! Ne déle líně ruce v klín – kde zrády tíhne plachý stín, nebuď mu déle zdrávo! Jen mužně svatou za snahu! Celému světu odvahu! 89 Celému světu nadšení, pro pravdu, krásu, umění a veliké idey! Skrnělým duchům nepaměť a vavřínů i palem květ pro lidstva koryphaey! Pro pravdy, světla šíření celému světu nadšení! Celému světu lásky cit pro otcův zem, pro matky byt i rovy dědův slavných! Pro zdárných dítek úsměvy, pro starých písní nápěvy i báje z časů dávných. Pro vlastních dějin zlatou nit – celému světu lásky cit! Celému světu jasnou tvář a slunce svit a světla zář a úsměv věčně blahý! Ne zášti hyzdné úškleby ni skladkost mrzké pochleby, ni záblesk lstivé snahy. Jen přímo vždy jak před oltář – Celému světu jasnou tvář! 90
Zlatá Praha.
Kolébko má – ty slávy věštkyně, Ty rekův slavných velká mohylo! Tak tebe miluji já jedině, jak jiných měst by v světě nebylo. V Tobě zrozen, kojen i odchován – chci v Tobě jen zas býti pochován – ó zlatá Praho má! Ty’s srdcem naší drahé otčiny, Tebou se proudí jasná její krev; Ty’s duchem drahé duše matčiny, Ty života jejího jarý zjev. Až ty budeš jednou se ve hrob klást – pak zemře jistě též i drahá vlast; ó zlatá Praho má! Tys na plesy praotcův zřívala, Ty slávu jich jsi sdílela i žal; Tys na boje jejich se dívala i modlila se, lev když bojoval. [91] když s Hory Bílé teskný zazněl šum, zoufale zvedla’s rámě k nebesům, ó zlatá Praho má! Ty’s sídlem králů byla vznešeným, kdež rádi oni vezdy dlívali, kdež vítězství nad vrahem zmoženým v posvátných chrámech Tvých slavívali. V Tobě se kryla jejich oslava, koruna to Svatého Václava! ó zlatá Praho má! Ty v prvotní se dosud kráse skvíš, ač týmě Tvé již kryjí šediny, Ty dosud cítíš hrdě to, i víš, žes slávy naší pomník jediný; že dosud nejkrásnější z měst jsi všech, že s pýchou k Tobě dosud hledí Čech – ó zlatá Praho má! Jen dlouho vlasti stůj na ozdobu a městům českým pravou matkou buď; nedávej je ni sebe v porobu, hrdinskou pýchou plň jich věrnou hruď; žes srdcem vlasti, na paměti měj, čistým jí ohněm ňadra rozhřívej, ó zlatá Praho má! 92 Jen dlouho stůj a jasnou svoji zář po šíré vlasti rozlévati hleď; nehanob cizím šklebem svoji tvář a Čechům českou dávej odpověď! Pomni, že tak jen budeš vznešená, od synů vděčně pak velebena – ó zlatá Praho má! 93
Panstvu.
Panstvo světa, panstvo hrdé, odpusť, že se též ozývám, z hluboké že níže svojí k výši Tvé se vzhůru dívám. Jeť mi, jakbych z hrobů hlasy otcův spících v píseň sbíral, jimi pak Tvé srdce tvrdé lidu Tvému pootvíral. Slyšelo’s kdy krásnou báji o hřbitovním, hrobním kvítí, pod nímž žebrák – jak se praví – knížatům se rovným cítí? Hle! zde černých křížů mnoho, každý jiné jméno hlásá – nad plebeji však tu jenom truchlá vrba vlas svůj střásá. [94] Hroby Tvé jsou také hroby; i v nich zhaslý život dřímá, i v ně k poslednímu soudu „Vzhůru!“ s nebes hlas zahřímá. Leč kde jsou ty panstva hroby – šumí zdálí truchlé znění: – Chtěli prý i po smrti být od té chátry odloučeni! Mrzká pýcho! Lesklým rouchem tvým se vetchá bída září; choroba pak, strast a mdloba pod malbou tvých hrdých tváří. Proč jsi jenom panstvu dána? Proč o tobě chuďas neví? Tam se smrt a bledé stíny, život zde a síla jeví. Čím as prospěti chceš světu, vyzáblá ty, bledá paní? Chátra můž’ se za vlast bíti, ty jen – modliti se za ni! Chátra rukou, ducha silou vlasti zdar a blaho strojí – ty pak můž’ jí věnovati jen tu bídnou záři svoji. 95 V lidu moc a zdar i síla – v tobě ospalost a mdloba; v lidu svoboda a volnost – v tobě plazivá poroba. Bodrý lid se k světlu dere, ty pak v stínu lóží klímáš a když k činu heslo hřímáhřímá, líně ruce s očí snímáš. Mrzká pýcho! Hle, jak v bázni před lidem se chvěješ celá? Což jsi lidskému ty citu na věky již odumřela? Opusť panských srdcí hrady, skryj již lesklou svoji bídu a s mlhavé výše svojí sestup k pokornému lidu! Slyš! poznovu hlas zaznívá; z hřbitova to temné znění; praotců to hlasy tobě šumí dobré naučení: chorobná že tvoje mdloba lidu sílu nepodrtí a že, byť i jinde dřímal, roveň pán nepánu v smrti! 96 Panstvo světa, panstvo hrdé, slyš tu moji tichou píseň; setřes se bran srdce svého dusivou tu zmaru plíseň. Znej se k vlasti, znej se k lidu, skloň k nim hrdé svoje hlavy – Věř, že zhyneš bez paměti, pakli lid tě neoslaví! – 97
Boj titanů.
Jest dosud noc nad Evropou, ač světel dost i hvězd tam svítí, mnohý se požár časem znítí s rudou se měře potopou. Jest dosud noc nad Evropu, ač zlaté trůny jasně září, ač kopí lesk se po nich tváří, přilbou je kryje bezstropou. Ne na nebi však noc to čirá, leč v duších, jež se skvíti chtějí, jež světu vládnouti si přejí a slouti pány Všehomíra. Na Montblancu v půlnoční čas dva titáni boj krutý vedou; z nich prvý má již hlavu šedou a vterý bujný plavý vlas. [98] Čas drahný jeden pelech měli a mladší starším mnoho zkusil, jenž všemožně jej týral, dusil, naň čině úrok vezdy smělý. Že na něm vše již bylo staré, jal se jak úpír krev mu píti; chtě omladnout a dále žíti posilen z jeho šťávy jaré. Druh mladý dlouho toho nesl boje se boj s ním podniknouti: dal přirvat se i odkopnouti, aniž byl po staletí hlesl. Druh mladý znal té křivdy tíži, však vzdechy jen si ňadrům levil, jen v hloubi oka hněv svůj jevil, jenž značil, že se bouře blíží. Tu konečně, kdy starce vina jak víno z číše překypěla, se srazila jich mocná těla; a bojem jich se chví krajina. 99 Jak mraky dva se s divým vztekem na sebe vrhli smělci oba; chrapotem soptí starce zloba a mládce hněv přehrozným jekem. Montblanc se ve svém nitru chvěje z pádného titánů kročeje a orli, v dál jenž uletují, si s hrůzou o tom vypravují. „Mně vzdej se již; mámť staré právo, bych nerozumu Tvému vládl, na bedra Tvá své břímě kladl a činil, co ti, hlupče, zdrávo.“zdrávo. „MněMně od bohův ta moc jest dána, já za vládce jsem stvořen Tobě –Tobě – “ „„Ne všakvšak, bys vládl mně jen v zlobě a zničiti chtěl mne – titána! „„JižJiž mně se vzdej – jsemť starší silou a ducha bystrostí já čilou. Tys vetchý koráb v světa moři, což v krátce poznáš k svému hoři.““ 100 V odpověď na to stařec krutě své drápy zatne v mládce tělo; ten hrdě své pak vztýčí čelo a v boji stojí nepohnutě. Zlý kmet se všakých chápe zbraní, by soka svého k zemi sklátil; již dýku břitkou naň obrátil, již úskočně prv skrýval v dlani. Leč titán mladý, jak by v krvi své vlastní zvyklý byl se brodit, v boji, jímž chce se osvobodit, vždy znovu jeví zápal prvý. A každou ranou, v každém tluku, jež vzduchem vede rámě prosté, mladistvá jeho síla roste a soku slabí dech i ruku. Nadarmo v železné své spáry ten vpouští hněvu svého jedy: zdá sese, že válčí naposledy ten titán zlostný, titán starý... 101 Montblancu čelo sněhobílé počíná rdít se září rudou; snad kmetovou to krví chudou, či z mládcovy to krve čilé? Nad Montblancem den mladý vstává a s jasnou rozhlíží se tváří – Komu as k vítězství zazáří v boji, jenž dosud neustává?... 102
Smrt genia.
Jest čirá noc, tak čirotemná noc, jak v odsouzence ňadru zoufalém; jak v lebkách lidu, jemuž vyšší moc, by v otroctví setrval nekalém, pochodeň osvěty a svobody rve z rukou, zlé se bojíc nehody. Jest čirá noc, tak ďábločerná noc, jak v duši lidokupce podlého, jenž zrádně tvora sobě rovného za mrzký groš vydává v krutou moc a jak by neznal jiné odpovědi, Božímu hněvu drze ve tvář hledí. Jest čirá noc, jak v tmavém žaláři, v němž na řetězu lidská bída úpí a s blbou šíleností ve tváři zákon i lidskost, svět i Boha tupí, řkouc: proč jsem ve prach na svět hozena? Což nejsem také z Boha zrozena?! – – [103] Tak temno vůkol v tiché krajině; tam z podkrovní světničky jedině svit lampy bledé světu zprávu dává, že se tu žal ni rozkoš nevyspává. Tam vstupme. – V křesle hadry vystlaném spočívá muž tu v šatě zedraném; v pravici skleslé pero drží maně a čelo skrývá v hloubi druhé dlaně. Snad spí? Na stole před ním papír leží. Snad něco psáti chtěl a šlo to s těží? Snad unaven již světa trampotami, ve spánek klesnul vnadný vidinami? Vlas pološedý vroubí bledou tvář; zapadlé víčko tlumí oka zář; a ústa slabým dechem rozechvěná úsměvem blahým zdaj’ se ozdobena. Snad sladce o tom sní, o čem chtěl psát? Domácích bůžků dlužno tu se ptát a ti ochotně šepotnými slovy o muži tom nám následovně poví: 104 Toť tichý genius, jenž světem zlým otřásal mocným, božským duchem svým a jedním bleskem z hloubi svého čela k úžasu budil pokolení celá. Mnoho byl bídy, strasti přetrpěl; mnohdy se hněvem, studem těžce rděl; mnohokrát ve prach, bláto zašlapán, za lidstvo celé krutých snášel ran. Ba není zla, jež by byl nepoznal! Vším zrazen, co jen v světě miloval, ba stíhán u víře a cti i ctnotě utrpěl málem, co Bůh na Golgotě. O čem chtěl psáti, sám to nevěděl. V své učenosti hloub se zahleděl a jako potápěč tam perly lovil; nadarmo však si pero přihotovil. „O čem mám psáti? – vzdychnul z hluboka, „mám na kůň vsednouti si s vysoka a velkou dějin knihu otevřít? Budiž! Však hle – co tu již musím zřít? 105 „VedlVedl mou ruku šašek bezhlavý? Zřím krále utěšené zábavy, jenž z oken svých nedbaje poklidu za noci krásné střílí do lidu. „ObrátímObrátím list – tu s vřeskem opět král vlečen před krutý lidu tribunál a nemoha pomoci svému synu, korunou, hlavou splácí otcův vinu. „PryčPryč s listem tím! Zde zřím, jak národu rve národ jiný řeč i svobodu a kopá jej a trýzní do umdlení a světu lže, že již ho více není. „TuTu vrah zas po zločinu krvavém útěchy hledá v slovu chvástavém a ruku, jížto sklátil šlechetníka, posměšně zdvíhá k trůnu Slitovníka. „CoCo o tom psát? – Z těch pekla pokusů narobit básní, dramat, eposů, kde z každé řádky krev by řinula a Bohu, lidstvu, sobě klnula? 106 „OO nikoliv! Kéž bych moh’ vyrvati ty listy z knihy dějin vznešených a místo skutků těchto zvrácených tam velké skutky lásky vepsati! „MámMám jinam sáhnout ve své vědění? Zde věda jest, jež lidstvo zdravit má. Škoda, že málo ví a jedy zná, jichž užívá ku svému léčení. „ZdeZde věda práva – vlastně bezpráví; lacině mluví, draze rozpráví a jako rytíř bez bázně a hany jest hotova zastávat obě strany. „ZdeZde věda, ježto s vírou kramaří! pobožný úškleb nosí na tváři a takovou má božstva zálibu, že ctí je v každé sukně záhybu. „Zde věda řídit stát a národy; ukrádat světla jim a svobody a by předc ňáké potěšení měly, hráti jim k tanci bodáky a děly. 107 „TuTu věda kupčení a úvěru; má lží i set u velkém výběru; při tom však stále strachy umírá, že se jí někdo do kněh podívá. „CoCo o tom psát? – Mám sčítat slzy snad, jež od pravěků z očí lidstva tekly? Či panychid těch opěvati řad, jichž narobil si fanatismus vzteklý? „MámMám soudů akta z novu přehlížeti, bych odkryl právních vražed tajemství; bych křivých přísah, soudcův šelemství a prodajnosti zvěst moh’ vyprávěti? „ČiČi sáhnout snad do víru života a urvat kus té hmoty slátané, od filosofů „světem“ nazvané, jež nucených po drahách kolotá? „CoCo zřím? Nahoře přepych, nádheru, vybraný vkus a vášeň surovou – a dole bídu s prací obrovou, chleb drsnatý a lesklou sekeru. – 108 „OO čem pak psát?“ – I hloub se ponořil v hlubokou tůni děsných vidin svých; tu spánek ducha jeho pokořil a uved jej do rájů blažených. Přistupte blíže, zbožně, zbožně však a na tu jeho tvář upněte zrak. Vždyť božstvo samo často k ní se blíží a s radostí se v její kráse shlíží. Jak hrdě pne se zde ten bílý štít, jenž čelem zván a za nímž ducha skryt! Jak říši duchů zdá se vyzývati, by titánský s ním boj šla bojovati! Ta tváře bledá, bídou zmořená zdaž pro genia není stvořena? Zdaž není psáno na ní úbělem, žeť nezrozena v žití veselém? A ústa, stvořená tak k mluvení, jak orla peruť k letu nad oblaky a mocná stahovat i plašit mraky, šíříti děs i tiché modlení! – – 109 Tak leží zde v svém šatě zedraném, na křesle bídou, žalem vystlaném; v pravici skleslé meč svůj, pero svoje drže jak vojín, jejžto nesou z boje. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jest čirá noc, tak čirotemná noc jak v pekle tom, jež s božstvem válku vede, slabému lidstvu zlaté sítě přede a v každém dobru jeví svoji moc. To genia i v dlouhém boji sklálo a v děsný ples se nad tím rozesmálo. 110
Hlasy lidu.
Hadrnice.
Hadry, staré sklo a kosti sem, panenky, snášejte; svědky světa nestálosti na hromadu dávejte! Dám vám sice málo grošů, moudrosti však na sto košů. Mnoho jsem již na tom světě slyšela i vídala, když jsem pilně v zimě v letě hadry, kosti sbírala. U pána i u žebráka všade byla sbírka jaká. Páni sice vezdy mají šaty pěkné, bohaté oniť vkus i krásu znají i ty módy přepjaté; když však se jim štěstí změní – tu o hadry nouze není. [111] Dokud žití se usmívá, jaká krása, lad i vděk! Růžně se jim tvář zardívá, byť i hlavu tížil věk. Po něm z vší té milostnosti zbude jen – hromádka kostí! Jak se ty paláce skvějí, jaká skvostnost, jaký lesk! Oči mile na tom tkvějí, ač se v duši budí stesk. Až však čas ty ráje zruší, budu mít skla – plnou nůši. Toť ta moudrost, ježto v světě v duši mojí uzrála, když jsem pilně v zimě v letě na smetištích sbírala. Všecky světa milostnosti jsou jen – hadry, sklo a kosti! 112
Zametač.
Kmet jsem již, i dávno tomu, co se žitím kolotám – co chodě od domu k domu zvoncem svým tu klokotám – A když sejdou se mé děti, přinesou mi – nůše smetí. Když pak metu po ulicích se svým starým přítelem, tuť mi slza se po lících sveze na tu milou zem, kolébku tu reků slavných, mohylu tu časů dávných. Půdu, po níž Karel chodil, chodil Václav, mistr Jan, kdežto rek se s rekem vodil a v níž leží pochován – půdu tu, ten slávy chrám já tu nyní zametám! [113] Ó bych mohl všecky smeti ze země té vymésti, aby mohly naše děti svobodně se povznésti – k slunci slávy, blaha spět – – Smetí však je mnoho – a já kmet. 114
Dělnická.
Jsem český dělník, dělník Čech a znám a vítán v krajích všech; kde síla jiných chábne již, tam rekovně já zvednu tíž – nebť česká ruka, česká pěst ta dělá všemu světu čest. Já pracovat a zpívat znám, žeť plesá nad mnou Pán Bůh sám a posměchu a vzdoru v zmar sám dává mému dílu zdar. Mne práce žádná nelekáneleká, a byť k ní cesta daleká. Co rámě české zdělalo, to dlouhé věky přečkalo, co zbudoval praotec Čech, to pevně stálo v dobách všech a vnuk jeho co vystaví, to vlast i národ oslaví. [115] Ač dělník jsem a chuďas jenjen, přec doma chci být svoboden; jeť milejší mi chudoba, než bídná, mrzká poroba, a proto největší můj vrah, kdo v otroctví mne šlape pach. Svou vlast já nad vše miluji, jí život svůj já věnuji, jí přeju v každý okamžik jen volnost, mír a blaha znik, a kdoby mi ji hanět chtěl, ten pravdu by se dozvěděl! Jsem hrdý na svůj český rod a cizých neznám měr ni mod, kdo jazyk můj mi hanobí, ten rve mi duše útroby; jsem český dělník, dělník Čech a to až na poslední vzdech. Co započali otcové, to dokonají synové a ti-li zemdlí docela, pak potomstvo to dodělá i bude stát předc jednou sám té naší budoucnosti chrám! 116 Jen svorně k bratru bratr stůj, a v dobrém všem jej podporuj, jen páže k páži již se druž a svaté naší věci služ, nechť jedna mysl, jeden duch nás ve bratrský pojí kruh. Bůh žehnej české práci již a znik a zdar nám uděliž, by po tak dlouhém trápení nám vzešlo světlo spasení a ubohá ta naše vlast nalezla volnost, mír a slast!
117 II.
Básně příležitostné a časové.
[119]
Proslov k slavnosti 300leté památky zrozenin Shakespearových. (23. dubna 1864)
V Stratfordu na Avonu tam, kde Bryt opřádá svět svou sítí bavlněnou, (jest tomu právě teď tré století) malé se dítko zrodilo a ten, jenž původcem byl jeho života, je v lokte vzal radostí opojen a netušil, že co tu obejímá, kdys bůžkem bude světa obdivu. Jak jezero, jež z tajných pramenů černých kol něho skalin napojeno u moře vzrůstá veliké a vyhrnuvši svých skálodrtných vlnin mocné proudy zaplaví mžikem šírošírou pláň – tak dítka toho bohorodý duch úžasně vzrůstal světu na zřeteli, až jako Titán mocný, převeliký [121] Parnasu výši skokem překonal. William Shakespeare, chudý písař z prvu, vstoupil co kněz do chrámu Thaliina a z vděčnosti, že byt tam nalezlnalezl, i života tam bídu pochoval, nejkrasší věnce, co kdy uvíjeny, své bohyni tam kladl na oltář. Nepoznal sic hned cenu jejich svět a vavřín dlouho míjel mistra skráně, až pohroben když ducha jeho šat, to skromné drahokamu vroubení, a démant sám se v slunci rozeplynul – k hrobu se jeho obdiv dostavil a nadšení rozpjalo perutě, by slávu jeho v šírý neslo kraj. William Shakespeare – největší to duch, jenž chudý svět kdy básní oslavil, jenž lidstva klamnou roušku poodhaliv ukázal lidstvu pravou jeho tvář! Co vášní v něm, co pýchy, marnivosti, co zrády, zloby, bídy špinavé, co lakoty po lesklých diademech i po zlatě co žízně chraptivé; co cnosti, mrzké duše choroby, co blouznění po zlaté svobodě i zotročilé mysli plahočení; 122 co chrabrosti i babství chlubivého; co osvěty i bludů mrákotných – vše genius ten z tajných úkrytů mu choré jeho duše vyvalil. Onť králův cnost i hříchy blysknavé, jich boje s vášněmi i se světem, jich moudrost, mrav i čacké udatenství s nemenší líčil pravdy jistotou, než láje vřesk kdy v krčmě opěval. Onť starý svět a staré lidi v něm tak dobře znal, jak dobu, v nížto žil, a tajnosti, jež skrýval Capitol, v témž zrcadle, co Tower, nám objevil. A což ty reků jeho postavy? zdaž lidé to, či bludné přízraky? zdaž živí to, či stíny zemřelých? Tak veliké, tak duchů mohútných, tak pravdivé, jakby je znovu Bůh do proudu života byl postavil. Tu Achilles a Ajax, Ulysses, Troilus, Hector, otec Priamus, jenž zřít chce syna svého mrtvolu, již Achill zpupný vléče za sebou. Tu Timon Athenský, jejž slepá zášť vyštvala z města vlčím štěkotem, by později, když svíjela se v křeči, 123 zas plazíc prosila pak o milost. Tu César, Marc Anton a Cassius i Brutus milený, jenž z věrnosti si jilec k zrádné dýce urobil, by tam u paty sochy Pompejovy ji věrně tak mu vrazil do prsou, až pádem jeho Řím se pootřásl a hrůzou zděšený zachvěl se svět. Tu Koriolan zas, jenž prchaje z kolébky své, v prsou si nesl žal, jímž černý nevděk splatil jeho vděky i služby zrádné Romě prokázané Jak dávných bájí duchaděsný sen strojí se duši naši ohromit! Srdce se chvěje návalem té hrůzy a mysl nevědouc, zda divit již či prvé chápat má, se hotuje v proud čarovných těch bájí ponořiti, jež mistrův genius nám odhalil. Tam Lear, ten žebrák král a šílenec, proklíná srdce svého slepotu, jež zmije místo dítek odchovalo. Tu Hamlet k šílenství si stroje tváři jde otce mstít a nechav v pošvě meč, s kejklíři vraždy výjev studuje. Tam Macbeth šalbou věštby popuzen, 124 po žezle drze sáhá v životy a zavraždiv, co v cestě jemu stálo, sám hyne seznav zrádné věštby klam. Tu Othello, černý jak zrádná noc, z špinavé číše hltá vzteku jed a žárlivostí zpit a zpitomělý jak tygr rdousí nevinnou svou choť. Tam Romeo a Julie, tož srdcí nejčistších čarokrásná dvojice; jichž láska, oběť zášti rodinné, co hvězda klesajíc zlíbala svět. – Mám dále jíti? Mám si připomenout i žida špinavou tu lakotu a podlou zášť, jež vztekem sípajíc nůž vražedný si brousí o podešev? Mám rozvinout těch králův dlouhý řad, jejž proslavil Shakespearův genius? Mám zpomenout i kouzelných těch her, jež v bujném rozmaru a vtipu syt, on smíchulačným snilkům zanechal? Již dost! – Mně úkol jenom dán Vás k zbožné hrůzy citům naladit, by tušili jste, co se díti má, a cítili, že velký jeho duch s námi tu nyní dlí, nás oblétá. 125 Doslov. Národ, jenž cizí velikány ctí, hoden, by u cizích i v úctě byl. – Nechť fenohubých štváčů podlý vřesk věčně se snaží pouta přetrhati, jež národy na sebe poutají – posvátná svobody předc idea, touha po osvětě a láska k umění jim v mrzkou zášť zahořet nedají. Kdo za svobody spěje praporem, jiného dohoniv, neptá se ho, zda Čech, zda Vlach, zda Frank neb Angličan – leč bratrsky jej k srdci přivinuv s ním ruku v ruce bude dál se hnáti. Kdo v chrámu osvěty neb umění poklekne k jiným v svatém zanícení – jak by je znal již z lůna matčina, s nimi, za ně se budu modliti. Tu není zášti, není cizoty, kdy v davu zbožných tichý zazní šept: hle, vizte Bryta velikána tam! ohlédne se i Čech i Frank i Vlach a v srdci svém mu zbožnou úctu vzdá. 126 Ten, jehož dnes s horoucím nadšením v třistaleté světíme paměti, dřív nežli ostatní cizí nám svět, zpomněl si na nás v dálné cizině. On nesmrtelným perem svým i nás v čarovný vepsal kruh svých arciděl. On neznaje ni země, řeči, mravu, předc více pravdy pověděl v své báji než mnohý z těch, kteří nás lépe znají. Já Perdita jsem ze „zimní pohádky“; tož dítko k cizím břehům vyvržené, anť uzavřen mi otce mého dům. Zdaž chápete tu pravdu skrytou v báj? Dítko ku cizím břehům vyvržené, toť aj perdita ars bohemica, jíž otčina prv byla uzavřena, jež na cizích pak ňadrech odkojena po cizinách hledala byt i chleb. Perdita ars bohemica, toť dítko, jež pod cizím když sluncem dospělo, zas vrátilo se nazpět k domovu a lásku tam a přízeň nalezá. Nekalmež však posvátnou tuto chvíli trpkým na doby smutné zpomínáním. Již doma jest Perdita ztracená a otec, rod její se k ní zas zná. 127 Již nebude jí světem putovat a z rukou cizích chléb a přízeň brát. A protož žehnej nám, ty genie, jejž celý svět slaví teď s nadšením; nechť vavřín již Tvou skráni ovije, vavřín uvitý českým uměním. Tys čarovným svým kouzlem učil svět v cizím i vznešenost a krásu ctít – my ctíce Tebe budem doufat smět, že u nás i cizí budou v úctě mít! 128
Proslov k slavnosti Dante-ově v „Umělecké Besedě.“ (V květnu 1865.)
Kdykoli velducha nám slavit jesti, jenž v světě velké věci vykonal, vždy díme s povzdechem: Proč nebyl naším? Proč nebyl náš, ten bohův zvolenec, ten velký muž, jenž vlast svou miloval tak vroucně, že co psanec bloudil jí nemoha míjet ňadra matčina? Proč nebyl naším? – Vždyť ten jeho vzdech „Serva Italia!“ má stejně bolný zvuk, jako ten náš: „Serva Bohemia!“ Že stejné pak i naše hoře jest a stejné tužby, přání, povzdechy, tož cítíme to velké nadšení, jímž Ital slaví svého Dantea. Jak krásné jest, kdy možno cítiti, co blaží jiného, a rozplakat se cizím slzy v oku zachvěním! [129] krasšího není v světě souhlasu, než v milionech srdcí jeden cit a jedna velká v duších idea! Tak s námi jest, jenž k bohatýrům těm se stejným neseme vždy soucitem, kdož pro svou volnost v ruce drží meč. A takž i dnes nás duch ten obletá, jenž šestero již věků překonal, anižby zapomněl naň šírý svět. On v pravdě božskou bájí poutá nás a učí stejně krásu milovat, jak krásnou tu, však málo šťastnou vlast. Kdo také duchy ctít se naučil, tenť hoden, aby dědicem jich byl! 130
Proslov k památce Tylově dne 3. února 1886.
Herečka.
Aj, proč’s tak zamyšlena, Thalie? Zpomínáš zašlých časů snad či těch, kdož žili v nich – jež mohyla kryje? A za kým spěje hluboký Tvůj vzdech? Thalia.
Zpomínám zašlých dob těch neblahých, kde hrstka jenom mužův předrahých mně zemdlené a chudé poutnici hledala koutek v teplé světnici; kde hrstka mužův těch tak nadšených podala sobě rukou sbratřených a neustala dříve v úsilí, až rozbila mi stánek přemilý. Bylo to tam – to jméno v duši ples [131] i zármutek budí neskonalý – dům ten, jenž kryl můj stánek bývalý, ten stojí dosud starým jmenem zván! však kde je, kde, můj Josef Kajetán? – – (Odmlčení.)
Ta slza, jež mi s oka k ňadrům kane, nemůže zcelit srdce rozervané, pro drahou hlavu tu jež hubí žal. Kdo jako on mne v světě miloval? kdo jako on tak pro mne sbíral, snášel, a nadšením svým jiné též unášel, by v skrovný chrámek můj a svatyni přinášeli svůj poklad jediný? Osud mu trpký hodil k nohoum lós a mnohá strast mu žití zkrátila; však kdy-li lásku jeho zvrátila? kdy píli jeho viděl klesat kdos? Zdaž ústrky neb posměch rouhavý jej chutě zbavily neb odvahy a naučily ruce v klín jej klást a nepracovat pro tu drahou vlast? Zdaž osud zlý se na něm dochoval, aby jí byl kdy méně miloval? A jeho díla, „kusy srdce jeho,“ zdaž zapřely kdy mistra šlechetného, 132 jenž co měl v sobě velkých, krásných citů, vetkal je v ně jak hvězdy do blankytu? A muž ten nad jiné mi vzácný, drahý, jenž potem skrápěl chrámu mého prahy, dnes živě tak se na mysl mi staví, jakby chtěl lkát, že zemřel bez oslavy! Ó nikoliv – já vděčnou slzou rosím tu jeho mohylu, a jak on mne, i jeho stále ve svém srdci nosím. Herečka. V sloup chrámu Tvého vryl on jméno své tak hluboko, jak v naše ňadra jen. Zde pomník pevný jemu postaven; nebť dokud ty zde budeš stánek míti, bude i Tyl náš v slávě tu se skvíti! 133
Proslov k slavnosti svatojanské l. P. 1868
Pod horou bílou dozuřil boj kletý a zraněn, zubožen tu ležel český lev, náš národ tichý, jehož drahá krev tam tekla mstě a zášti ku oběti. Až k smrti uštván, zbit a ukopán v hrob předčasný měl býti pochován a nikdy vraha neděsiti více. Co dítek drahých zde mu nepohřbeno, co nevyhnáno z domu otcova, co nezvraždila ruka katova, to v porobu a bídu uvrženo. A vše, co svatého, mu mocí vzali i o roucho se jeho posléz rvali, když mněli, že byl skonal na Golgotě. Tak ležel zde ten záští umučenec a krví svojí svatou rosil zem, nejchudší, nejbídnější v světě všem sirotek, žebrák, psanec, odsouzenec. [134] Ač bolné bylo jeho umírání, přec nikdo – nikdo neměl slitování s tím beránkem, jenž cizí snímal hříchy. Na prsou jemu dítko spočívalo, aj dítko milostné, jak růže květ, jež s obdivem zřel pozděj celý svět, když žebrajíc jím bludně putovalo. Nadarmo k ňadru otcovu tu lnulo, nadarmo lkalo, že by skalou hnulo, sirotkem bylo české umění!... A pusta vůkol drahá domovina a němý sad i luh i svatý háj, hřbitovu podoben ten český ráj, v němž chladná vládla ruka Moranina. Což zbylo sirotku, než dále jít a po cizinách hledat chleb i byt a bolem vlastním cizí kojit žaly? Tak minuly dva dlouhé, dlouhé věky, an pojednou Bůh dobrý stvořil div. Nezemřel národ český – jesti živ a marny byly vrahů jeho vzteky. On z mdloby, ze sna k žití opět vstává a hlásí o stará se svoje práva a nazpět žádá, co mu uloupeno. 135 Též sirotek se vrací z bludné pouti a klesá nadšen v náruč otcovu, jenž světu dokazuje poznovu, žeť nedá nebe Slávům zahynouti. A v ráji českém nové jaro zkvétá, anť byla prchla zima dvoustaletá a v nové slávě skví se Zlatá Praha! – Jaká to slavnost tam se opět slaví, žeť ohlas její zabíhá sem k nám? Aj popelce své, Thalii, hle, sám princ-národ velký, skvělý palác staví. A s vroucí pílí něžné dárky sbírá a štědře ruku svoji otevírá, by zbudoval si pomník nehynoucí. Kdož neplesal by v této době slasti, kdež život jarý proudí v žilách všech, kdež z plamenů co fénix vzlétá Čech a zášti vřeskem nedá víc se másti. Kdož hrdě hlavy své by nepovznesl, kdož bratru na ňadra by nepoklesl, a nezvolal: Jsem také Slávy synem! Již vzhůru všickni, kdo se k vlasti znáte, svou lásku neste matce na oltář, 136 nechť obnoví se dávné slávy zář, aj, dědictví to po praotcích svaté. Nechť každý srdce tluk to světu hlásá, žeť v nadšení tom leží naše spása a že nás nezhubí víc zášť ni zloba! Doslov.
Slovo velké slavně pronešeno velebnými ústy národa, zbožné přání vroucně vysloveno, a to slovo, přání: Svoboda! Národ zalkal k Bohu slitovnému, národ zajásal pak v naději, že – oč prosí – udělí Bůh jemu, že se dávné tužby splnějí. Bez hlomozu zbraně, války ryku vítězství přec skvělé vydobyl anť dokázal svému protivníku, že jej marně tupil, hanobil; že jej marně k předčasnému hrobu hnal co oběť zášti kmenové: – Národ novou vítá žití dobu, nové slávy jitro růžové. 137 TiTi, kdož těšili se jeho mdlobě, titi, kdož za mrtvého kladli jej, nechať pokračují ve své zlobě, dál nechť vedou huronský svůj rej. Kdykoli pak nové uspřádají mrzkých lží a pomluv osnovy, nový jenom ohlas vyvolají: národ takto jim vždy odpoví! Tak – jen tak teď budem mluvit s vámi, takto jenom s vámi bojovat; místo tvrzí stavět slávy chrámy, místo valů – školy budovat. „Osvěta“ jen bude naším mečem, „pravda“ štítem, heslem „budoucnost“, pomocí jich hradby klamu ztečem, ve prach povalíme zášť i zlost! 138
Heřman Přerhof.
Bezvolně ústa k úsměvu se ladí a ruka ruku ku potlesku hledá. Leč co ta tváře němá, sněhobledá ústa i ruce k pomlčení svádí?... Již stoupá na prkna – ne, nestoupá již, leč s žití tribuny jej dolů nesou a nohy, ruce, duše se jim třesou a pláč jich dí: Již zvyklý smích se tajiž! On dopřednesl svoji deklamaci, pohádku svého žití neveselou a přec tak vtipnou, rozmarnou a vřelou, že jenom koncem na své ceně ztrácí On, jenž tak často v životě nás bavil. a slzí hořkých hojně povysušil, teď poprvé nám tváře pozasmušil tím smutným vtipem, jímž se neproslavil. [139] Že neproslavil? – Aj, kdo můž’ to říci? Zástupy posluchačův za ním spějí, v jich očích slzy pochvaly se skvějí a humor kráčí s nimi bledolící. Na rakvi věnce – v duších paměť živá a v českého humoru archivech tak mnohý vtipu sladkobolný vzdech, tak mnohá jiskra ducha účinlivá! – Již s Bohem tedy, bratře humoristo, na poslední tu z Prahy zlaté pouť! Dejž Bůh ti brzy ráje dostihnout, kdež mezi svými ctné Ty najdeš místo. Tě Rubeš, Tyl a jiní uvítají, již’s kolikráte v žití oslavil; oč nás jsi tu svou smrtí připravil, za to Ti zlatou korunu tam dají! 140
Mánům Fügnerovým.
Jindřichu, Ty’s neměl ještě jíti, kmene statný, Ty’s moh’ ještě kvésti, vonné květy, zdárné plody nésti, jako sosna hrdé k nebi čníti. Jindřichu, Ty’s mohl ještě žíti, ne slzami rosit naše zraky, na náš blankyt věšet smutku mraky, děsit nás, že věčně budem mříti. Což ten osud, který tebe zlomil, kterýž rakve robiti nám káže, kterýž trudem slabit chce nám páže, myslí snad, že všecky nás již shromil? Myslí on, když kmeny podetíná, že ty celé statné stromy zničil? korouhev že zkázy na nich vztýčil? Či snad na kořeny zapomíná? [141] Půda svatá, na níž kmeny stálystály, vlast to drahá, matka milující, v ňadra vryla kořeny si tlící, aby v nový život zaplesaly. Kmen sic klesl zrádně podeťatý, kořeny však, aj, ty ještě žijí, mstu i život z ňader matky pijí, zbožnou lásku a též zápal svatý. Osude, ty veliký náš vrahu, jenž nás loupíš o nejkrasší květy, jenž nám žalu otevíráš světy, odháníš nás od blahosti prahu – nemni, že nám na vždy odumřeli ti, jež černá tvoje zráda zkosí – muže, kteří národ v srdci měli, také celý národ v srdci nosí. 142
Na oslavu 70. zrozenin otce Purkyně. (Přednášeno v „Umělecké Besedě“.)
I byla matka, kteráž dítek měla jak včeliček a snad i pilných tak; ty všecky milovala stejně pak a nade všemi stejnou pílí bděla. A dítky robily, co každé znalo; to hudlo, ono kreslilo neb psalo a bylo zpěvu dost i veselí v té rodině, vzdor všemu svízeli. Nebylo statku tam sic v hojnosti, co který uměl, tím byl bohat jen; však poklad kryl se tam přec nejeden a zářil matce, dítkám k radosti. Největší skvost pak byl dědoušek sám, ten dobrý stařeček, jenž dítkám všem byl vezdy otcem, bratrem, přítelem tak milým, jako slunko květinám. [143] Onť nejvzácnějším vždy jim hostem býval a ve všech zbožnou úctu, lásku nítil, anť světlem ducha svého všechněm svítil a teplem srdce všecky rozehříval. Když mezi ně co dobrý anjel vkročil, tuť každý zrak se po něm jenom točil a každý zjasnil tvář a spěchal k němuněmu, by pozdrav svůj vzdal starci milenému. A každý rok, kdy dědoušek ten milý svých zrozenin památný slavil den, tuť skromný ples mu k poctě vystrojen a všecky dítky jej pak oslavily.....oslavily... Což není více rodiny ni kmeta? Aj jest! a pakli dítek přání vřelé tak splní se, jak z duše plyne celécelé, toť bude ještě mnohá, mnohá leta. Vžyť dědoušek náš, otec Purkyně, tak vzdorovat zná času zhoubné zlobě, žeť ducha mladistvého chová v sobě a rozmar, s růžemi jenž nehyne. 144 A protož novou slavnost k slávě jeho strojme a v těsný kruh se kolem něho spojme, by Morana, tou láskou naší jata, té hlavy šetřila, jež nám tak svata. By poznal také dědoušek náš drahý, co každý z nás ve hloubi duše cítí, žeť v srdcích našich má on stánek blahý, v němž věčně věkův nepřestane žíti! 145
Ke dni 14.června 1868.
Po dlouhé věky úpěl Israël v poddanství krutém zpupných Faraonů; prsoma bídy dítky napájel a mozolil se v žalných nářků stonu. Již témeřtéměř zoufal, že mu spásy není a že v tom stavu musí zahynout, an v tom uzavřel věčný božstva soud, by konečné mu vzešlo vykoupení. Muž uvědomělý se objevil pojednou v jeho lůně ujařmeném, jenž kruté jeho trýzni ulevil, pozvednuv hlasu svého jeho jmenem, a dokázav mu, čím v pradávnu býval a čím by měl a mohl zase být, jen kdyby ze sna chtěl se probudit a jasným okem v bludný svět se díval.– [146] Po čtyřicet jej roků pouští vodil a jako zlato v plamenu tam tříbil, než otužený v zem jej doprovodil, již v odměnu mu jmenem Boha slíbil. A ukázav mu kraj ten čarokrásný, to sídlo míru, slávy, volnosti, sám odebral se v lůno věčnosti, národa svého pozdraviv den spasný....spasný... *** Tys dosud zde – náš vůdce milený, ač stejným lósem také Tobě přáno zřít jitřenku našeho spasení, jež Tebou z temna hrobu vyvoláno. Tys dosud zde a vstoupíš bohdá s námi v tu budoucnosti zaslíbenou zem, kdež nové žití zkvete Slávům všem, až Šalomounské počnou stavět chrámy. 147
Vitali na uvítanou.
Vítána budiž nám, Vitali slavná! Nechť okouzlí nás poznovu Tvůj zpěv a „Markétčin“ přemilostný zjev, ta bytost její krásná, prostá, mravná. Zjev nám, co zmůže píle neunavná, Ty sladkozvuká filomelo děv, jež zpěvem plašíš zášť i bol i hněv a v rozkoš měníš muka lásky dávná. Ó kdožby nechtěl Tebe poslechnouti, jež zpěvem znáš se modlit, milovat a v sladkém vzdechu duši vydechnouti! Kdož nespěchal by kněžku uvítati, jež v říši zvukův umí panovat a mocně srdcem, duší zachvívati! [148]
Sokolu.
Hoj, Sokole, spěj do výše, k slunci Slávy zapoleť, s blankytné patř světla říše, na ten temný šírý svět; a pak skloň se nad Prahou, nad vlastí svou předrahou. Bystrým letem tuž své síly, bouří sobě cestu raz, byť i hromy vůkol bily, v letu nezlomí ti vaz; ty pak s mužnou odvahou chraň vlast svoji předrahou. Byť i orel hrdopýšek chtěl se vznésti nad tebe, však on za žádný se plíšek nedostane do nebe; ty pak mírnou povahou zdob jen vlast svou předrahou. [149] Vzhůru k boji! Viz krkavce, kroužíť nad svou obětí; strestej loupežného dravce, pomsta buď mu v zápětí; nedej loupit s rozvahou dravcům vlast svou předrahou. Hoj, Sokole, spěj do výše, k slunci Slávy zapoleť, s blankytné patř světla říše na ten temný šírý svět; a pak s výše nad Prahou žehnej vlast svou předrahou. 150
Ke dni 28. září 1867. (Slavnost nalezení Rukopisu Kralodvorského.)
Rozletniž se radost po vší zemi, po vší zemi od radostné Prahy, nebť se slaví den ten srdci všemi, na němž nalezen nám poklad drahý. Zajásej, ty dobrý lide český, zahřmi v duši vraha odvěkého, žeť jsou marny hněvu jeho blesky, marná snaha, zlomit ducha Tvého. Nevykonals velkého Ty činu, jejž by nebyli Ti popírali, ze zásluhy učinili vinu, by Tvé ctnosti roucho roztrhali. Neměls pokladu Ty v země lůnu, aby nebyli jej pokáleli; směle sáhli Ti i na korunu, kterouž králové se Tvoji skvěli. [151] Z drahých památek Tvých otcův slavných ztropili si úšklebné jen smíchy; slavné dějiny Tvé z časů dávných za kacířské prohlásili hříchy; každou stopu bývalé Tvé slávy drzou rukou chtěli vyhladiti; lež a klam a posměch pohrdavý byly rekovnosti jejich štíty. Co Ti svaté jen a milé bylo, ve prach strhli, v bláto pošlapali; na dědičné roli Tvoje dílo ničili a v rumy rozmetali. Každou snahu, každé Tvoje přání v zárodku již vraždili vždy krutě; žádné neznali pak slitování v zlobě své stojíce nepohnutě. A hle, dosud marna jejich snaha, v předčasném by ustlali Ti hrobě; dosud skví se zlatá Tvoje Praha, jak se skvěla v Otakarů době. Dosud žiješ, lide ujařmený, a v Tvých prsou svatý oheň hárá; vazby Tvé až budou uvolněny, pak se zjeví Tvoje síla jará 152 Pak se vzchopíš jako Záboj silný, vystoupíš na skálu mužna činu a co národ svorný, nerozdílný, ztrestáš odvěkého vraha vinu. Pak jim splatíš, co Ti zapůjčili z nekalého osvěty své zdroje – k svatému pak poženeš se cíli s takou pýchou, jaká síla Tvoje. 153
Velký pátek.
Vlast naše velký, tichý chrám, v něm vysoké oltáře a národ v prachu kleče tam na prsa sklání tváře. To ticho dumné, hrobové tak zbožné city rodí, jak tušili by duchové, že Bůh tu s námi chodí. Oltáře velký bílý kříž na černém rouchu kryje a pohnutým kněz hlasem již čte národa pašije. Stranou pak velký, temný hrob své hrůzy rozesílá, pomník to truchlých, dávných dob – hora to kletá, bílá....bílá... [154] Tam národ s čelem zastřeným, s vzdechem se mutným kloní a velkou okem skaleným tu na zem slzu roní. A líbá svatou onu zem a prsty v ní má vryty, jak by chtěl v bolu zoufalém z ní vyrýt poklad skrytý. Již dozněl čtoucího tu hlas a národ ještě klečí; jak by ho nehnal z chrámu čas ni mocné slovo něčí. A klečí v tichém modlení, za slzou slza kane – i čeká, až o vzkříšení též jeho spása vstane! 155
Jaro.
Již prchla zima děsivá a vše se k životu probouzí; zas kyne nová výživa a s ní i výhost bídě, nouzi. Vše žehná krásný Vesny čas a starým žalům dává Vale, vše slunko vítá s plesem zas, i ti, již sedí – – a tak dále. Co’s přinesla tyty, VesnoVesno, nám? Jen květů opět plné nivy, jen rosy vláhu lučinám a v sad i háj ty staré divy? Nač lidstvo čeká po sta zim a nadšeně proč vždy tě vítá, to jediné ty – čim čam čim... s tou písní vrabec dál ulítá! [156] Hle, každá haluz, každý peň se novým zdobí listů šatem, strom volnosti, ten vetchý jen dlí dosud v zimy spánku klatém. Hle, každý květ se otvírá a plným hledí k nebi okem, květ volnosti jen zavírá se děsně v chladu přehlubokém. Jaké to jaro má jen být, kdy volnosti dech na rtech tane, a slovo nechce z krku jít, že neví, co se s ním as stane? Jaká to Vesna, ptám se zas, kdy chladu víc než slunka záře? To jaro, Pane, žádný špás, To vymaž z lidstva kalendáře! 157
Bílá sobota.
Ta doba věru vážná tak, že brání všemu smíchu a mnohý velký darebák se kaje ze svých hříchů. Ba mnohý pyšný farizej se bledým strachem třese, a dobré skutky na prodej, by Boha smířil, nese. Hle! mnohý národ kdesi tam již pod břemenem kříže, jejž na Golgotu vlékl sám, sklesnuv, byl hrobu blíže. A ti, kdož z pouhé lidskosti mu vstáti pomáhali, se za to ve vší skromnosti o jeho roucho drali. [158] Leč o tom těžko šířit slov neb psáti historie, však kdesi tam je velký rov, jenž tajemství to kryje. A nejeden dnes černý šat s oltářů lidstva vlaje; leč těžko o tom povídat – kdož zná pak ony kraje? Dnes velká bílá sobota, toť den s jasnější tváří, nebť prázdna stojí Golgota a slunce opět září. Po krajích pak i dědinách Jidáši teď se pálí, a mnohého snad jímá strach, jenž hledí na to zdálí. Kdy nastane as národům po velkém pátku doba, kdež odevzdá se plamenům špinavých zrádců zloba? Kdy budou moc’ as národy svých Jidášů se zbavit a v jasné záři svobody své z mrtvých vstání slavit? 159
Ke dni 29. srpna 1867.
Co znamená ten hlahol zvonů všech a sváteční ten ruch i život čilý? Toť s nadšením a plesem jásá Čech, že dědičný mu poklad navrátili. A ze všad vybíhá k té cestě zlaté, jíž ubírá se jeho klenot drahý, a slzou vítá ostatky ty svaté se vracející do matičky Prahy! Zda slavnější mu v tomto věku den až dosud vzešel v růžně skvoucí záři? Zda krásnější mu sen byl vyplněn? Kdy blahost vyšší rozjasnila tváři? Co popíráno jemu tolikkrát, proč závistný se vrah naň dosud durdí – zde vidí opět ku Praze se brát to svoje staré svaté „haraburdí!“ [160] Již s cesty, posměchu ty rouhavý a mrzká lži i bídná, slepá zášti! Svůj ukryj vtip a rozum bezhlavý i tupé šípy své v své bídy plášti! Nadarmo hučí zběsilý tvůj vřesk a světu hlásá, že skvost „šiboletem“: Neskalen koruny posvátné lesk, a její sláva dosud září světem! 161
Po válce r. 1866.
Dopadla krůpěj šlechetné té krve, již prolít měli naši synové; my pevně stáli nyní jako prvé a vzdech jen rušil ticho hrobové. My bojovali, jak na Čechy sluší, již pamětni jsou dědův rekovných; my byli Tvými, králi, s tělem, s duší, stojíce v řadách chrabrých vojů Tvých. Leč Štěstěna se od nás odvrátila! Jeť prohráno, co vládou hájeno; nás cizí ruka z pouta vyvětila, jež s nechutí jen bylo snášeno. Teď starý blud se v starou pravdu mění, „že sílu hledat třeba v sobě jen“ – a celý národ volá v zanícení: Kéž z toho jha jsem na vždy vybaven! [162] My nechcem déle cizí barvy nésti; my nechcem hříčkou Teutonie být; my v půdě vlastní chceme růst a kvésti, pod střechou otcův dítkám svým jen žít. My marně zem jsme krví nerosili, nebojovali proti vůli své – nás osud dějin sám pošinul k cíli, a přes náš hrob jen nazpět jíti lze! Ten dobrý duch, jenž řídí světa děje, nadarmo naší krvi nežehnal; teď nové osení se na nás směje a z krajů českých prchá starý žal. My s bolestí jsme dítky oplakali, jež padly pro věc Čechům pracizí; my v svatou otcův zem je zakopali co žertvu za to, klam že vymizí. Duch dějin káže: Vzdej se starých bludů, Austrie mocnať jenom v dítkách svých; spoř sobě již i jim marného trudu vzdajíc se svazků věkem zetlelých. Uvolni pouta, jež nás posud tlačí, učiň, by obdivil se tobě svět; nechť ku předu jen noha tvá teď kráčí – neb přes náš hrob jen možno jíti zpět! 163
Na prahu prvního desítiletí.
Žbluňk! – Zas jeden v lůno minulosti – devátý to s všemi hrůzami; Pán Bůh s námi: Pan Beust nad námi, a my dosud plni bujarosti! Mnohá naděj zatím odekvetla, mnohý „plaisir“ s vodou uplynul, nás však zloba času neodmetla – starý humor dosud nezhynul! Co se vystřídalo konštitucí, vládních systémů a ministrů, kapelníků, trub a registrů do cis, do dis – ticho! páni kluci. My jsme vedli svoji starou dále, koncert náš se cíle neminul: záští vřesk se ozývá nám k chvále – starý humor dosud nezhynul! [164] Dvakrát kryly na bojištích slávy šiky reků padlých rudou zem; dvakrát stejně krutým osudem jiných obětí tu lehly davy. Co jich v chladný stan se odebralo, co jich „skáplo“, pán kdy pokynul! Také nás to mnoho krve stálo, starý humor přec však nezhynul! Velkých věcí pro nás vykonáno, na sta dáno svobod, výsad, práv; financí přetrudný zlepšen stav, žeť jak v divadle „vše vyprodáno“. Celý aparát té naší „říše“ tak se valně k předu pošinul, žeť nám všechněm blahem kručí v břiše – starý humor náš však nezhynul! Nadarmo nás kdos tak ke zdi tlačil, až jsme do Moskvy se dostali. kdežto že jsme trochu výskali, týž nevrle pak se na nás mračil; nadarmo i pro věnce a válce činnost orgánů svých rozvinul – my jsme klidně otáčeli palce, nebť náš starý humor nezhynul! 165 Nezhynul a také nezahyne, dokud jediný tu ještě druh, dokud slovanský v nás žije duch spolu s láskou k vlasti Libušině. A byť se nám tlakem ke zdi tvrdé i proud slzí z očí vyřinul, nezaplaší přec smích s tváře hrdé – vždyť náš humor dosud nezhynul! 166
Staré žaly – nové stesky. (1866.)
Byla jedna matka těžce sužovaná, stíhala ji krutě krutých losův rána. Byla jedna matka s sirotky po boku, s věčným v ňadrech žalem, s věčnou slzou v oku. *** Ještě na té hoře hrobní roste kvítí a již nová bouře v šírou vlast se řítí. Ještě na té hoře krve nach je znáti a již nové proudy musí půda ssáti. [167] Strašlivé se v Čechách rozzuřily boje, padaly jak klasy českých synův voje. Matko milovaná, jaké to máš štěstí, že i za jiného musíš rány nésti? *** Kdybych mohl, vlasti! na ňadru tě skrýti, chtěl bych s tebou odtud daleko zajíti. Jíti tak daleko, až bych došel kraje, kde svobody prápor jasným vzduchem vlaje. Tam bych s ňader složil svoji vlast předrahu a jí v srdce vložil zlatou naši Prahu. 168 Tam bych čárným kruhem drahou vlast obtočil, aby žádný cizák do ní víc nevkročil. *** NelkejNelkej, vlasti drahá, nelkej pro své děti, vždyť se krví jejich chrám tvůj znova světí. Vždyť jimi jen splácíš velké otcův viny, jenž cizáka zvaly v kraje Libušiny. Tiť nemohou v hrobě pokoje dojíti, že chtěli svůj věhlas z cizí číše píti. Tiť nemohou dojít nadzemského blaha, že na Tě poštvali úhlavního vraha. 169
„Bděte a modlete se!”
Kdo z nás se ze sna probudil, protři si oči k prohlédnutí, bys zhoubný sen již zapudil a chápal boží pokynutí, jež nechce, by kdo déle spal, kdy času duch ho volá k činu, by myslil, bděl a pracoval pro národ svůj a pro otčinu. Kdo cítíš boží v sobě dar, bys varyto si ladil k zpěvu, neplýtvej nadšením na zmar pro luhu skvost, pro krásnou děvu. Pro drahou vlast, pro lid svůj drahý nechť píseň Tvá se rozezvučí a v duších budí svaté snahy; a modlit se a bdít je učí. [170] Ne plané pěvců horování, zpěv mužný nechť se již ozývá; ne stesk, že den se k noci sklání, však ples, že zas se rozednívá. Ne na rumech nám lkáti třeba, však stavět znovu, co se boří, a lačným duším lámat chleba a těšit ty, kdož tonou v hoři. My nejsme dosud zničeni, jak bab a škůdců tvrdí skřeky, a ve bdění a modlení nás nezhubí ni vrahvrah, ni věky. Budem-li pilně pracovat na národa té drahé roli, pak mohou nás i bičovat nás žádná rána nezabolí? Jen bděme a se modleme, vždyť bůh i svět se na nás dívá; a v duších svých se nechvějme, že nám se též již připozdívá. Ne slavík to, leč skřivan jest, jenž k zpěvu nás i k činu budí a sílu lije v hrud i pěsť, jíž žádná bouře nezapudí. 171
Koruna sv.Václava.
Koruno svatá, skvoste nejdražší, jejž v sobě chová schudlá Čechů zem, proč chtí tě rváti nám u sporu zlém – proč jmeno tvé je vždy tak postraší? Ty’s jasné čelo Karla zdobila, jenž národ svůj tak vřele miloval, jenž srdcem mu, ne žezlem kraloval, a chtěl, by celá zem to cítila. Ty’s na hrobce svatého Václava spočívala, jak svatý rozkaz zněl; tě český král jen odtud vzíti směl; nebť’s byla našich králův oslava. Proč by’s, anť sobě posvětil tě lid, posvátnou korunou neměla slout, a tatkotakto čelo jasné obejmout Toho, jenž znovu chce tě posvětit? [172] Jen mrzká zášť a závist šklebivá můž záři tvou chtít skalit pochybou, a zhrdati tou lidu oblibou, jenž rád dědictví otců světívá. Vždyť svatá je ta naše půda též, prosáklá krví dědů šlechetných; svaté ty hrobky v chrámech velebných, svatý ten hrad i každá jeho věž. Vždyť svatými jsou nám i řeč i mrav, jež od matek jsme s mlékem ssáli již; vždyť svatý nám je kalich ten i kříž, jenž kdysi čněl nad Taboritů dav. Co naše jest, to směle svěťme jen, byť závist zlá zuřila napořád! Nám svatý buď i Karlotýnský hrad; jeť korunou tou svatou posvěcen. 173
Dvě povídačky.
Jest báje v našem národě, tož pověst známá všude: Až v nejkrutší kdys nehodě vlast naše česká bude, pak svaté vojsko blanické že ze spaní se vzchopí a podle staré „husitské“ zem krví vrahů skropí. A jiná šprýmovnější jest pohádka o Vaškovi, jenž nepřátel nemoha snést pohledu, skryl se v křoví, kdež trpělivě bodat dal se do prsou i boku, až teprv pak je notně spral, když mířili mu k oku!... [174] Když obě tyto pohádky dle sebe položíme, tuť smysl věru překrátký z nich obou obdržíme: Jsmeť národ-Vašek, jenž si ran lecjakých málo všímá a v prsou svých má skalný stan, v němž obří síla dřímá. Až nejkrutší pak bude žal nám v ňadru přehluboko; až vrah, jenž často do nás ťal, nám bude mířit v oko: pak pukne Blaník – naše hruď, a Vašek z nás vyskočí, jenž s nepřáteli – BuhBůh je suď! pak divně pozatočí!! 175
Od Balkánu.
Slyš! Od Balkánu hrůzy hlas a nářek sem zaznívá a volání: „O BožeBože, spas! slyš naše lkání tklivá. Sveřepý Turek poznovu se v slávské krvi myje a v tísni krutých okovů nás pálí, vraždí, bije! Nadarmo stesk náš od věků již Evropou otřásá, přec nekyne ni v útěkuútěku, ni v prodlení nám spása. Nadarmo ruka hledá zbraň ku zoufalému boji: my krvavou platíme daň a Stambul dosud stojí!! [176] Toť je to kouzlo „osvěty.“„osvěty“, jíž Evropa se chlubí, že nešvár trpí prokletý a svaté právo hubí; že těžký kříž nás nechá vléc’ a zmírat hroznou mukou, a k spáse naší nehne přec ni peremperem, ani rukou! Dlouho-li budem bídně mřít v zlých spádech arcivraha? Což marný má náš nářek být a marna naše snaha? Což Evropa se „vzdělaná“ na věky nezastydí a nelidského tyrana ze zdí svých nevyklidí? Drahý je každý okamžik, kdy krve proud jej měří a zoufalý obětí křik zaznívá u Tvých dvéří. Již povstaň, Mesiáši náš, a vyřkni „veto“ svoje; neb čím Ty déle prodléváš, tím těžší pomoc Tvoje!“Tvoje! 177
Z kraje bídy.
Kdo zřít chceš tváře veselé, jen k nám se neubírej, a jsi-li tu, pak nesměle radš oči uzavírej; nebť máš-li jiskru citu jen a útrpnosti v tváři, pak prokleješ ten zrádný den, jenž na náš žal tu září. Zde viz tu ruku zmořenou a chromou od kladiva: chce jevit sílu strojenou, a div, že ještě živa. V ní neproudí ta bujná krev, jež nepokoje plodí; nebť zde ni smíchsmích, ni jarý zpěv, leč tichý pláč se rodí. [178] Kdo zkusit chceš, zda svírat dlaň, či otvírat tu třeba, ten v jednu ruku vezmi zbraň a do druhé – kus chleba. A ta, která víc zrosena i zulíbána bude, ta budiž dále zbrojena na zbojníky ty chudé. O kdo by teď ten zázrak znal: kamení v chleba měnit a slzy, jež tu zrodí žal, v sílící nápoj zpěnit – ten zřel by, jaký duch tu dán v ta zmrzačená těla, až první v tento bídy stán by píseň pozazněla! 179
Co tam vystavíme?
Aj, v Moskvě velká výstava a schůze Všeslovanstva, k níž hledí závist sžíravá s úšklebnou pýchou panstva. Aj, v Moskvě velký svátek jest, jejž matka Sláva slaví, na němž každou svou ratolest na odiv světu staví. První to slavnost rodinná, tak vzácná, velkolepá, že zub svůj brousit počíná již o ni zášť si slepá. Víť dobře, že ten velký čin odpůrci pozatřese, až poslední i Slávy syn se k ňadru matky vznese. [180] Tu světe viz, co Slovan jest, jejž’s nechtěl hrubě dbáti; tu vzdej mu slušnou v duchu čest a uč se ho již znáti. Jeť hrstka ho, věř, nemalá, když bratrsky se spojí, a síla jeho zoufalá, pozdvihne-li se k boji. Nechtěj mu více přezdívat divošstva, zotročenstva; přej volně mu se ozývat na sněmě člověčenstva, a slovem, jež pak provolá. ti vzejde světlo pravé, že studu žár ti zplápolá na líci pohrdavé. My Čechové tam budem též – ne v pozadí snad – státi a velikou tu, bídnou lež na čelo tobě psáti: Žeť zotročilý prý jsme lid a nehodný svobody, že v porobě chcem věčně žít a kulhat za národy. 181 My smutné svoje dějiny tam celé vystavíme, a vyložíme příčiny, proč od věků trpíme. My ukážem ten čistý kov, jenž by se třpytil zlatem, kdyby jej soused Germanov jenž by nepoházel blátem!... My odhalíme závoj ten, jenž starou pravdu kryje, proč Slovan šlapán, utlačen, a přece dosud žije. My ukážem ten velký div: jak „osvěta“ se šíří, a národu, jenž zdráv a živ, se stále v srdce míří. Tak budeme tam všichni stát, kdož Slávy jmeno nesem, a srdečně pak bratru brat pravicí pozatřesem. A neztajíme sobě žal, jenž od věků nás tíží, a v svornosti pak půjdem dál, před níž se svět poníží! 182
Z Kostnice.
Tu stojíme na místě tom posvátném, kde velký Jan náš skonal v plamenech, jsa pravdě věren na poslední vzdech co skvělý vítěz v boji přeudatném. Tu stojíme, kde z oběti své kati nelidský, drzý tropili si smích, když s „bezpečným“ – ó slov těch císařských! jej „glajtem“ ku smrti se jali rváti. Co znamená ta rudá vůkol záře, co vzdechů tichých tajemný ten šum? Toť kletba hrozná vzlétá k nebesům, toť hněvem, studem rdí se naše tváře! Půl páta věku zatím uplynulo, a dosud posměch snáší mučenník a podnes zběsilý sem stíhá křik těch, jichž se světlo dosud nedotknulo. [183] Jak jej zde s tajnou slastí mříti zřeli, tak přejí si, by stál tu národ sám a plamen kol něj šlehal k výšinám a dýmem černým zatměl se svět celý. Jak svatý jeho prach zde rozmetali, tak chtějí zhubit, zničit také nás; jich vzteky staré v nový žár se vzňaly. – A proč ti zlolajci se na nás satí? Proč divým vřeskem volaj: „Ukřižuj!“? Že jako on milujem domov svůj, že jako on chcem světlo pravdy znáti; že jako on chcem lidskosti jen víru a zákon lásky, práva, rovnosti a záři osvěty a volnosti a duhu sbratření a palmu míru!... Toť naše vina, pramen utrpení a všech těch muk, jež jsme již přestáli; proto jsme krváceli, zmírali jak mistr Jan, ten vzor náš převznešený. Však jako jeho paměť požehnanou patero nezhubilo století: – tak z ohně též co fénix vyletí náš národ v nové žití slávy branou! 184
Tam na východě.
Tam na východě rudá zář krvavé věstí žáry a Evropa obrací tvář na děsné ony páry. Co staletí již dřímalo jak blesky v mraku černém, to mocně teď zahřímalo tam v Stambulu zlověrném. Duch dějin spěje času vstříc a k spěchu jej pohání, by srazil již ten půlměsíc, jenž slunci vzejít brání: to slunci blaha, osvěty a posvátné volnosti, jež držel mrak ten prokletý v otrocké podružnosti. [185] I zdvíhá hlavu otrok Sláv a hněvem pěst zatíná; i zdvíhá miliony hlav a lesy rukou vzpíná. K němu se družně staví Řek a sahá ku své zbroji, by staletý vybouřil vztek u turkobijném boji. „Naprej!“ to bouřně hlaholí, „Naprej!“ to v skalách hřímá, až světu srdce zabolí a Turka hrůza jímá. Jen jeden ještě velký boj, jen jednu panychidu a moři musí vrahů voj skrýt hanbu svou a bídu. Již na východě rudá zář krvavé věstí žáry a celý svět obrací tvář na děsné ony páry. Jak bouře vždy se blíž a blíž s Balkánu dolů řítí – jen jeden blesk, a v slunci kříž se nad ním rozesvítí! 186
Memento mori!
Minula doba šumných plesů již a klamných mumrajů i lichých her; princ Carneval již složil vlády tíž a krutá zima prchá na sever. Zem trhá těžké ledu okovy, a volnost hlásá vonný jara dech; dýl starým zlořádům se neshoví – již kaj se, světe, ze svých hříchů všech! Memento mori! Ty, jenž jsi hýřil v teplých loktech žen a rozkoš ze zlatých jsi číší pil, co zatím otrok, v bídu uvržen, za zimy, hladu krutých snášel chvil; ty, jenž jsi lidu pracnou mrhal žeň a porobou mu splácel krve daň, ty na svou spásu v čas se rozpomeň a dějin soudu vzdorovat se chraň! Memento mori! Ty, jenž jsi místo světla jasnoty tmu žalářní se rozšiřovat jal [187] a za neblahé duchů temnoty jen símě zlého bludu rozséval; ty, jenž jsi právo, pravdu, osvětu i každý vznešenější tlumil cit: již na strašnou se připrav odvetu a boha pomsty hleď si udobřit! Memento mori! Vy, kdož jste nečinně se dívali, kdy muka snášel otrok nevinný, kdy lupiči s něj roucho trhali a s jeho otce rvali šediny; vy, kdož jste trpěli, by národu byl národ jiný krutým tyranem a urvav jemu zlatou svobodu jej šlapal v hany blátě hledaném – Mementote mori! Již bledne všech strojených září lesk a zlatých cetek lichá nádhera; již mraky bludu trhá pravdy blesk a hyne lež i klam a pověra. Dohráno! volá mocný času duch – Dohráno! hřmí to v řadě národů – již starý splať nám, vrahu lidstva, dluh a vrať nám světlo – blaho – svobodu. Memento mori! 188
O lásce k vlasti.
Kdys láska k vlasti byla na cestách. Byl svátek všude, kudy bloudila, a truchlo, odkud pryč se loudila, po chatrčích, po vsích i po městách. Tu s jásotem ji vroucím vítali a z palem kvítí, věnce splítali; jinde pak dvéře, okna zavřená hlásala němě, co to znamená. Ona pak s klidným v tváři výjevem nedbajíc šklebného se mračení, v srdcích dobrých budila nadšení a srdce zlá krotila úsměvem. Nebylo chýše, již by minula, ni hradu, byť i hrdý sebe víc; každičký strůmek k srdci vinula a každé dítko políbila v líc. Když pod večer pak zazněl zvonku hlas, za blaho všechněch modlila se zas. [189] Dne jednoho k samému večeru cit bouře prochvěl stvůru veškeru. Za mrakem hnal se mrak a s rachotem snoubil se blesk tu s deště srkotem. Již bouře hrůzy pádí odevšad – nikde pak chýše ani přístřeší; jen tamo na skalnatém návrší v děsivé rumy rozvalený hrad hrdě odráží kruté bouře vztek.– Tam láska k vlasti hledá útulek. Co to? – Ve tmavém koutě věže ochranné dvé ženských postav k zemi skrčených; na bedrách roucho věkem sedrané a výraz bídy v tvářích svraštěných. Ta první temný kryje v oku blesk a v bledé rty své zuby zatíná; svou hlavu hrdě k nebi vypíná a její hlas zní jako kání vřesk. Sotva že lásku k vlasti pozočí, již vztekem šíleným tu vyskočí a děsně sípajíc strojí se šat – by sebe přikryla – jí s těla drát. „Kdo jsi – ?“ – ptá s hrůzy děsné návalem se oběť ubohá – „že tak se ke mně máš?“ 190 Ona pak vzkřikne: „„Ó však ty mne znáš – jáť zášť jsem v boji s Tebou zoufalém.““ „A Ty?“ k druhé se ženě obrací i v ochranu se její potácí – „Kdož Ty jsi, mluv a jak se jmenuješ? Zdaž také ty se na mne hotuješ?“ Ta pak v své hadry hloub se zavine, pryč odvrací se s chladným úšklebem – jen líně ze rtů se jí vyvine: „Jsem netečnost a ciza v srdci Tvém.“ Tu lásce k vlasti bolný z ňader vzdech. zazní a zalká v hradu prostorech. Na prsa ruce složí sobě v kříž a krokem smělým stoupá k ženám blíž; hlasem pak, jenž i bouři přehluší, počne jim takto mluvit do duší: „Proč ženy vy se na mne sápete? Proč chuďas já tak nemila jsem Vám? Snad že své vlasti v srdci nosím chrám? Či snad, že bytost mou nechápete? Ty ženo, jež se záští nazýváš, rci, jaký sen se rodí v duši Tvé, když s temena se hory vábivé v rozkošný ráj mé vlasti podíváš? Rci, zdaž neloudí se Ti v ňadra cit, jak bys se měla v lásku proměnit?“ 191 A mrzká zášť tu prudce odpoví: „„Nemluv mi tak, ty tvore bláhový! Jáť slepa jsem a ráj Tvůj nevidím, ni krásy jeho tobě závidím.““ Netečnost pak se tváří mrzutě a k lásce takto vece nadutě: „Těch rájů v světě víc a kdo je zná, o každém řekne z nich: toť vlast je má! Zem Páně všude jest a vlast je tam, kde chléb a mléko dává půda nám.“ Znovu se chápe slova láska pak: „Nemáš pro krásy rájů mých-li zrak, tuť aspoň slýcháš řeči naší tón, ten lahodný, jak hlahol varyta, jak hromu zvuk, jak tiché harfy ston, v němž všecka mluvy kouzla ukryta? Tuť slýcháš bodrý můj i přímý lid a jeho zpěvnost světem uznanou a jeho sdílnost nepřekonanou i chápavost a moudrý v duši klid. Či také hlucha jsi pro národ můj?“ „„Zadrž – dí zášť – ten chlubný jazyk svůj! Co slýchám já, to zcela jinak zní – řeč lidu Tvého se mi protiví.““ Netečnost ospale pak zabručí: „Tvé mluvě s tíží kdo se přiučí.“ 192 A opět zalká láska k otčině: „Nuž rcete vy mněmně, ženyženy, jedině, proč dlíte v zemi, jižto návidět Vám nelze aniž komu závidět? Proč touláte se mezi lidem mým, jenž mluvou svou je Vám tak protivným? Proč nejdete, anť všude Páně zem, jinde se hnísti v krutém hněvu svém? Proč mne, jenž s chloubou tu se bytuji, ty Vaše děsné stíny stopují? A mrzká zášť odcekne divoce a její hlas jak havran skřehoce: „„My dlíme tu, že nechcem jinde dlít – my Tobě ne – Ty nám máš s cesty jít! Jsiť beztoho jen stvůra strojená, bez podstaty, co fantom mlhový; v Tě věří jenom slepec bláhový, v jehožto hlavě jsi Ty zrozena. Lid nezná Tě a nechce Tebe mít; onť na hrudě po otcích proto lpí, že může z ni si chleba vydobýt. Nad ním Ty mocí žádnou nevelíš, v něj Ty sese, bloudebloude, nikdy nevtělíš; Tyť žiješ jen co přízrak hrobový – a chceš-li o jiném nás přesvědčit, 193 nuž jdi a zavolej svůj zpěvný lid, zdaž na zvolání Tvé ti odpoví.““ A láska v duši své se zatřese a hlavu hrdě k nebi povznese – nemluví již, leč krokem zrychleným, postaví se před hradem zbořeným. – Již ticho všad. – Utichnul bouře jek a hromu rachot v dálných skalinách; již slunce prchlo mraků útulek a zlatou leje zář po lučinách. Zefyr roznáší vůni z kalichů, jež znovu skví se v krásy přepychu a z věži tam, co z vísek šedých hlav, zní zvonků hlasy světu na pozdrav. Tu láska k vlasti rozjaří se v jas a jako stříbra zvon zní její hlas: „Ó jak tu volno ňadrům stísněným! Jak okřeje tu duše sklíčená a v život vzplane naděj zničená! Již bolům ulevte teď písně mým a než se navždy lid můj utiší, nechť pěje se mnou, až je uslyší.“ Pak hlasem tklivým počne píseň pět, jak by ní chtěla skály rozechvět. – – 194 A slyš! Jak prutem by okouzleným v jezera hladinu kdos udeřil a v nesčíslné vlnky rozčeřil je od břehu až k břehům vzdáleným – tak píseň její tichým večerem tu počne znít po kraji veškerém. Tisíce hrdel hlasem po hlasu počne ji zpívat v libém souhlasu a píseň roste jako na vlnách a nové budí hlasy v skalinách. Kdo slyší – trne. – Láska k vlasti pak vítězně nazpět obrací svůj zrak k oněm, jež měla takto přesvědčit. Zdaž budou dosud v koutě svém se krýt? Zdaž ohromil je čarovný ten zjev? Či nezlomen je dosud jejich hněv? Ó nikoliv. – Pozdálí stojí tam němy a studem těžkým zarděny, hle, zášť i netečnost. – Zahanbeny hledí ku dálným vlasti končinám, A jak by je byl stihl Boží soud, již ve prach klesají na kolena – a dál se valí mocný písně proud – a dál jde láska k vlasti vznešená. 195
Zlý démon.
Již tomu řada dlouhých roků, co s trůnu zazněl vládcův hlas: „Chci volného Vám přáti toku, chci blaženější vidět Vás.“ A slovo zůstalo jen slovem a slibem zůstal krásný slib – – My dosud v starém proudu plovem sdílíce němých osud ryb. Co příčinou je toho zjevu? ký mráz ten něžný zhubil květ? Co z daru učinilo plevu, již bez škody lze vrátit zpět? Jeť démon to, jenž dráhnou dobu již vládne naším osudem a pro jehožto černou zlobu my nikdy šťastni nebudem. [196] U trůnu stojí zlý ten rádce a provádí svůj pekla um; jeť ohavný to věru zrádce a sluje: záští k Slovanům. Byť požehnání slova zněla k nám s trůnu v lásky nadšení, prv nežli k cíli doletěla, on v zlou je kletbu promění! Nadarmo úpí lid slovanský, žeť nesnese již břemen tíž, nadarmo vzývá soucit panský, by k němu sklonil sluchu blíž. Ty nářky jeho démon krutý vždy bouří hany přehluší a v hněvu stojí nepohnutý, jejž ani peklo netuší. A proto naděj za nadějí si včasnýv časný hrůbek ulehá a proto dále nářky znějí a kletba kol se rozléhá. Kdo netvora as toho zničí, jenž v svobody nám brání chrám? Jsme národ tichý, holubičí a protož pomoz Pán Bůh sám! – – 197
Fueramus Austria quondam!
Tak tedy už ani vysloviti nesmí se Tvé druhdy „slavné“ jmeno; na vždy ve hrob má se ponořiti, na věky být mrtvo, neslyšeno! Ty, jenž’s dle proroctví neklamného „poslední být měla na tom světě“, dočkala’s se záhy konce svého, zničena jediným „Teremtete!“ Kde jsou svědci bývalé Tvé slávy, pomníky kde velikých Tvých činů? Kde jsou praotců Tvých moudré hlavy? Kde je věrnost, oddanost Tvých synů? Polovice v bídě, v poutech heká, druhá nechce Tě už více znáti. Jsi jak chudá, vedrem vyschlá řeka, ježto ve vlastním se bahně tratí. [198] Nadarmo jsi Maďarům vše dala, aby Tebe trochu rádi měli; nadarmo jsi všecko vyprodala, aby oni nouzi netrpěli. „Cis“ jen ještě z té Tvé slávy zbývá, nejvěrnější z „věrných“ synů dcera; až i ta Ti „Amen“ odezpívá, pak – „Ofelie, jdi do kláštera!“ 199
Čert Němcem.
Ve psí Lhotě u Podola od Ďáblovic v rovné čáře sedí v panském pivováře čtyři páni kolem stola: kmotr kovář, Martin z fary, starý kantor a „pan starý.“ Že se hraje, to je jasné – čas je zlý a svět se točí, kantor také rád si smočí, nad tím nikdo neužasne. Ni to není původní, že se hraje „národní.“ Při „barvičce“, to však jisté, kde se lže a švinguluje, ouskok jen a zrada kuje, šibalství provádí čisté, musí – kdož by chtěl se smát? sám pan ďábel pomáhat. [200] Také zde u našich pánů, v ctihodném tom hráčů kole, sedí v šedé kamizole pan Mefisto při svém žbánu a pohání učitele, aby na ně lípal směle. Že však hra jej málo baví, hledí jinak čas si krátit; nudné ticho hodlá zvrátit zvolav: „Němci ať jsou zdrávi!“ při čemž tvrdí na svou čest, sám že také Němcem jest. Dokazuje, jak co živi s Němcem vezdy svorni byli, pivo pili, Čecha bili, jiné prováděli divy, a jak sám pán Göthe chtělchtěl, by čert u nich zdomácněl. Konečně prý z útrpnosti musí také Němcům přáti, jež prý Čech v jich právu krátí, tropě samé nezbednosti. Kam prý by tu srdce dal, aby se jich neujal? 201 „I toť aby tisíc facek do tebe, ty černá feno! Takhle hanit Čechů jmeno! Hoši, kde je ňáký klacek? Střežte dvéře, okna, strop, já si vezmu čerta hop!“ Slovo, skutek, jedna doba; kmotr kovář nerad káže, a ta jeho česká páže také není žádná droba. Co on chytne, věřte směle, málo kdy to pustí celé. V jeho rukou chudák ďábel po čertech měl malou vůli, ba už myslel, že je v půli a že skončí à la Abel. Prosil, kňučel, pištěl, řval, by se mu již pardon dal. Když ho kmotr pustil z rukou, hekal jako před nemocí, proklínal den této noci, dokládal se boží mukou, že než dojde zdraví květu, čtvrt roku dá pokoj světu. 202 Také držel vskutku slovo. Tři měsíce bez ustání ty kovářské hojil rány, než navštívil svět na novo. Od těch dob pak mračí tváře na Čechy i na kováře. 203
Divoké znělky.
I. Kup si brejle, světe krátkozraký, abys viděl vlastní nahotu, kteráž nenávidí žebrotu, svou pak bídu v černé kryje mraky. Kéž mám na tě Davidovy praky, bych tvé lebky rozbil nicotu, odkryl temnou onu prázdnotu, před niž věsíš erby své a znaky. Běda, kdo se dává osloniti planou září klamných lesků tvých! Onť ti musí věčně otročiti. Já tvým bleskům musím se jen smáti; dotknou-li se slabých zraků mých, musím jak po křenu zaplakati! [204] II. Maluj straku, jež se září hravou na svobodu strojí změniti, jejíž duši nelze spatřiti pro pestrotu těla proměňavou. Onať musí na vše kývat hlavou, k úsměvu se stále nutiti, k lidu láskou čistou svítiti, nikdy nezjevit však tváři pravou. Nešetř při tom pentlí na okrasu, vem si třebas barvy duhové, a pak kvítí věků všech a pásů. K tomu všemu vdechni šlechetenství německého tahy kouzlové – máš ji – aspoň v chudém podobenství. III. Kdysi šel si Adam pro vodu, u studánky lehl si a spal, a než vyspal se a opět vstal, měl tu ženu bez všech úvodů. 205 Taktéž stalo se i národu, jenž byl dlouho v snu si hovíval; konečně když oči otvíral chtěje vstát – hle – měl tu svobodu! Adam překvapen hned láskou chytil k spanilé té dceři ze žeber, že mu z ráje pomůže, necítil. Národ pak se líně poobrátil, třikrát zívnul na nejkrasší z dcer a zas do propasti snů se zvrátil! IV. Hoj, co se to v světě nyní děje? Vše se mele, na rub obrací, tam se s Rusem perou Poláci, tu žid Němci ku pomoci spěje. Maďar se tu Rakušanu směje, na nějž sehnali se Prušáci; tam se Turek nazpět potácí, těžce ubit Kandiota kleje. 206 Hura! to je tanec prostomilý! když se začne takováto hrát, pak se bystří mysl, tuží síly. Všem těm práčům dávám absoluci! Budou-li se celou zimu prát, plavem z jara v samé – konštituci! 207
Moldánky.
Mne božstvo na svět vyhnalo, bych pitomě tu bloudil, z křaplavé lýry citů svých mrzuté zvuky loudil. Osud se na mne ušklíbá, slunce mi svítit nechce – těžce musím tu pracovat a jíst a pít jen – lehce. K tomu mám stále poslouchat, že huňatá jsem hlava, čímž řiďounkým se vláskům mým veliká nečest stává. S němci i slepci musím se stále zlobit a klíti, a k tomu vodu barvenou na místě piva píti. [208] Ďas aby již ten život vzal! A pak má člověk zpívat! Hlady a dlouhou chvílí již nestačím ani zívat. Jen kdybych moh’ ten čas zabít, pak by mi lépe bylo; potom tak ňákou subvenci – ó – pak by se to pilo! *** Když se tak někdy pod večer, na hvězdy s půdy dívám, jak plují tiše blankytem – tuť obyčejně zívám. A zívám tak, až v očích mých se počnou slze chvěti, i zavru je a vidím, jak letí drak na koštěti. A když za hory zaletí, vyskytne se zas jiný, i hrůzou se tu zahalím se skrčiv do peřiny. 209 A tu se mi pak ve snu zdá pořád jen o tom draku – – Štěstí, že nejsem ženatý, bylo by po přízraku! *** Až jednou skončiv žití pout, jsa hotov s marcipánem, natáhnu svoje kamaše, přestav být pozemšťanem – Pak, prosím, kupte velký sud a na hrob mi ho dejte, a skromnou moji mohylu mi chmelem posázejte. Abych se aspoň po smrti s tím přítelem svým shledal, jejžto jsem celý život svůj nadarmo v pivě hledal!... 210 OBSAH.
I. Básně různé. Mladý básník7 Mé Muse9 Neznámé11 Nejkrasší kvítí13 Má milá14 Maryšce16 Triolet20 Jak já bych miloval22 Bázliví milenci24 Ta láska!25 U jezera27 Květy30 Křížek po matince34 Divoká poesie37 Květ na drátu39 Pomněnky41 Znělky46 Mým přátelům53 Sny a skutečnost56 Oblak59 Chudobky62 Našim horám64 Rodinná kronika65 Vznešená idea69 Chudí duchem72 Mému národu75 Veliký učenec76 Můj sen79 Našemu lidu83 České omladině85 Celému světu88 Zlatá Praha91 Panstvu94 Boj titanů98 Smrt genia103 Hlasy lidu: Hadrnice111 Zametač113 Dělnická115
[211] II. Básně příležitostné a časové. Proslov k slavnosti 300Ieté památky zrozenin Shakespearových121 Proslov k slavnosti Dante-ově v „Umělecké Besedě“129 Proslov k památce Tylově dne 3. února 1866131 Proslov k slavnosti svatojanské l. P. 1868134 Heřman Přerhof139 Mánům Fügnerovým141 Na oslavu 70. zrozenin otce Purkyně143 Ke dni 14. června 1868146 Vitali na uvítanou148 Sokolu149 Ke dni 28. září 1867151 Velký pátek154 Jaro154 Bílá sobota158 Ke dni 29. srpna 1867160 Po válce r. 1866162 Na prahu prvního desítiletí164 Staré žaly – nové stesky167 „Bděte a modlete se!“170 Koruna sv. VáslavaVáclava172 Dvě povídačky174 Od Balkánu176 Z kraje bídy178 Co tam vystavíme?180 Z Kostnice183 Tam na východě185 Memento mori!187 O lásce k vlasti189 Zlý démon196 Fueramus Austria quondam!198 Čert Němcem200 Divoké znělky204 Moldánky208
E: sf; 2004 [212]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Züngel, Emanuel; Stýblo, Bedřich
(Nákladem vlastním. Kněhtiskárna B. Stýbla.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 212

Věnování: Vilímek, Josef Richard
(Svému commitilionu na kolbišti českého humoru, panu Josefu Richardu Vilímkovi, majiteli „Humoristických Listův“ a spisovateli českému, na důkaz staré kollegiálnosti připisuje spisovatel a vydavatel.)