Bílá sobota.

Bílá sobota.
Ta doba věru vážná tak, že brání všemu smíchu a mnohý velký darebák se kaje ze svých hříchů. Ba mnohý pyšný farizej se bledým strachem třese, a dobré skutky na prodej, by Boha smířil, nese. Hle! mnohý národ kdesi tam již pod břemenem kříže, jejž na Golgotu vlékl sám, sklesnuv, byl hrobu blíže. A ti, kdož z pouhé lidskosti mu vstáti pomáhali, se za to ve vší skromnosti o jeho roucho drali. [158] Leč o tom těžko šířit slov neb psáti historie, však kdesi tam je velký rov, jenž tajemství to kryje. A nejeden dnes černý šat s oltářů lidstva vlaje; leč těžko o tom povídat – kdož zná pak ony kraje? Dnes velká bílá sobota, toť den s jasnější tváří, nebť prázdna stojí Golgota a slunce opět září. Po krajích pak i dědinách Jidáši teď se pálí, a mnohého snad jímá strach, jenž hledí na to zdálí. Kdy nastane as národům po velkém pátku doba, kdež odevzdá se plamenům špinavých zrádců zloba? Kdy budou moc’ as národy svých Jidášů se zbavit a v jasné záři svobody své z mrtvých vstání slavit? 159