Neznámé.

Emanuel Züngel

Neznámé.
Ty’s na jezeře vlnka houpavá, jež vlhkým rtem svým líbá břehu tvář; v Tobě se slunce jasnost blysknavá, v Tobě se hvězd kmitavost míhavá i bledé Luny bledá zračí zář. Ty’s na jezeře vlnka houpavá – vlhké je oko Tvé i bleda tvář. Ty’s libý větru vánek s večera a vonný jest Tvých růžných rtíků dech; v něm lípy květů vůně veškerá, v něm čtverolístků luzná pověra i šumný chlad, jenž hraje v topolech. Ty’s libý větru vánek s večera a vábný jest Tvůj šum i tichý vzdech. [11] Ty’s tiché písně tichým ohlasem; tu vesele, tu truchle zaduníš a tajnou báji kryješ v tónu svém. Jak harfy zvuk, jenž zmlkne před časem, Ty srdce bolným citem roztlumíš. Ty’s tiché písně tichým ohlasem – ó rci, zdaž písni mé i rozumíš? 12