Jak já bych miloval.

Emanuel Züngel

Jak já bych miloval.
Já kdybych děvu miloval, netrápil bych se mnoho; šel k ní bych hned a jí se ptal, zdaž ráda má již koho. A kdyby řekla: ještě ne – tuť v ňadra bych si sáhl. „Zde máš to srdce svraštěné, jímž po Tobě jsem práhl.“ Já nelkal bych ni háji tam, ni Luně věčně bledé; nelkal ni k hvězdným výšinámvýšinám, ni ku skalině šedé. Nač lkáti? Láska blažit má, víno – ne slzy – píti! Buď vem mne, dívko škádlivá, anebo – nech mne býti! [22] Kdybych pak děvu milostnou nalezl k lásce svojí, jež s tváří by mi radostnou zašeptla: já jsem Tvojí! Pak v lásku bych se rozeplál jak bujné stepi žáry, a v lásce té bych věren stál jak nad jezerem páry! Stal bych se lásky anjelem a ďáblem žárlivosti; stal bych se bratrem, přítelem i chotěm té bytosti. Běda pak, kdyby syčelo mi cos v tom lásky tónu – tuť zuřil bych jak Othello, když vraždil Desdemonu! Já kdybych děvu miloval, předc trápil bych se mnoho; ba láskou bych se pochoval! A protož – nechme toho! 23