Oblak.

Emanuel Züngel

Oblak.
Plyne oblak, plyne po nebes hladině. Co as v sobě kryje – kdož to tuší, čije? Snad v něm anjel letí se zlatou perutí; nese lidstvu spásu, blaho, mír a krásu? Či to války běsi znovu lidstvo děsí, vlekou mor a hlady s sebou světem všady? Nese jemnou vláhu sprahlým květům k blahu – či snad sadům v bědu zhoubné spousty ledu? [59] Prodere se z něho slunka svit zlatého – aneb rudé blesky na klikaté stezky? Vyjasní nám v záři bledé Luny tváři – či ji zastře stínem děsným nad zločinem? Miláčku snad v dálný kraj vzdech nese žalný – aneb synu sladký pozdrav drahé matky? Co as trousí v letu? Vůni vzácných květů – či snad teplou krví synů zemi mrví? Co as viděl horem? bratry mroucí sporem, či spíš blahou shodu mohútného rodu? 60 Co as slyšel v spěchu? Nářek bolných vzdechů – či spod blaha věnců jásot uvolněnců?... Plyne oblak, plyne po nebes hladině. Co as v sobě kryje – kdož to tuší, čije? 61