Znělky.

Znělky. Znělky.
I. Svatý chráme chrabrých Slávy reků, jenžto hrdě pneš se ku hvězdám, na prahu Tvém nyní žalně lkám: zbav mne krutých Teutonie vzteků! Duše má se hrozí oněch jeků, ježto marně uchem polykám; jazyk můj se strachem svíjí sám, nemaje proti těm jedům léků. Protož v tvoji prchám ve svatyni – „Pomiluj!“ mi z prsou mroucích zní; promluv ke mně zvukem slovanštiny! Však co to? I zde již jazyk jiný? Zdaž duch můj neblahý sen to sní? K vlasti jda přišel jsem do ciziny! [46] II. Svatou, bratři, lásku v srdcích mějte k svaté matky Slávy rodině; varujte se zrády zločinné, vrahům vlasti mečem zamávejte. Choutkám cizím v srdcích výhost dejte, chraňte slabosti se nečinné, statně pak až k smrti hodině pracuje a hlasné písně pějte. Pak vás nedotkne se ona zloba, ježto Slávy synům chce se smát, nestihne vás smutná Romy doba. Jako mocné nebetyčné skály v srdci Evropy budete stát, zdrhat těmi, kdož se Slávům smáli! III. Velká kniha chová lidstva děje, jižto povždy anděl otvírá, pakli zrádce zločin zapírá, nad nímžto se božstvo hrůzou chvěje. 47 V knize té se každé jméno skvěje; i toho, kdo v míru umírá, i koho mrak pekel zastírá, prv než hrobem k věčným soudům spěje. Třeste se, kdož vinu v duších máte, a byť líce kryl vám věčný sníh – studem pak i hanbou zčervenáte! Viny vaše buďtež pochovány v hloubi prsou třikrát zvražděných – v knize dějin budou předce psány! IV. Mluvy naší moc se jasně jeví, antě brzy sladce šveholí, brzy jako hromy hlaholí, lká a opět nic o nářku neví. Jako žalné filomely zpěvy slzu rodí, duši zabolí; a hned zas s giganty zápolí v ňadru každém budíc vztek a hněvy. Mocná jesti mluva naše česká, anť tak sladce, dojímavě zní, jako haref znění nadnebeská. 48 Mlčí-li, i hadům syčet přáno; když však zazní zpěv náš líbezný, hned je černé haně odzpíváno. V. Trojí mluvou Tobě říci dáno, co Tě bolí, proč Tvé srdce lká, za čím spěje noha těkavá i co v hloubi duše uschováno. Slovem Tobě sladce šeptat přáno, když se Ti o ráji lásky zdá; když pak velí doba rozhodná, můž’ být slovem také zahřímáno. Zpěvem můžeš tíseň vysloviti, jež Ti teskně ňadra sužuje, zpěvem žal i blaho projeviti. Když pak slovem, písní nelze lkáti, tuť to tichá slza žaluje, že Ti nechce nebe míru přáti! 49 VI. Na hřbitov jdi, koho bol pohání, mezi hroby jdi si poplakat; tamť chodí i žal i blaho spat, tam se mír nad každým snilcem sklání. Slyšíš tiché, šumné ono vání, jež ti spěje líce zulíbat? Slza zůstane ti v oku stát, naslouchajíc duchů šepotání. Ti, jenž v žití vedli boje mrzké, jenžto znali krutý jenom vzdor, sešli se sem v lásce ve bratrské. Snilcové ti dobrou shodu znají; zde nevládne žádný synův spor, anť zde všickni jednu matku mají. VII. Srdce lidské chová v sobě světy; v něm buď peklo jen se zrcadlí, aneb ráj se kryje nesvadlý, slasť a ples i temné hrobní květy. 50 Onoť jako orel bystroletý brzy v nadehvězdných sférách dlí; brzy opět jako poutník mdlý pokulhává s stoletými kmety. V něm i blankyt kdys se v chmúry halí, v nichž se slza kryje, kryje blesk, jenžto ráje v šedé rumy valí. Když pak slunce v něm zas pozasvitne, tuť to hlásá jasný oka lesk, že jsi šťastno, srdce nevyzpytné! VIII. Anděl s tichou zasmucenou tváří stojí u toho, kdož umírá; oko své on o zem opírá, v němžto věčná hvězda míru září. Jeho netknula se zhouba stáří, ačtě smrt sám v ňadru zavírá; onť jen perutí svou zastírá ty, jichž život zloba času zmaří. Ó jak krásný jest ten anděl smrti, jenž tak klidně u lože jim dlí, ač jim mnohdy ráje v rumy drtí! 51 Byť pak milo v žití potrvati, u Tebe, ty tichý anděli, chtěl bych sterou smrtí umírati! IX. Chrámem svatých tajů jesti panna, v němžto božstvo rádo přebývá; kdež se ona perla ukrývá, jež má nebi býti uchována. Jí jest krása nebes duchů dána, čarovnou jež mocí vábívávábívá, a předc zbožnou úctou velívá, kdy se blíží zpupnost odhodlaná. Věčný mír jí z temna očí září, čarovná se, božská kryje báj za tou jasně usmívavou tváří. Ó jaks krásna, kněžno dívčích ctností! Tebou zkvítá ideálů ráj, v němž se skvíš s andělskou minulostí! 52