Proslov k památce Tylově dne 3. února 1886.

Proslov k památce Tylově dne 3. února 1886.
Herečka.
Aj, proč’s tak zamyšlena, Thalie? Zpomínáš zašlých časů snad či těch, kdož žili v nich – jež mohyla kryje? A za kým spěje hluboký Tvůj vzdech? Thalia.
Zpomínám zašlých dob těch neblahých, kde hrstka jenom mužův předrahých mně zemdlené a chudé poutnici hledala koutek v teplé světnici; kde hrstka mužův těch tak nadšených podala sobě rukou sbratřených a neustala dříve v úsilí, až rozbila mi stánek přemilý. Bylo to tam – to jméno v duši ples [131] i zármutek budí neskonalý – dům ten, jenž kryl můj stánek bývalý, ten stojí dosud starým jmenem zván! však kde je, kde, můj Josef Kajetán? – – (Odmlčení.)
Ta slza, jež mi s oka k ňadrům kane, nemůže zcelit srdce rozervané, pro drahou hlavu tu jež hubí žal. Kdo jako on mne v světě miloval? kdo jako on tak pro mne sbíral, snášel, a nadšením svým jiné též unášel, by v skrovný chrámek můj a svatyni přinášeli svůj poklad jediný? Osud mu trpký hodil k nohoum lós a mnohá strast mu žití zkrátila; však kdy-li lásku jeho zvrátila? kdy píli jeho viděl klesat kdos? Zdaž ústrky neb posměch rouhavý jej chutě zbavily neb odvahy a naučily ruce v klín jej klást a nepracovat pro tu drahou vlast? Zdaž osud zlý se na něm dochoval, aby jí byl kdy méně miloval? A jeho díla, „kusy srdce jeho,“ zdaž zapřely kdy mistra šlechetného, 132 jenž co měl v sobě velkých, krásných citů, vetkal je v ně jak hvězdy do blankytu? A muž ten nad jiné mi vzácný, drahý, jenž potem skrápěl chrámu mého prahy, dnes živě tak se na mysl mi staví, jakby chtěl lkát, že zemřel bez oslavy! Ó nikoliv – já vděčnou slzou rosím tu jeho mohylu, a jak on mne, i jeho stále ve svém srdci nosím. Herečka. V sloup chrámu Tvého vryl on jméno své tak hluboko, jak v naše ňadra jen. Zde pomník pevný jemu postaven; nebť dokud ty zde budeš stánek míti, bude i Tyl náš v slávě tu se skvíti! 133