Květ na drátu.

Emanuel Züngel

Květ na drátu. Zpomínka z plesu. (Improvisace.)
Na drátu květ – jaké to sloučení smrti chladné i ohně života! Odebrán zemi, v nížto rozkvétal, pozbaven větví, pně i kořenů, jimiž se život lil mu do útroby, na drátu teď,teď jak hlava krvavá na píce Janičara nabodnut, úšklebně hlásá světa skončení! K němu do sítě z drátu vpletena jest myrta zelená, z níž svatební i smuteční se vínky splétají. A dárek ten s milostným úsměvem mněmně, žebronižebroni, jste, slečno, podala. Odpusťte, že jej s tichým zachvěním vracím zas Vám, nemoha patřiti, jak hyne krutou rezu nákazou. Nechciť, by stínem byl na obraze, [39] jenž dosud čist se v mojí duši kryl. Na drátu květ – toť můž’, hle, srdce být, jež něžnému jsouc citu uzavřeno, vlastní se bezcitností rozžírá. Na drátu květ – toť můž’ i duše být, jež bez víry a lásky doufá předc ve světě víry, lásky naleznout. Na drátu květ – toť může děva být, jež lásky neznajíc předc plameny její ve srdcích jiných rozžžíná, jak Nero kdys, chtě vidět v ohni Řím. Ó běda srdci, duši, děvě té, na drátu jež se květu podobá! – – Nevím, zdaž dar Vám jeden vraceje druhého tím se hodna učiním; leč prosím předc – jiný-li máte květ, pak račtež zaň si tento vzíti zpět! 40