Květ na drátu.
Zpomínka z plesu. (Improvisace.)
Na drátu květ – jaké to sloučení
smrti chladné i ohně života!
Odebrán zemi, v nížto rozkvétal,
pozbaven větví, pně i kořenů,
jimiž se život lil mu do útroby,
na drátu teď,teď jak hlava krvavá
na píce Janičara nabodnut,
úšklebně hlásá světa skončení!
K němu do sítě z drátu vpletena
jest myrta zelená, z níž svatební
i smuteční se vínky splétají.
A dárek ten s milostným úsměvem
mněmně, žebronižebroni, jste, slečno, podala.
Odpusťte, že jej s tichým zachvěním
vracím zas Vám, nemoha patřiti,
jak hyne krutou rezu nákazou.
Nechciť, by stínem byl na obraze,
[39]
jenž dosud čist se v mojí duši kryl.
Na drátu květ – toť můž’, hle, srdce být,
jež něžnému jsouc citu uzavřeno,
vlastní se bezcitností rozžírá.
Na drátu květ – toť můž’ i duše být,
jež bez víry a lásky doufá předc
ve světě víry, lásky naleznout.
Na drátu květ – toť může děva být,
jež lásky neznajíc předc plameny
její ve srdcích jiných rozžžíná,
jak Nero kdys, chtě vidět v ohni Řím.
Ó běda srdci, duši, děvě té,
na drátu jež se květu podobá! – –
Nevím, zdaž dar Vám jeden vraceje
druhého tím se hodna učiním;
leč prosím předc – jiný-li máte květ,
pak račtež zaň si tento vzíti zpět!
40