Chudobky.

Emanuel Züngel

Chudobky.
Vlasti, matko drahá, jaks mi povždy mila, věru jakobys mi vším ve světě byla. Roditelkou, otcem, přítelkou i milou, bratrem a i sestrou dobrou, účinlivou. Kdybych, po čem toužíš, moh’ Ti, vlasti, dáti, chtěl bych širou pouští za tím hned se hnáti. Chtěl bych hory slézti, v moře hloub se sklonit, jen abych neviděl Tebe slzy ronit. [62] Jak jsi krásna, vlasti, jako zemské ráje; svatobory Tvoje šumí dávné báje. Šumí o těch dobách slávy, lesku, blaha, v nichž se zářívala staroslavná Praha. Planinami Tvými šedé táhnou stíny, lkají jako vzdechy krásné Melusiny. Lkají pro Tvé syny padlé i žijící; pro zemřelé – reky, pro žijící – spící. Nechme zemřelých však v chladných hrobech spáti, nebť by svět se třásl, kdyby měli vstáti. Nechme i žijících tiše spočívati, snadže se jim bude o svobodě zdáti. 63