Boj titanů.

Boj titanů.
Jest dosud noc nad Evropou, ač světel dost i hvězd tam svítí, mnohý se požár časem znítí s rudou se měře potopou. Jest dosud noc nad Evropu, ač zlaté trůny jasně září, ač kopí lesk se po nich tváří, přilbou je kryje bezstropou. Ne na nebi však noc to čirá, leč v duších, jež se skvíti chtějí, jež světu vládnouti si přejí a slouti pány Všehomíra. Na Montblancu v půlnoční čas dva titáni boj krutý vedou; z nich prvý má již hlavu šedou a vterý bujný plavý vlas. [98] Čas drahný jeden pelech měli a mladší starším mnoho zkusil, jenž všemožně jej týral, dusil, naň čině úrok vezdy smělý. Že na něm vše již bylo staré, jal se jak úpír krev mu píti; chtě omladnout a dále žíti posilen z jeho šťávy jaré. Druh mladý dlouho toho nesl boje se boj s ním podniknouti: dal přirvat se i odkopnouti, aniž byl po staletí hlesl. Druh mladý znal té křivdy tíži, však vzdechy jen si ňadrům levil, jen v hloubi oka hněv svůj jevil, jenž značil, že se bouře blíží. Tu konečně, kdy starce vina jak víno z číše překypěla, se srazila jich mocná těla; a bojem jich se chví krajina. 99 Jak mraky dva se s divým vztekem na sebe vrhli smělci oba; chrapotem soptí starce zloba a mládce hněv přehrozným jekem. Montblanc se ve svém nitru chvěje z pádného titánů kročeje a orli, v dál jenž uletují, si s hrůzou o tom vypravují. „Mně vzdej se již; mámť staré právo, bych nerozumu Tvému vládl, na bedra Tvá své břímě kladl a činil, co ti, hlupče, zdrávo.“zdrávo. „MněMně od bohův ta moc jest dána, já za vládce jsem stvořen Tobě –Tobě – “ „„Ne všakvšak, bys vládl mně jen v zlobě a zničiti chtěl mne – titána! „„JižJiž mně se vzdej – jsemť starší silou a ducha bystrostí já čilou. Tys vetchý koráb v světa moři, což v krátce poznáš k svému hoři.““ 100 V odpověď na to stařec krutě své drápy zatne v mládce tělo; ten hrdě své pak vztýčí čelo a v boji stojí nepohnutě. Zlý kmet se všakých chápe zbraní, by soka svého k zemi sklátil; již dýku břitkou naň obrátil, již úskočně prv skrýval v dlani. Leč titán mladý, jak by v krvi své vlastní zvyklý byl se brodit, v boji, jímž chce se osvobodit, vždy znovu jeví zápal prvý. A každou ranou, v každém tluku, jež vzduchem vede rámě prosté, mladistvá jeho síla roste a soku slabí dech i ruku. Nadarmo v železné své spáry ten vpouští hněvu svého jedy: zdá sese, že válčí naposledy ten titán zlostný, titán starý... 101 Montblancu čelo sněhobílé počíná rdít se září rudou; snad kmetovou to krví chudou, či z mládcovy to krve čilé? Nad Montblancem den mladý vstává a s jasnou rozhlíží se tváří – Komu as k vítězství zazáří v boji, jenž dosud neustává?... 102