Jest dosud noc nad Evropou,
ač světel dost i hvězd tam svítí,
mnohý se požár časem znítí
s rudou se měře potopou.
Jest dosud noc nad Evropou,
ač zlaté trůny jasně září,
ač kopí lesk se po nich tváří,
přilbou je kryje bezstropou.
Ne na nebi však noc to čirá,
leč v duších, jež se skvíti chtějí,
jež světu vládnouti si přejí
a slouti pány Všehomíra.
Na Montblancu v půlnoční čas
dva titáni boj krutý vedou;
z nich prvý má již hlavu šedou
a vterý bujný plavý vlas.
Čas drahný jeden pelech měli
a mladší starším mnoho zkusil,
jenž všemožně jej týral, dusil,
naň čině úrok vezdy smělý.
Že na něm vše již bylo staré,
jal se jak úpír krev mu píti;
chtě omladnout a dále žíti
posilen z jeho šťávy jaré.
Druh mladý dlouho toho nesl
boje se boj s ním podniknouti:
dal přirvat se i odkopnouti,
aniž byl po staletí hlesl.
Druh mladý znal té křivdy tíži,
však vzdechy jen si ňadrům levil,
jen v hloubi oka hněv svůj jevil,
jenž značil, že se bouře blíží.
Tu konečně, kdy starce vina
jak víno z číše překypěla,
se srazila jich mocná těla;
a bojem jich se chví krajina.
Jak mraky dva se s divým vztekem
na sebe vrhli smělci oba;
chrapotem soptí starce zloba
a mládce hněv přehrozným jekem.
Montblanc se ve svém nitru chvěje
z pádného titánů kročeje
a orli, v dál jenž uletují,
si s hrůzou o tom vypravují.
„Mně vzdej se již; mámť staré právo,
bych nerozumu Tvému vládl,
na bedra Tvá své břímě kladl
a činil, co ti, hlupče, zdrávo.
Mně od bohův ta moc jest dána,
já za vládce jsem stvořen Tobě – “
„„Ne však, bys vládl mně jen v zlobě
a zničiti chtěl mne – titána!
Již mně se vzdej – jsemť starší silou
a ducha bystrostí já čilou.
Tys vetchý koráb v světa moři,
což v krátce poznáš k svému hoři.““
V odpověď na to stařec krutě
své drápy zatne v mládce tělo;
ten hrdě své pak vztýčí čelo
a v boji stojí nepohnutě.
Zlý kmet se všakých chápe zbraní,
by soka svého k zemi sklátil;
již dýku břitkou naň obrátil,
již úskočně prv skrýval v dlani.
Leč titán mladý, jak by v krvi
své vlastní zvyklý byl se brodit,
v boji, jímž chce se osvobodit,
vždy znovu jeví zápal prvý.
A každou ranou, v každém tluku,
jež vzduchem vede rámě prosté,
mladistvá jeho síla roste
a soku slabí dech i ruku.
Nadarmo v železné své spáry
ten vpouští hněvu svého jedy:
zdá se, že válčí naposledy
ten titán zlostný, titán starý...
Montblancu čelo sněhobílé
počíná rdít se září rudou;
snad kmetovou to krví chudou,
či z mládcovy to krve čilé?
Nad Montblancem den mladý vstává
a s jasnou rozhlíží se tváří –
Komu as k vítězství zazáří
v boji, jenž dosud neustává?...