Jaro.

Emanuel Züngel

Jaro.
Již prchla zima děsivá a vše se k životu probouzí; zas kyne nová výživa a s ní i výhost bídě, nouzi. Vše žehná krásný Vesny čas a starým žalům dává Vale, vše slunko vítá s plesem zas, i ti, již sedí – – a tak dále. Co’s přinesla tyty, VesnoVesno, nám? Jen květů opět plné nivy, jen rosy vláhu lučinám a v sad i háj ty staré divy? Nač lidstvo čeká po sta zim a nadšeně proč vždy tě vítá, to jediné ty – čim čam čim... s tou písní vrabec dál ulítá! [156] Hle, každá haluz, každý peň se novým zdobí listů šatem, strom volnosti, ten vetchý jen dlí dosud v zimy spánku klatém. Hle, každý květ se otvírá a plným hledí k nebi okem, květ volnosti jen zavírá se děsně v chladu přehlubokém. Jaké to jaro má jen být, kdy volnosti dech na rtech tane, a slovo nechce z krku jít, že neví, co se s ním as stane? Jaká to Vesna, ptám se zas, kdy chladu víc než slunka záře? To jaro, Pane, žádný špás, To vymaž z lidstva kalendáře! 157