Jaro.
Již prchla zima děsivá
a vše se k životu probouzí;
zas kyne nová výživa
a s ní i výhost bídě, nouzi.
Vše žehná krásný Vesny čas
a starým žalům dává Vale,
vše slunko vítá s plesem zas,
i ti, již sedí – – a tak dále.
Co’s přinesla tyty, VesnoVesno, nám?
Jen květů opět plné nivy,
jen rosy vláhu lučinám
a v sad i háj ty staré divy?
Nač lidstvo čeká po sta zim
a nadšeně proč vždy tě vítá,
to jediné ty – čim čam čim...
s tou písní vrabec dál ulítá!
[156]
Hle, každá haluz, každý peň
se novým zdobí listů šatem,
strom volnosti, ten vetchý jen
dlí dosud v zimy spánku klatém.
Hle, každý květ se otvírá
a plným hledí k nebi okem,
květ volnosti jen zavírá
se děsně v chladu přehlubokém.
Jaké to jaro má jen být,
kdy volnosti dech na rtech tane,
a slovo nechce z krku jít,
že neví, co se s ním as stane?
Jaká to Vesna, ptám se zas,
kdy chladu víc než slunka záře?
To jaro, Pane, žádný špás,
To vymaž z lidstva kalendáře!
157