Z kraje bídy.

Emanuel Züngel

Z kraje bídy.
Kdo zřít chceš tváře veselé, jen k nám se neubírej, a jsi-li tu, pak nesměle radš oči uzavírej; nebť máš-li jiskru citu jen a útrpnosti v tváři, pak prokleješ ten zrádný den, jenž na náš žal tu září. Zde viz tu ruku zmořenou a chromou od kladiva: chce jevit sílu strojenou, a div, že ještě živa. V ní neproudí ta bujná krev, jež nepokoje plodí; nebť zde ni smíchsmích, ni jarý zpěv, leč tichý pláč se rodí. [178] Kdo zkusit chceš, zda svírat dlaň, či otvírat tu třeba, ten v jednu ruku vezmi zbraň a do druhé – kus chleba. A ta, která víc zrosena i zulíbána bude, ta budiž dále zbrojena na zbojníky ty chudé. O kdo by teď ten zázrak znal: kamení v chleba měnit a slzy, jež tu zrodí žal, v sílící nápoj zpěnit – ten zřel by, jaký duch tu dán v ta zmrzačená těla, až první v tento bídy stán by píseň pozazněla! 179