Z kraje bídy.
Kdo zřít chceš tváře veselé,
jen k nám se neubírej,
a jsi-li tu, pak nesměle
radš oči uzavírej;
nebť máš-li jiskru citu jen
a útrpnosti v tváři,
pak prokleješ ten zrádný den,
jenž na náš žal tu září.
Zde viz tu ruku zmořenou
a chromou od kladiva:
chce jevit sílu strojenou,
a div, že ještě živa.
V ní neproudí ta bujná krev,
jež nepokoje plodí;
nebť zde ni smíchsmích, ni jarý zpěv,
leč tichý pláč se rodí.
[178]
Kdo zkusit chceš, zda svírat dlaň,
či otvírat tu třeba,
ten v jednu ruku vezmi zbraň
a do druhé – kus chleba.
A ta, která víc zrosena
i zulíbána bude,
ta budiž dále zbrojena
na zbojníky ty chudé.
O kdo by teď ten zázrak znal:
kamení v chleba měnit
a slzy, jež tu zrodí žal,
v sílící nápoj zpěnit –
ten zřel by, jaký duch tu dán
v ta zmrzačená těla,
až první v tento bídy stán
by píseň pozazněla!
179