Rodinná kronika.

Rodinná kronika.
V světničce bílé, vábivé tak teplo a tak milo, jak by tam Boží sluníčko na svátky hostem bylo. Rodina celá, veliká v ní velký svátek slaví; neschází tu ni jedné, jedinké drahé hlavy. Již sklizen stůl a všechno s něj až na ty sklenky malé v nichž mělničiny temná krev vyzývá k hodům dále. Tu počne dědouš šedivý na staré časy bíti a v brzce hlasem hlubokým svou starou píseň mlíti. [65] Kde všude byl, co zakusil, jak kde ho rádi měli, jak babičku si namluvil a co vše přetrpěli. Babička zprvu zticha jen poslouchá děda děje; když vzdychne on, tu vzdychne též a po něm též se směje. Když pak je hotov s kronikou, tu lecos opravuje, co přeskočil, nač zapomněl z vlastního doplňuje. „Teď, otče, ty nám vypravuj“ – tu dítek zazní hlasy; „když ty jsi mlád a vesel byl, jaké to byly časy. „KdyžKdyž matinku jsi miloval a pro vlast šel se bíti, i když’s co chasník do světa na zkoušku musel jíti.“ 66 A zas je slechu dost a dost a ticho jako v hrobě a každý v duchu putuje v minulé s otcem době. Již otec také domluvil a matka více neví; tu nejstarší i počne syn vykládat světa zjevy. Bylť daleko – až za mořem, přestál i bouří mnoho a hrůzného i krásného zakusil sílu toho. Tu teprv všecko jeví žas a v očích duši nese a mnohému se srdéčko bojácně v prsou třese. Když řečník pak tak pohnutě se kolem sebe dívá a na celou se rodinu blaženě pousmívá – 67 I řekne: „Zřel jsem světa kus a mnohé krásné kraje, leč nad vše drahé jsou mi předc ty naše české ráje!“ Tu sáhne všecko k sklenicím a do výše je zvedá: „Ať žije krásná naše vlast a naše Praha šedá!“ – – Toť rodinná je kronika, jak slýchati ji všude – tu vnuk bude vyprávět dál, až dědouš dřímat bude. 68