V světničce bílé, vábivé
tak teplo a tak milo,
jak by tam Boží sluníčko
na svátky hostem bylo.
Rodina celá, veliká
v ní velký svátek slaví;
neschází tu ni jedné,
jedinké drahé hlavy.
Již sklizen stůl a všechno s něj
až na ty sklenky malé
v nichž mělničiny temná krev
vyzývá k hodům dále.
Tu počne dědouš šedivý
na staré časy bíti
a v brzce hlasem hlubokým
svou starou píseň mlíti.
Kde všude byl, co zakusil,
jak kde ho rádi měli,
jak babičku si namluvil
a co vše přetrpěli.
Babička zprvu zticha jen
poslouchá děda děje;
když vzdychne on, tu vzdychne též
a po něm též se směje.
Když pak je hotov s kronikou,
tu lecos opravuje,
co přeskočil, nač zapomněl
z vlastního doplňuje.
„Teď, otče, ty nám vypravuj“ –
tu dítek zazní hlasy;
„když ty jsi mlád a vesel byl,
jaké to byly časy.
Když matinku jsi miloval
a pro vlast šel se bíti,
i když’s co chasník do světa
na zkoušku musel jíti.“
A zas je slechu dost a dost
a ticho jako v hrobě
a každý v duchu putuje
v minulé s otcem době.
Již otec také domluvil
a matka více neví;
tu nejstarší i počne syn
vykládat světa zjevy.
Bylť daleko – až za mořem,
přestál i bouří mnoho
a hrůzného i krásného
zakusil sílu toho.
Tu teprv všecko jeví žas
a v očích duši nese
a mnohému se srdéčko
bojácně v prsou třese.
Když řečník pak tak pohnutě
se kolem sebe dívá
a na celou se rodinu
blaženě pousmívá –
I řekne: „Zřel jsem světa kus
a mnohé krásné kraje,
leč nad vše drahé jsou mi předc
ty naše české ráje!“
Tu sáhne všecko k sklenicím
a do výše je zvedá:
„Ať žije krásná naše vlast
a naše Praha šedá!“ – –
Toť rodinná je kronika,
jak slýchati ji všude –
tu vnuk bude vyprávět dál,
až dědouš dřímat bude.