Ke dni 14.června 1868.

Emanuel Züngel

Ke dni 14.června 1868.
Po dlouhé věky úpěl Israël v poddanství krutém zpupných Faraonů; prsoma bídy dítky napájel a mozolil se v žalných nářků stonu. Již témeřtéměř zoufal, že mu spásy není a že v tom stavu musí zahynout, an v tom uzavřel věčný božstva soud, by konečné mu vzešlo vykoupení. Muž uvědomělý se objevil pojednou v jeho lůně ujařmeném, jenž kruté jeho trýzni ulevil, pozvednuv hlasu svého jeho jmenem, a dokázav mu, čím v pradávnu býval a čím by měl a mohl zase být, jen kdyby ze sna chtěl se probudit a jasným okem v bludný svět se díval.– [146] Po čtyřicet jej roků pouští vodil a jako zlato v plamenu tam tříbil, než otužený v zem jej doprovodil, již v odměnu mu jmenem Boha slíbil. A ukázav mu kraj ten čarokrásný, to sídlo míru, slávy, volnosti, sám odebral se v lůno věčnosti, národa svého pozdraviv den spasný....spasný... *** Tys dosud zde – náš vůdce milený, ač stejným lósem také Tobě přáno zřít jitřenku našeho spasení, jež Tebou z temna hrobu vyvoláno. Tys dosud zde a vstoupíš bohdá s námi v tu budoucnosti zaslíbenou zem, kdež nové žití zkvete Slávům všem, až Šalomounské počnou stavět chrámy. 147