Chudí duchem

Chudí duchem
V tom světě je sic duchů dost, však mnohý je tak chudý, žeť nemůže nad pozemskost se vznést pro samé bludy; i bloudí v samých temnotách a válí se jen v kalu, že tvorstvu je jen na postrach a lidstvu jenom k žalu. Bůh však se ve své dobrotě nad nimi slitovává a k hlavy jejich prázdnotě jim záři zlata dává; a snad i erb a hodnosti, by měli čím se skvíti a mohli tak své nahosti tou práznou pýchou krýti. [72] To jsou ti ducha chudáci, jimž nelze dárku dáti, jenž v temnu jen se potácí, nechtíce světla znáti. A jenž se o to nederou slavného dojít jména, anť raději si pýchou svou řinkají o kolena. Těm Bůh a vlast a národnost jsou neznámými světy, a podlost jen a bezcitnost do srdcí hloubi vsety. Ty vábí panen čistota k mrzkému jenom hříchu, a svatá lidstva svoboda a práva jsou jim – k smíchu. Jsouť podivná to tvůrčata tito ducha chudáci; chraň Bože lid i knížata před takovými rádci! Oniť v své ducha chudobě je jenom v zkázu vodí, a sklonivše se k porobě s ní tyrany jim plodí. 73 Jich svět se sotva pozbaví oniť jsou jeho hlízou, jež jako vlci hltaví se živí jeho mízou. Jediná na ně zbraně jest, té, bratří, užívejte – budou-li tlouci na svou čest, vy jimi pohrdejte! 74