Divoká poesie.

Emanuel Züngel

Divoká poesie.
To všední lýry drnčení se věru mi již hnusí: neníť v tom kouska nadšení a na prsou to dusí. Má píseň budiž vesela jak dětská fantasie; jeť lepší – nežli umělá – divoká poesie. Co platno děvu opěvat krásnou, jak růži bílou? Co platno láskou rozplývat se v píseň něžnou, milou? Já sním o růži ruměnné, jež havranní má vlasy, a u ní poupě milené a blažené s ní časy! [37] Co platno krásu přírody věčně jen v píseň líti, a snít o háji u vody, kdy měsíček naň svítí? Háj kdekoli – v něm mužův skryt, již pro svobodu vstali a tyrana chtěj pokořit – toť obraz dokonalý! Jak krásné prý to zjevení, kdy matka líbá robě, a v blahém lásky zachvění víc nepřeje již sobě. Já matku zřím s potřísněným synovou krví jilcem stát tu nad ditkem zavražděným, jež bylo – odrodilcem....odrodilcem... 38