Sny a skutečnost.

Sny a skutečnost.
I. Já děckem býval veselým a neznal dlouho trudu; i doufal jsem, že v životě vždy veselým jen budu. Teď zřím, že sen to děcka byl a trpké probuzení – vždyť v celičkém tom životě ni za mák slasti není. II. Když poprvé jsem zaplesal nad krásnou svojí vlastí, tuť mněl jsem, že v ní živu být musí být rajskou slastí. Teď želím oněch krásných snů i krásné vlasti svojí – vždyť zřím ten její velký žal, jejž nikdo neukojí! [56] III. Kdo v světě hledáš přítele, nehledej tichou duši; tať nejspíš ve vší tichosti ti slib i věrnost zruší. Kdo v světě hledáš milenku, nehledej krásnou tváři; za touť se nejvíc požene ti hejsků ku oltáři! IV. Spatřiv kdy muže slavného, vždy pokorně jsem smekal a jak před svatým obrazem bych pokorně byl klekal. Však zvěděv, že ten velikán se nezná k svému rodu, v své úctě jsem jej postavil hned na nejnižším schodu. 57 V. Jak rád bych činem velikým já přines vlasti slávu a pomohl jí z poroby zas ku starému právu! Leč vůle nemá žádnou moc, kdy nerovna jí síla – jinak by moje drahá vlast již dávno šťastna byla! 58