Sny a skutečnost.
I.
Já děckem býval veselým
a neznal dlouho trudu;
i doufal jsem, že v životě
vždy veselým jen budu.
Teď zřím, že sen to děcka byl
a trpké probuzení –
vždyť v celičkém tom životě
ni za mák slasti není.
II.
Když poprvé jsem zaplesal
nad krásnou svojí vlastí,
tuť mněl jsem, že v ní živu být
musí být rajskou slastí.
Teď želím oněch krásných snů
i krásné vlasti svojí –
vždyť zřím ten její velký žal,
jejž nikdo neukojí!
[56]
III.
Kdo v světě hledáš přítele,
nehledej tichou duši;
tať nejspíš ve vší tichosti
ti slib i věrnost zruší.
Kdo v světě hledáš milenku,
nehledej krásnou tváři;
za touť se nejvíc požene
ti hejsků ku oltáři!
IV.
Spatřiv kdy muže slavného,
vždy pokorně jsem smekal
a jak před svatým obrazem
bych pokorně byl klekal.
Však zvěděv, že ten velikán
se nezná k svému rodu,
v své úctě jsem jej postavil
hned na nejnižším schodu.
57
V.
Jak rád bych činem velikým
já přines vlasti slávu
a pomohl jí z poroby
zas ku starému právu!
Leč vůle nemá žádnou moc,
kdy nerovna jí síla –
jinak by moje drahá vlast
již dávno šťastna byla!
58