Květy.

Květy.
Rakvička je otevřena, u ní pláče chudá žena; ležíť tam jak hrobní kvítko bledolící, mrtvé dítko. Rubášek má sněhobílý, v ručičce i křížek milý; kol hlavy ni na hrdélku žádného však více šperku. S bolem v srdci, v duši tuhým praví matka k dítkám druhým: „Jděte a nanoste kvítků do rakvičky mému dítku.“ Nejmladší se také zvedá, ven vybíhá, kvítky hledá, a co najde v poli, v lese, s radostí to domů nese. [30] „Aj jaké to pestré kvítí chtěl bys v rakvi bratra míti? Chrpu, mák a růži divou – tím si ozdob hlavu živou! Sem pro neznámé ty světy hrobní jen se hodí květy.“ „„Mýlíš se, matinko drahá, vždyť mu kyne cesta blahá, do nebe má v let se dáti, anjelíčkem má se státi! „„AA tam až ho uhlídají; s radostí jej uvítají; bude ples a jásot v nebi – k čemu tedy smutku třebí?““ *** Chýže slavně ozdobena a v ní plesá chudá žena, z očí září slasť a pýcha – zdobíť dceru pro ženicha. Bílý šat a závoj tkaný kryje svěží tílko Hany; kol hlavy ni na hrdélku žádného však více šperku. 31 S bolem v srdci, v duši tuhým, praví matka k dítkám druhým: „Aspoň květů k ozdobení sneste, když již zlata není!“ Nejmladší se také zvedá, ven vybíhá, kvítky hledá, a co najde na hřbitově, domů nese matce vdově. „Aj jaké to smutku kvítí má tvé sestře šperkem býti? Myrtha – cypřiš – immortella – tím se zlobí mrtvá těla! Sem pro radostnou tu dobu nehodí se kvítí s hrobu!“ „„Mýlíš se, matinko milá, doba truchlá uhodila; Hanu švagr pryč odvádí, tu, již tak jsme měli rádi. „„NaNa vždy ve světě s ní zmizí, tobě ji i nám odcizí, 32 tak že snad ni v smrti době nezatlačí oči tobě!““ – – Tu se žena rozplakala, všecky dítky v náruč vzala, řkouc: „U smrtelného lože aspoň jedno nech mi, Bože!“
33