U jezera.

U jezera.
Šumot duchů vodních v temném noci šeru táhne mocným kouzlem chodce ku jezeru. Luna jasným leskem ve hladinu svítí a v sterých se rysech na vlnách tu třpytí. Chvění svatých hájů zdálí sem zaznívá, plachá tamo srna ve hloubi se dívá. Vůkol vše se v tichu posvátném tu skvěje, duše chodce pak se teskným citem chvěje. Jak tu srdci volno v tomto tichém ráji; mysl s žasem těká v čarovné té báji. Tolik božských divů vidí v zanícení a již z duše prchá teskné citu chvění. Na břehu si sedá jinoch v tiché noci, cele se podává čarovné té moci, jež tu nohu jeho poutá u jezera.– *** Slyš! Co to sem věje? Jest to klamné snění? Zdálí sem zaznívá tiché noční pění. [27] Bílé, tiché stíny po vlnách tu spějí, k chodci již se blíží, smutnou píseň pějí. Dlouhá, dlouhá řada vlnami se táhne, oko jeho konce takměř nedosáhne. První z duchů stane, – chodci píseň pěje; jinoch tiše slouchá – duše se mu chvěje. „Miloval jsem děvu, ona mnou povrhla, a tu chladná hrůza v jezero mne svrhla.“ Zalká – a svou tváři v jasné roucho skrývá, a již obraz jeho s šedou dálí splývá. Druhý již i z duchů před chodcem tu stane, z oka mu za ňadra jasná slza kane. „Slyš, i já jsem druha vroucně milovala, zrazena pak s dítkem tu se pochovala.“– A již i ten úkaz v šedou dál se skrývá, tiché lkání jeho s vlnami pak splývá. Třetí se tu jeví stín v čarovném svitu, zalká a pak zmizí v stinném ve úkrytu. Celá dlouhá řada utopenců pluje a své tiché žaly chodci tu žaluje. Poslední z té řady úkladná jest víla, pohledy jež vábné k jinochu zasílá. 28 Sladkým, jemným zpěvem zve jej v chladné hroby, on pak neleká se černé její zloby. Níž a níže stoupá s břehu ku jezeru, duše jeho tone v tajemném tom šeru. Již i dolů sešel – v hladině se zhlíží, již se anjel smrti k jinochovi blíží. Víla k němu spěje kořist obejmouti, tenké sítě svoje jme se rozepnouti. V dáli duchů pění tichou plyne nocí, za nimi to chodce divnou táhne mocí. Vždy níž tváře sklání jinoch ku hladině, vždy víc touží vejít v čárovné ty síně. Tu aj! s hlasným křikem děva k němu spěje, bílé její roucho šumně nocí věje. Zalká úpěnlivě – v náručí mu klesá – – Vlna líbá oba. – Zrádná víla plesá. 29