Velký pátek.

Emanuel Züngel

Velký pátek.
Vlast naše velký, tichý chrám, v něm vysoké oltáře a národ v prachu kleče tam na prsa sklání tváře. To ticho dumné, hrobové tak zbožné city rodí, jak tušili by duchové, že Bůh tu s námi chodí. Oltáře velký bílý kříž na černém rouchu kryje a pohnutým kněz hlasem již čte národa pašije. Stranou pak velký, temný hrob své hrůzy rozesílá, pomník to truchlých, dávných dob – hora to kletá, bílá....bílá... [154] Tam národ s čelem zastřeným, s vzdechem se mutným kloní a velkou okem skaleným tu na zem slzu roní. A líbá svatou onu zem a prsty v ní má vryty, jak by chtěl v bolu zoufalém z ní vyrýt poklad skrytý. Již dozněl čtoucího tu hlas a národ ještě klečí; jak by ho nehnal z chrámu čas ni mocné slovo něčí. A klečí v tichém modlení, za slzou slza kane – i čeká, až o vzkříšení též jeho spása vstane! 155