Zametač.
Kmet jsem již, i dávno tomu,
co se žitím kolotám –
co chodě od domu k domu
zvoncem svým tu klokotám –
A když sejdou se mé děti,
přinesou mi – nůše smetí.
Když pak metu po ulicích
se svým starým přítelem,
tuť mi slza se po lících
sveze na tu milou zem,
kolébku tu reků slavných,
mohylu tu časů dávných.
Půdu, po níž Karel chodil,
chodil Václav, mistr Jan,
kdežto rek se s rekem vodil
a v níž leží pochován –
půdu tu, ten slávy chrám
já tu nyní zametám!
[113]
Ó bych mohl všecky smeti
ze země té vymésti,
aby mohly naše děti
svobodně se povznésti –
k slunci slávy, blaha spět – –
Smetí však je mnoho – a já kmet.
114